Kanutí slz v němém vesmíru. Romantismus a smrt Boha

oči(ČB 9/2014) „Musíme si uvědomit, že smrt Boha je historická událost, že Bůh zemřel v našem kosmu, v našich dějinách, v naší existenci.“ Kdo mohl napsat taková slova? Snad chladně uvažující vědec či zapálený popírač křesťanství? Kupodivu to byl teolog Thomas J. J. Altizer, který v 60. letech 20. století patřil do proudu tzv. „teologie smrti Boha“.

Představitelé tohoto nového a zneklidňujícího proudu projevovali obrovský zájem o krásnou literaturu, zejména 19. století. V 19. století, jak tvrdili někteří z těchto teologů, tvořila „smrt Boha“ přímo těžiště lidské zkušenosti a pohledu na svět. Pro příklady nemusíme chodit do odlehlých a neznámých končin – s popíráním Boha se setkáváme v Bratrech Karamazových F. M. Dostojevského, se zabitím Boha v Radostné vědě filozofa F. Nietzscheho.

Síla hřbitovních scén
Se zvláštní silou se objevuje téma smrti Boha také u dvou německých romantických spisovatelů, kteří svá díla psali pod pseudonymy Jean Paul (vl. jm. Johann Paul Friedrich Richter, 1763–1825) a Bonaventura (Ernst August Friedrich Klingemann, 1777–1831). Romantismus, který vévodil první polovině 19. století, kladl s vášní a citovostí pro něj příznačnou znepokojivé existenciální otázky. A tak neudiví, že se zde vynořilo i téma smrti Boha. Jean Paul zařadil do svého románu Advokát Sirový (1796–1797) chmurný a zároveň vysoce poetický, jazykově květnatý oddíl „Řeč mrtvého Krista shůry všehomíra, že Bůh není“. V evangeliu podle Jana vstoupí Ježíši slzy do očí, když jej zasáhne Lazarova smrt a zármutek jeho blízkých, v evangeliu podle Lukáše pláče Ježíš nad Jeruzalémem. Také v díle Jeana Paula kanou Ježíšovi slzy. Tentokrát ovšem není mrtev Lazar, ale Kristus, a Kristovy slzy jsou výrazem hrůzného posmrtného zjištění, že z Božího oka zbyl jen „bezedný oční důlek“. Scéna je zasazena do typicky romantického prostředí noci a hřbitova: „Bezbarvé stíny se všechny třepotavě rozlétly, tak jako když bílý opar, jejž utváří mráz, roztaje teplým vánkem; a všude bylo prázdno. Tu vešly, srdce usedalo děsem, ony zesnulé děti, jež procitly na božím poli, vrhly se v prach před postavou zvysoka strmící na oltáři a řekly: ‚Ježíši! Což nemáme Otce?‘ – Odpověděl, tona v slzách: ‚Všichni jsme siroty, vy i já, nemáme Otce.‘ “

V Jean Paulově románu tento oddíl není „skutečnost“, nýbrž sen, vpravdě noční můra, ze které hrdina románu procitá do divukrásného podvečera: „Má duše štkala radostí, že se může opět modlit k Bohu – a modlitbou byla radost, štkaní, víra v Něho. Když jsem vstal, kose žhnulo slunce do zástěny nalitých purpurových obilných klasů a vrhalo pokojné odlesky svých večerních červánků na mrňavý měsíc, jenž vzcházel na jitřní straně, nedoprovázen zorou; a mezi nebesy a zemí rozestíral svá krátká křídla veselý pomíjivý svět a žil tak, jako já, před tváří věčného Otce; a širá příroda vůkol zněla mi vstříc pokojnými tóny jako vzdáleným večerním klekáním.“

Na hrdinu příběhu již nezírá mrtvý, bezoký důlek, ale život se nadále odehrává před Otcovou tváří. Byl tedy sen jen něco neskutečného? Byl průzkumem toho, jak žalostně by vypadal svět bez Boha? Nebo se stává sen trvalým stínem lidských úvah a existence? V každém případě se lze z této noční můry probudit, zatímco u Bonaventury tato možnost chybí. V jeho Nočních vigiliích (1804), které jsou podobně jako „Řeč mrtvého Krista“ protkány motivickým tkanivem hřbitova a noci, zbývá jen jedna jediná skutečnost, z níž není kam procitnout. Ponocný přichází k rakvi svého otce, který, jak se zdá, zároveň symbolizuje otce s velkým „O“, Boha. Bonaventurovo líčení toho, že se otcovo tělo náhle rozpadá v prach a „dotykem mění se všechno v popel“, je více než výmluvné. Paulův úzkostný sen Bonaventura přetavil v realitu.

Opatství_(C_D_Friedrich)

Caspar David Friedrich, Opatství Eichwaldské

České romantické pojetí
S otázkami jsoucnosti Boží se samozřejmě setkáváme i v české romantické literatuře. Nelze o ní říci, že by v teologických otázkách byla jednoznačně vyprofilována; jistě je však – a tím se liší od předchozího klasicismu – žíznivá po náboženském citu. Vedle tradičního církevního náboženství ji shledává také v mystikou a tajemstvím zabarveném kultu noci a smrti. Oproti časově souběžnému biedermeieru jí víceméně chybí náboženství zobrazené jakožto útěšný zdroj klidu a jistoty (jak je známe např. z Babičky B. Němcové); a také náboženství chápané jako pevný řád český romantismus příliš nezohledňuje – pozornost mu věnuje až labutí píseň romantiky, Kytice (1853) K. J. Erbena.

Fascinace smrtí
Hlavním motivem, který s sebou nese náboženské významy, je smrt. Romantici jsou jí fascinováni; smrt je často viděna jako chvíle nezbytná k dalšímu životu, objevuje se myšlenka převtělování (např. v Máchově slavné básni Temná noci! Jasná noci! nebo Těžkomysnost: „Tiší mrtví? – Ti že znovu žijí?“, naleznout ji můžeme i u dalšího významného romantika Václava Bolemíra Nebeského v jeho básni Píseň hrobní). Podstatnější – a pro naši souvislost zásadní – je však pojetí smrti jako pustého nic.

Hlavním nositelem této myšlenky je král české romantiky, Karel Hynek Mácha (1810–1836). Jeho pojetí smrti se vyvíjí. V okruhu mystických básní vznikajících okolo roku 1833 se objevuje téma vyhnání z rodné nadsvětské říše do nepříznivého pozemského bytí (básně Královič, Vzor krásy, Páže); později – jak u Máchy sílí ztráta náboženské víry, z níž plyne úzkost z nicoty po smrti – již smrt není významově zajištěna existencí Boží, a je tedy jen propadlištěm do nicoty. Smrt a nicota je však pro básníka nutná podmínka bytí a citu (toto bytostné spojení protikladů je podstatou Máchova známého rozervanectví).

Smrt jako brána k nebytí – k místu, které je „všecko jedno, žádný díl – / vše bez konce – / Tam žádný – žádný – žádný cíl“ atd. – je popsána ve vrcholném Máchově díle, v Máji (1836). Citované místo spěje k pointě: smrt je to, „co se ‚nic‘ nazývá“. Naprostou beznaděj a ztrátu smyslu pak podtrhuje i pasáž líčící, jak do mrtvých očí popraveného Viléma necitelně svítí slunce: příroda je hluchá k lidskému utrpení. Člověk je ponechán svému osudu, není Boha, který by ho vzal do své náruče (že tato náruč je a že nám kyne, s velikou básnickou silou za dalšího půl století vysloví J. V. Sládek v básni V náruči Boží ze sbírky Za soumraku, 1907). Ozvuk máchovské skepse nalezneme u pozdního romantika J. Zeyera v závěru jeho Domu u tonoucí hvězdy, 1897, v obrazu hvězdy letící „nesmírnou prostorou“ vesmíru, v níž je rozpoznána naše Země.

Máchovo básnické dílo je náboženských motivů plno a jejich interpretace nebývá jednoznačná. V próze se však téma smrti Boha objevuje jednoznačněji.
V básníkově dopise ze září 1833 čteme: „Každé století snad jen jednoho nalezne takového nešťastníka jako jsem já, kdyby jich bylo víc, nebyl by Bůh.“ Tuto zmínku lze chápat jako ironické, nadnesené gesto osamělého romantického génia; známý zlomek (vzniknuvší před r. 1834) je však jednoznačný. Píše se tu: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; – člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není.“

Objevují se však názory, že zde nejde o přímé odmítnutí Boží existence. Co když Mácha naznačuje, že Bůh sice je, je však natolik odlišný od nás, lidí, natolik nás přesahuje, že o něm nelze lidským jazykem vydávat svědectví? V literární vědě se setkáváme s vysvětlením, že toto popření Boha je právě jeho oslavením jakožto bytosti nepojmenovatelné, bytosti, o níž nelze mluvit (téma mlčení o posvátných věcech se v Máchově díla ostatně opakuje dosti často a nápadně, zejména v jeho próze Pouť krkonošská). Jinými slovy: Bůh není prostě nezmíněn či dokonce popřen: zůstává skryt jako hlubinná osa směrující smysl.

I tak lze chápat Máj, bez ohledu na další diskutovaný fakt: totiž že sám Mácha těsně před smrtí odmítl kněze s posledním pomazáním. Anebo jen neměl, jak píše Ivan Slavík, dost sil k jeho přijetí? Máchův život i dílo jsou plny otazníků. Stejně jako u Jeana Paula a dalších romantiků čtenář bolestně a úzkostně tápe na pěšině zarostlé rozbujelým houštím otázek. Možná teprve na konci této strastiplné cesty se ve smrti a popření rodí Bůh, jenž otevírá těm, kdo tlučou, a dává se nalézt těm, kdo hledají.

Pavel Šidák a Jan Zámečník

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.