Nová píseň – Ó jak nádherné jsou dny v Božím království

DSC_7099(ČB 10/2014) Co znamená slovo „nové“ ve vztahu k církevním písním? A co znamená slovo „současné“? Mají obě slůvka v tomto kontextu stejný význam? Je všechno nové také současné, a všechno současné musí vždy být také nové? Některé jevy, které se týkají církevního zpěvu, by se daly srovnávat například s chrámovou architekturou. Jak je to s budovou kostela, když se opraví, když se renovuje? Taková budova nová není, ale jako nová vypadá, voní novostí. A jak je to s budovou kostela, která byla nedávno postavena, ovšem v duchu již překonané liturgické koncepce, kde se například nemyslelo na dostatek prostoru kolem stolu Páně? Je takový kostel nový, nebo starý? Podobné to bývá i s písněmi a hudbou. Existuje celá řada novějších písní, které nejsou ani nové ani současné, neboť jejich řeč a forma jsou zastaralé či jejich styl neodpovídá dnešní liturgické koncepci. Na druhé straně některé staré písně, byť mají archaické prvky, promlouvají k dnešním lidem i různých generací. U jiných písní to může být básnický styl nebo typ nápěvu, případně jeho zpracování, které dnešní uživatelé zpěvníku už tolik nepreferují. V proměnách časů, jak se střídají různé generace, je přirozené, že některé písně se zpívají stále, jiné se zpívat přestávají a další vznikají. Důležité je, že se zpěv stále obnovuje. V tomto procesu občas dojde i k opětovnému objevení písně, jež doposud oblíbena nebyla a téměř upadla v zapomnění. Díky novému přebásnění textu, jejž před rokem dokončil Zdeněk Svoboda, nastala obnova písně s působivým nápěvem Magdaleny Horké (EZ 522). Její premiéra zazněla v minulém roce na festivalu Ostravské listopadání. Ve sbírce Zlínské sboropění (Kalich 2014) je k dispozici zpracování s varhanním doprovodem.

Hymnus o věčném životě
Hymnus de vita aeterna „O quanta, qualia sunt illa sabbata“ napsal raně scholastický filozof, teolog a učitel pařížské univerzity Pierre Abélard (1079–1142) někdy před 900 lety. Píseň byla původně napsána pro opatství, kde žila abatyše Héloïsie dʼArgenteuil (1095–1142). Tam se zpívala při sobotních nešporách. Tato píseň je spojena s životním příběhem zmíněné dvojice: Abélard byl jednu dobu domácím učitelem mladé Héloïsie, s níž měl také intimní vztah. Po narození syna, aby se vyhnuli skandálu, uzavřeli sňatek. Fulbert, Héloïsin strýc, kanovník a podjáhen u Notre-Dame v Paříži, nechal Abélarda krutě potrestat. Ten zmrzačení přežil a odešel jako mnich do kláštera Saint Denis. Héloïsie musela jít do kláštera Notre-Dame dʼArgenteuil, kde se později stala abatyší. Po více než deseti letech se kontakt mezi Abélardem a Héloïsií oživil formou písemného styku. V té době ona žila v poustevně Le Paraklet. V roce 1131 papež Inocenc přijal tuto poustevnu pod svou přímou papežskou správu a Abélarda odsoudil později na koncilu v Sens jako kacíře.

o-jak-nadherne

Po Abélardově smrti nechal clunyjský opat jeho ostatky přenést do kláštera Le Paraklet. Héloïsie přežila Abélarda o 22 let. Jejich těžký životní příběh nebyl zapomenut, a tak byly roku 1817 jejich ostatky přeneseny do hrobky na pařížském hřbitově, kde jsou pohřbeni jako manželé. Je pozoruhodné, v jak složitých životních situacích vzniká píseň s námětem křesťanské eschatologické naděje.

Abelard_and_HeloiseNebeský čas jako krásné neděle
V liturgii, ve svátostech se často zmiňuje jiné pojetí času než ten, s kterým běžně pracujeme, když plánujeme své aktivity. Tato nová realita, připomínaná v liturgickém jednání církve, která se děje skrze Ježíše Krista v Duchu svatém, zanechává své stopy také v bohoslužebném zpěvu a v hudbě. Chrámová hudba má lidem připomínat věčnost. O to se hudební skladatelé pokoušejí pomocí různých prostředků – přes polyfonii nebo skrze dlouhé, jakoby nekončící, rychlé tokátové varhanní pasáže či působivé souzvuky. Existuje mnoho písní o věčnosti, ale ta Abélardova je jiná než ty ostatní. Originálním způsobem popisuje nebesa („jakoukoliv představu předčí skutečnost, že je tu dobroty a lásky víc než dost“) a snaží se o probuzení našeho vnitřního zraku: „Pozvedněme mysl svou vzhůru k nebesům…“ Tato výzva nám připomíná, že nejen náš přítomný čas, ale celá naše časnost je v nějaké relaci vůči Boží věčnosti a budoucí čas je ve znamení Boží novosti: „Hle, všecko tvořím nové.“ (Zj 21,5) K pozvedání mysli a srdce v Bohu pomáhá také klidný nápěv s přebytkem tercií, což symbolizuje sytost a evokuje pocit nebeské blaženosti.

Ladislav Moravetz

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.