Celý život hledám svůj výraz

petra(ČB 10/2014) Petra Fischerová není pro čtenáře Českého bratra neznámou umělkyní, její ilustrace se na jeho stránkách pravidelně objevují. Je evangelická malířka, což je v českém prostředí stále ještě vnímáno jako spojení neobvyklé nebo přímo jako protimluv. Po absolvování pražské Akademie výtvarných umění se věnovala různým uměleckým technikám – od malby a kresby přes plastiku a linoryt až po fotografii. Vydala rovněž básnickou sbírku. Své náměty čerpá z biblických příběhů, ale významnou inspirací je pro ni také lidské tělo v jeho nesčetných podobách. Přestože o sobě nerada mluví a místo komentování vlastních obrazů nechává raději mluvit dílo samotné, ke krátkému rozhovoru nakonec svolila.

Než začneš malovat obraz, co je pro tebe prvotní impulz? Myšlenka, slovo, nebo už nějaký výjev?
Všechno zmíněné, jakýkoliv impulz. Pokud je člověk něčím naplněn, stačí jen ťuknout a obsah se na papír či plátno sype.

S kterými malířskými technikami nejraději pracuješ? Ovlivňuje námět obrazu volbu techniky?
Nejraději maluji olejem. Je tvárný, neztrácí jas, dokáže vytvářet přechody mezi dvěma naprosto odlišnými strukturami pohledu, dovoluje potlačit jednu myšlenku, nahradit ji novým pojetím a tenhle proces je možné opakovat mnohokrát.

Máš nějaké malířské vzory?
Jsou mi blízcí malíři se sochařským viděním. Svět není dvojrozměrný. Světlo a barva obklopuje každý předmět na zemi, a kdo je schopen poznávat věci ze všech stran, má nekonečné možnosti výrazu. Pokud mám jmenovat, tak tedy Giotto, Masaccio a věčný hledač Cézanne.
1Petra
Jsi křesťanská malířka. Co všechno to pro tebe obnáší?
Styl života si mnoho lidí volí samo, nezanedbatelné množství pokračuje ve stopách rodičů, pak jsou ti, kteří následují své nadání. Jsem nesmírně šťastný člověk, neboť v dětství, ve věku jedenácti let mě – nevím jak to říci – navštívil Pán. Tedy jsem se svým výtvarným nadáním následovala Jeho. Je to docela prosté.

Jak hodnotíš současné umění? Mám pocit, že už neusiluje o krásu, spíš se snaží lidi povzbudit k přemýšlení, občas dokonce jen šokovat…
Umění je od slova „umět“. Ať jde o sebevětší výstřelek, pokud je zpracován profesionálně, pozornost si zaslouží.

V evangelickém prostředí se dosud setkávám s názorem, že kostel má být prázdný, protože obrazy narušují zvěstované Slovo, odvádějí od něj. Jak se s tímto názorem vyrovnáváš?
Ne všichni uměli kdysi číst. Sixtintská kaple, katolické kostely plné obrazů.

Jakou úlohu by měl obraz v kostele mít?
Svět je jedna velká divadelní scéna, každý v něm má svoji úlohu, každá rekvizita je důležitá, ale v kostele by měl být každý člověk a vše, co je kolem něho, obklopeno láskou, pochopením a porozuměním; snažíme se žít spolu a přispívat podle svých možností k tomu, abychom se jako rodina líbili Hospodinu – Bohu.

Zdá se mi, že výtvarná tvorba v křesťanském prostředí má silnou tendenci sklouzávat ke kýči.
V dnešním světě jde o peníze a získat je lze podbízením, a to je nestoudné a neupřímné. Ano, jde o výtvarnou tvorbu, ale srovnejme film a reklamu. Obojí je filmová tvorba.

Jak by podle tebe měl vypadat ideální sakrální prostor? Máš nějaký oblíbený kostel?
Líbí se mi kostel v Horní Lidči, když už se ptáš…  Vidím to jako rotundu, prostor obtočený kolem věřících.

Některé z tvých obrazů zdobí prostory kobyliského kostela U Jákobova žebříku. Jak se cítíš, když je v kostele vidíš?
Cítím se dobře, jako u dobrých přátel. Ale jsem si vědoma toho, že může nastat doba obratu, obrody, vzedme se touha po opětovné prostotě, obrazy se sundají a odnesou do sklepů. Je to přirozený životní běh nejen člověka jako jedince, ale celé společnosti. Sama hledám celý život sama sebe i svůj výraz, tak proč by nemělo hledat křesťanské společenství podobu interiéru, kde se setkává a rozjímá nad Písmem?

ptal se Ondřej Kolář, originální autoportrét Petra

Příspěvek byl publikován v rubrice Církev žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.