Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

Český bratr 2/2012.

Ony hrůzu prožily, my o ní pouze čteme.

„Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití.“

Dagmar Šimková, dcera bankéře z Písku, se po komunistickém převratu stala s celou svojí rodinou nepohodlnou. Studia na pražské filozofické fakultě skončila v nedohlednu. Pracovala v písecké textilce, potom získala práci v nemocnici. V roce 1952 si pro ni v jejích třiadvaceti letech přišli. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ Slova mladého estébáka, když ji odváděli, uvádějí novou etapu Dášina života. Na této cestě jde mnohdy o holé přežití. Příslušníci komunistické Státní bezpečnosti ji odvezli rovnou k výslechu do úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V podstatě však byla odsouzena pro svůj buržoazní původ. V komunistických lágrech si odseděla v nelidských podmínkách celkem čtrnáct let. Tři roky jí byly přidány za to, že utekla, třebaže jen na pár hodin.
O tom, v jakých podmínkách, s kým a kde musela Dagmar Šimková žít, se dozvídáme z jejích vzpomínek vylíčených s velkým literárním talentem. Kniha vznikla v roce 1968 v Austrálii po odchodu z Československa. Dílo nic netají a nesnaží se zjemnit brutalitu, zvěrstva a sprostotu komunistického režimu, který samozřejmě tvořili lidé.

Šimková sama přiznává: „Na otázky o vězení odpovídám skoro pravdivě. Jen občas něco zamlčím, když posluchač zjihne. Ale uvnitř cítím vinu. Lidé mají vědět pravdu.“ (s.124) A tak čtenář není mnohdy ušetřen nemilosrdných detailů. Drsné čtení. Vězni však, jak autorka píše, nežijí z chleba, ale z naděje. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný. Svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský  život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského  myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“

Kniha svědectví Dagmar Šimkové se čte chvílemi jedním dechem, chvílemi se chce od knihy někam daleko utéci. Ale vlastně není a nemělo by být nikdy kam. Je to kniha o komunismu, a proto je třeba, aby byla čtena. A na utrpení lidí nejlepších charakterů, vzdělaných, inteligentních, lidsky a morálně pevných se nesmí nikdy zapomenout.

Míla Hofmanová

ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 2010.   166 stran. ISBN 978-80-902602-3-8

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.