Rozhovor s Jiřím Palánem: Báseň se rodí z klidu a prostoru

DSC_6719(ČB 9/2014) Jiří Palán (1981) pochází z Nového Města na Moravě. Na gymnáziu vydával s kamarády školní časopis, čímž si způsobil konflikt s vedením školy. Psal verše a texty, které byly základem písní několika bigbítových a undergroundových kapel na Vysočině. Byl jedním z organizátorů mnoha hudebních festivalů, aktivně působil ve formacích In memoriam a NOM. Vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě v Praze a od roku 2006 je farářem ve valašských Huslenkách. Je ženatý a má dvouletou dceru.

Četl jsi jako dítě hodně?
Četl jsem hodně a rád. Ale nebyly to moc knížky pro děti, četl jsem o fotbale. Chodil jsem do knihovny, a protože mě tam už znali, pouštěli mě do oddělení pro dospělé, kde jsem si půjčoval knížky o historii fotbalu, o hráčích a tak. To bylo moje nejoblíbenější čtení. A taky jsem četl noviny. Pamatuju se, že jsem se učil číst na sportovní příloze Rudého práva.

Kdo měl v dětství na tvůj vztah ke slovu, literatuře, poezii největší vliv?
To je zajímavá otázka. Asi rodiče. Tatínek četl taky dost, zajímal se o horolezectví a nabízel mi knížky o horolezcích a polárnících. To mě moc nebavilo. Oba rodiče mi nabízeli dobrodružné romány. Já jsem si vybíral něco jiného, ale že je čtení dobrá věc, to mám určitě od nich.

Kdy a jak jsi v sobě objevil básníka?
To vlastně přesně nevím. Pocítil jsem v sobě potřebu psát básně, aniž bych před tím poezii nějak zvlášť četl. V patnácti letech jsem napsal první báseň Trosečník, což byla taková poéma. O trosečníkovi na ostrově. Vzpomínám si na refrén, který zněl „Šplouch, šplouch, šplouch, ty zlomyslné moře, proč mně činíš hoře?“ a verše jako: „vlna, pěkná tsunami, škoda, že je nad námi“. Já jsem vždycky rád tvořil. Ať už komiksy pro kamarády, básně, nebo později texty k písním. Měl jsem potřebu dostat věci ze sebe ven. Takový „mus“. Kvalita byla asi někdy hrozná, ale psal jsem pořád.

Jak to bylo s komiksy? Byl toho pěkný štos! Kreslil jsi je pod lavicí při nudných vyučovacích hodinách?
To ne. Většinou doma, když jsem se měl učit. Ve škole jsem raději dával pozor, zas tak geniální student jsem nebyl. A doma jsem měl na tvoření klid. To potřebuju dodnes. Klid a prostor. Když něco píšu, potřebuju od toho občas vstát, projít se kolem, zase si sednout, promyslet si věci dál. Prostor je důležitý. A klid ani prostor ve škole pod lavicí nebyl.

Stal jsi se dvorním textařem několika bigbítových a undergroundových kapel. Jak k tomu došlo?
Na gymnáziu jsem se potkal s Kryštofem Ženatým a Ondrou Zikmundem, kteří se o hudební tvorbu pokoušeli. Chtěl jsem k tomu nějak přispět, a protože s mým hudebním sluchem to není valné, nabídl jsem, že budu psát texty. Nechtěl jsem být zkrátka stranou. Založili jsme kapelu Kryštofovy staré věci, v názvu inspirovaní jménem tehdy populárních Wanastovek. Časem jsme však začali spíš používat zkratku KSV, protože Kryštof naše spojování s kapelou Wanastowi vjecy vyloženě nesnášel. Pak k tomu přistoupilo textování i pro další kapely, které se zase inspirovaly námi a v Novém Městě vznikaly v té době jako houby po dešti. In memoriam, Korisz, Rapa nui… a další.

DSC_6720Máš představu, kolik textů jsi pro různé kapely napsal?
Přesně to nevím. Tak mezi stem a dvěma stovkami. Některé zapadly, některé ani nebyly zhudebněny, některé naopak téměř zlidověly a byly na koncertech obecenstvem vyžadovány po mnoho let.

Psal jsi i během vysokoškolských studií?
Nejintenzivnější byl čas, kdy jsme byli s Kryštofem oba na gymnáziu. Já jsem pak odešel na studia do Prahy, ale na víkendy jsem jezdil domů, takže pravidelné zkoušky, koncerty, festivaly, večery v hospodě u piva a kontakt s kamarády byl pořád podobný. Vždycky jsem trochu záviděl frontmanovi kapely ty chvíle slávy na pódiu a jako nemuzikant jsem hledal způsob, jak se před diváky dostat. Založili jsme formaci In memoriam, pro kterou jsem psal náročnější texty – například pašije. Byla to recitace doplněná klávesami a saxofonem. To nejplodnější období trvalo asi tři roky. Hezká léta.

Co zajímavého jsi prožil a jak jsi reflektoval svoji tvorbu na vikariátě v Kardašově Řečici?
Vikariát byla pro mě důležitá životní zkušenost. Nejen z pracovního hlediska. Já jsem nevyrostl v církvi, takže pracovní rytmus faráře byl pro mě něco zcela nového. Na studiích jsem měl takovou zásadu – napsat každý den jednu báseň. I když třeba inspirace nepřicházela, snažil jsem se k tvorbě přistupovat tímto řemeslným způsobem. V pracovním nasazení během vikariátu už to tak snadné nebylo. Psal jsem, ale méně. Taky jsem zjistil, že nejsem typ, který by rád žil sám. Podle toho to taky v Kardašově Řečici na faře, kde jsem bydlel, vypadalo. Samota není nic příjemného. Mám rád klid své pracovny, když vím, že ostatní jsou vedle v pokoji. Ale obývat starou faru jen s duchem jakéhosi Kardaše se mi nelíbilo. Padala na mě tíseň. Přesto jsem tvořil; pokusil jsem se také v sousední vesnici uspořádat festival, ale přijeli spíše kamarádi z Vysočiny, a místních moc ne.

Co znamenalo pro kluka z Vysočiny stát se farářem v srdci Valašska?
Bral jsem to jako výzvu. Vikariátem jsem se připravoval na to, že někam jako farář půjdu a neřešil jsem kam. Moje žena chtěla spíš na vesnici, mně to bylo jedno. Stejně jsem si moc neuměl představit, jaké to kde bude. Znal jsem Nové Město na Moravě, kde jsem vyrostl, ale do sboru jsem tam přišel až rok před odchodem na studia teologie do Prahy. Když jsem přišel do Huslenek, možná jsem si trochu myslel, že to bude podobné jako na Vysočině. Ale není. U evangelíků sice člověka za faráře zvolí, v podstatě si sám vybere, kam chce jít, ale stejně začíná farářskou práci na konkrétním sboru od nuly.

Tvoje žena Jana je také teoložka. Jaké byly vaše začátky v Huslenkách?
První dva roky byly ovlivněny tím, že moje žena Jana ještě studovala. Dojížděla do školy do Prahy. Aby byla co nejvíc se mnou, zařídila si to tak, že odjížděla z fary jen od úterka nebo středy do pátku. Myslím ale, že jsme si v Huslenkách zvykli brzo. Já jsem doma tam, kde mám pracovnu, a Jana je ráda na vesnici. Jsme tu osm let, to už je kus života.

V Huslenkách vznikla a vzniká řada básniček, epitafů, veršovaných glos a jiných forem, zkrátka tvých reakcí na život kolem. Inspirace stále přichází?
Někdy na tvorbu není tak úplně čas. Povinnosti ve sboru, rodinný život, domácnost s dvouletým dítětem. Na psaní potřebuje člověk klid, koncentraci, pak nějakou motivaci a inspiraci. Občas mě třeba něco napadne, ale třeba hned není možnost si nápad zapsat a je to pryč. Za studentských let to bylo jinak. Nebyl problém sednout si do kavárny místo na přednášku a báseň, která mě právě napadla, si zapsat.

Máš nějaké literární vzory?
Vždycky jsem měl pocit, že literární vzory nectím. Že raději básně píšu, než čtu. Ale úplně tak to není. Inspiroval mě vždycky Ivan Martin Jirous, undergroundová poetika Psích vojáků s Filipem Topolem, mám rád minimalismus švýcarského faráře a básníka Kurta Martiho. Ne že bych od nich opisoval, ale jsou mně blízcí.

Kde všude jsi publikoval?
Klasickou sbírku jsem zatím nevydal. Vyšlo mi něco v Protestantu, teď pár věcí ve Valašsku – vlastivědné revui, rozsáhlejší soubor v Evangelickém kalendáři. Každý básník sní o tom, že jednou uvidí svou sbírku ve výloze knihkupectví. Tak na to teprve čekám.

Můžeme v ČB otisknout některou z tvých básní?
Jistě, něco vyberu.

Co bys čtenářům Českého bratra vzkázal?
Čtěte a bděte! A na kázání choďte.

Ptala se Daniela Ženatá

Z tvorby Jiřího Palána:

Inkviziční

Ve farním kotli zatápím
Kostnickými jiskrami
Emanuelem Vejnarem
Iljou Heroldem
Janem Kašperem
i Českým bratrem
Janem Mamulou
i Protestantem
Tomášem Trusinou
Neb jsem největším kladivem
na čarodějnice
v celé ČCE

Svatá válka intelektuálů

Vedeme svatou válku
o Palestinu o Izrael o Gazu
tlučeme do klávesnice
v generálních štábech svých pracoven
pálíme z příjemného přítmí svých kaváren
kde nad ránem se zjevuje Idi Amin

Mezitím Izrael bombarduje civilní cíle
plné raket pro izraelské civilisty
a Gaza se probouzí do nového dne
úsvitem z červánků
zmatený svět si rukama mne
znavené oči plné ospalků

Z otlučených prstů nad klávesnicí se řine krev
ještě dvě kostky ledu do ledového čaje
ještě alespoň dokouřit krabičku cigaret
ještě alespoň někoho vyhodit do povětří
ještě alespoň spasit tento svět
ještě na facebook vložit několik pádných vět

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.