Josef Souček, první synodní senior Českobratrské církve evangelické

výřez(ČB 10/2014) Jestřábí Lhota, nevelká obec nedaleko Kolína v úrodném Polabí, je rodným místem prvního synodního seniora naší církve.

Rodinné poměry
Rolnický rod Součků v této obci lze vysledovat do počátku 18. století, kdy Pavel Souček z Jestřábí Lhoty v červnu 1700 uzavřel trhovou smlouvu. Mladému rolníku Štěpánu Součkovi a jeho ženě Marii se 14. října 1864 narodil prvorozený syn Josef, který byl pokřtěn v reformovaném sboru Libice, kam rodina příslušela. O necelé dva roky později zažili obyvatelé žírného Polabí katastrofu – krvavou bitvu války prusko–rakouské u Hradce Králové, v níž padly na obou stranách tisíce mužů. Krátce nato vypukla epidemie cholery, která se rychle rozšířila po okolí. Nemocí se nakazila i mladá selka Součková, která obětavě ošetřovala nemocné sousedy, a nemoci podlehla. Štěpán Souček se záhy oženil podruhé – hospodářství bez hospodyně a s dvouletým synkem těžko mohl obstarat sám. Malý Josef, který se na svou matku nemohl pamatovat, nikdy nepocítil, že nebyl vlastním synem druhé manželky svého otce a vždy ji oslovoval maminko. Rodina se rychle rozrůstala, Josefovi přibyli čtyři bratři a dvě sestry. Všechny děti svorně pomáhaly v hospodářství, jehož výnosy stačily rodině nejen na skromnou obživu, ale umožnily třem synům vystudovat.

Nejstarší Josef projevoval od dětství mimořádné vlohy, proto studoval reálné gymnázium v Kolíně. Byl silně ovlivněn charismatickou osobností svého faráře Čeňka Duška, který na gymnáziu kromě nepovinné angličtiny vyučoval evangelické náboženství, takže se Josef rozhodl pro studium evangelické teologie. Jediným evangelickým vysokoškolským učilištěm v celém Rakousko-Uherském mocnářství byla teologická fakulta ve Vídni. Dvojjazyčná vybavenost vzdělanějších lidí byla tehdy samozřejmostí, Josef kromě němčiny zdolal i základy jazyka anglického, které mu farář Dušek poskytl. Po vystudování vídeňské fakulty a po krátkém pobytu v Německu získal stipendium na teologické fakultě univerzity v St. Andrews, nejstarší ve Skotsku, jež je dodnes považována za učiliště vynikajících kvalit.

Marie a Josef Součkovi červen 1914

Josef a Marie Součkovi v létě 1914

Po ukončení studií a návratu do Čech byl Josef Souček ordinován v reformované (helvetské) církvi a povolán za vikáře nejprve ve Velimi (1889–1891), pak v Německém (dnes Sněžném) jako duchovní pro kazatelskou stanici Daňkovice (1891–1895). V roce 1895 byl ustaven druhým farářem v pražském reformovaném sboru U Klimenta a po smrti jeho prvního faráře Benjamína Košuta v roce 1898 zvolen farářem prvním, jímž zůstal až do roku 1932. Faráři evangelických sborů měli tehdy v péči rozsáhlou diasporu v celé, rychle se rozrůstající Praze a některých přilehlých obcích. K povinnostem farářů náležela i péče o vzdělávání, zejména dětí a mládeže, především vyučováním náboženství. Farář Josef Souček vyučoval na Akademickém gymnáziu i Jana Masaryka a jeho sestru Olgu.

Profesní dráha
V roce 1900 se Josef Souček oženil s Marií Emílií, rozenou Člupkovou, z Olešnice, vnučkou faráře Benjamina Fleischera z Rovečného. O dva roky později se manželům narodil jediný syn Josef Karel Bohumil.

V roce 1906 byl Josef Souček zvolen pražským reformovaným seniorem. Na přelomu 19. a 20. století sílila snaha českých evangelíků o vytvoření jednotné české evangelické církve. Obě církve, reformovanou i luterskou, spravovala jednotná konzistoř ve Vídni, bohoslovci obou církví studovali na stejné vídeňské teologické fakultě a na obou stranách bylo živé vědomí společného původu z husitství a bratrství. Zejména na počátku nového století sílily snahy o navazování těsnějších vztahů mezi sbory obou konfesí a o jejich hlubší spolupráci. Stále častěji se ozývaly z obou stran hlasy, že Česká konfese je rovnocenná s konfesí Augsburskou i Helvetskou. V roce 1903 se konal v Praze sjezd českých evangelíků za předsednictví Josefa Součka a v roce 1905 byla založena Kostnická jednota jako jejich společného ústředí bez rozdílu denominací.

K vytvoření jednotné církve evangelické vedla ovšem ještě dlouhá cesta. V Praze úzce spolupracovali oba sousední faráři, klimentský reformovaný senior Souček a salvátorský farář a pozdější superitendent luterské církve Ferdinand Hrejsa. Z mimopražských jmen je třeba připomenout reformované superitendenty Čeňka Duška a Ferdinanda Císaře i seniora luterské církve Gustava Winklera ze Vsetína. O budoucích úkolech českého protestantismu se hojně diskutovalo i na necírkevní půdě. Někteří liberální evangelíci se vyslovovali pro nové pojetí křesťanství jako náboženství co možná nedogmatického. Tvrdili, že modernímu člověku, skeptickému k náboženství svázanému rituály, je zapotřebí přiblížit evangelium jako prostou zvěst o Boží lásce k lidem a závazku lásky k bližnímu. Dogmata o božské osobě Kristově a o Kristu jako o vykupiteli nechť jsou pro svou nesnadnou pochopitelnost ponechána stranou. Tyto projevy však velice znepokojovaly zastánce čistého vyznání v obou církvích, zvláště ovšem na straně reformované. Senior Souček vystupoval často jako smírčí osobnost – vyzýval obě strany k zdrženlivosti a nabádal, aby se všichni učili dobře naslouchat a vážit vlastní výroky.

Vznik Českobratrské církve evangelické
Během válečných let narůstala ze strany vládní perzekuce. Evangelické tiskoviny byly cenzurovány a zastavovány. Od roku 1916 přípravy na sjednocení obou církví nabývaly stále konkrétnějších forem, takže ihned po vyhlášení Československé republiky byl svolán do Prahy na 17. a 18. prosince 1918 Generální sněm českých evangelíků, jehož se zúčastnilo 85 % oprávněných zástupců všech – reformovaných i luterských sborů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Středem programu sjezdu bylo „spojení českých evangelíků a obnovení církve“, výsledkem pak rezoluce, v níž se sněm přihlásil k následnictví české reformace a Jednoty bratrské. Odtud má současná Českobratrská církev evangelická vedle vyznání augsburgského a helvetského i konfese české reformace, tj. čtyři pražské artikule, vyznání Jednoty českých bratří a tzv. Českou konfesi. V další rezoluci sněm prohlásil, že si je vědom duchovní jednoty se světovým protestantismem. Na sněmu byl zvolen devítičlenný synodní výbor (časem přetvořen v synodní radu). Jeho předsedou byl o něco později zvolen Josef Souček pro svou skromnost, střízlivost a věcnost, pro svou schopnost naslouchat a neprosazovat důrazně své názory i schopnost činit prostředníka sporných stran.

K závěrům Generálního sněmu, tj. k unionované evangelické církvi, se přihlásily písemně všechny reformované i luterské sbory Čech a Moravy. Z písemného dotazníku pak se vyslovila naprostá většina pro dodnes platné jméno nové církve: Českobratrská církev evangelická.

Práce v synodní radě
Po Generálním sněmu nastala pro vedení církve druhá fáze sjednocování. Mezi sbory byly mnohé rozdíly, plynoucí jak z jejich tradic, tak z rozdílných sociálních poměrů. K tomu přispěl i příliv nových členů v masivním poválečném přestupovém hnutí. K asi 190 000 původních přibylo na 80 000 členů nových, kteří neznali prakticky nic z tradic české reformace. Synodní výbor tedy kladl velký důraz na výchovnou práci, neboť pro velký počet členů nebylo dostatek ani duchovních ani vzdělaných laiků. Pořádaly se kurzy seniorátní i celocírkevní, vydávaly se příručky, vypracovávaly se osnovy náboženské výchovy ve školách, katechismy. V roce 1920 byla otevřena Husova československá fakulta bohoslovecká.

Církev bylo ovšem zapotřebí zabezpečit i prostředky hmotnými, vybudovat shromažďovací prostory pro nově vznikající sbory i byty pro faráře a jejich rodiny. To všechno leželo na ramenou synodní rady. Od roku 1918 byl senioru Součkovi velkou pomocí a doslova pravou rukou vikář a o něco později farář klimentského sboru Bohumil Valeš, který se roku 1919 stal též tajemníkem synodní rady.

Synodní výbor (1)Budování jednotné církve
O co šlo senioru Součkovi při budování sjednocené evangelické církve především, plyne z výňatku jeho článku „Českobratrství“ pro první číslo nového časopisu Český bratr z roku 1924:

„Stručný smysl prohlášení Generálního sněmu v roce 1918 jest: toužíme po krásné církvi, která by byla podobná staré Jednotě, ano, před očima celého národa zpřítomnila ji. Chceme církev, v níž by panoval nábožný život a bratrský duch, který by všechny členy její objímal, zahříval, povznášel; církev mravní kázně, v které by vyrůstaly statečné čisté karaktery a také takovou, která by chtěla a usilovala býti služebnicí Boží k vzdělání království Božího v celém národě našem, ano, přetvoření společnosti lidské podle zákona Kristovy lásky a spravedlnosti. To znamená českobratrství, to je program, který jsme si vytkli, takový veliký cíl jsme si postavili. Nezapomínejme na to!“ A o něco dále: „Myslíte, že český bratr, který žije tak, jako desetitisícové jiných Čechů, má nějakou úctu a vůbec nějaký význam v národě? Nejenom, že bylo by nám hrozno viděti českého bratra, který se neleká nepoctivosti, falše, světáctví, nýbrž jisto jest, že každý vážnější čĺověk u nás čeká od něho i vyššího ducha, probudilejší svědomí, opravdovější lásku a hlubší zájem pro věci nejvyšší, čeká od něho pobožnost, víru, obětavost pro zájmy duchovní. A není-li těchto věcí při něm, musí jím pohrdati, že chodí pod falešným jménem a pluje pod nepravou vlajkou.“
Josef Souček byl volen do funkce synodního seniora opakovaně po celou dobu trvání první Československé republiky. Za dvacet let míru sjednocená církev vzkvétala, vyrůstala z dětských střevíčků, posílila své svazky se sesterskými protestantskými církvemi Evropy i zámoří. Byla postavena řada kostelů a modliteben, na Husově fakultě úspěšně studovali kazatelé a vybudoval se sbor vysokoškolských učitelů, který měl vážnost i na zahraničních univerzitách. Pro ústředí církve byl postaven nový Husův dům v Jungmannově ulici, kde byl i bohoslovecký domov a kde se usídlilo církevní vydavatelství Kalich. Dnes vidíme, že za pouhých dvacet svobodných let toho mladá církev pod vedením Josefa Součka stihla mnoho.

Ocenění celoživotní práce
Senior Josef Souček byl oceněn dvěma čestnými doktoráty. V roce 1927 mu titul doktora teologie udělila Husova československá fakulta bohoslovecká, v roce 1933 pak teologická fakulta skotské univerzity St. Andrews. Když se senior Souček dozvěděl o plánovaném udělení druhého akademického titulu, svým typickým suchým humorem událost komentoval citátem, připisovaným Františku Palackému: „Homo simplex, doktor duplex, azinus triplex.“ (Člověk jednou, doktor dvakrát, osel třikrát.)

V druhé polovině 30. let minulého století se začaly nad Evropou stahovat mraky – hrozba opětného válečného nebezpečí nabývala konkrétních forem. Josef Souček ve svých 74 letech byl stále ve službě synodního seniora, ačkoli službu faráře klimentského sboru před šesti roky ukončil. Na jaře roku 1938 se necítil zdráv a musel často odpočívat, posléze mu byl diagnostikován zhoubný mozkový nádor. Své chorobě podlehl 7. června 1938. Milosrdný Bůh svého služebníka ušetřil hrůz, které pro Československo začaly mnichovským diktátem a pokračovaly 2. světovou válkou, plnou utrpení v celém světě.
generální sněm1918Na závěr uvádím úryvek z kázání, jež senior Josef Souček pronesl v roce 1930 při slavnostních bohoslužbách k 80. výročí získání klimentského chrámu. Uvažuje tu, k čemu je určen sbor i celá církev: „Je tu pro pěstování náboženství Kristova, to jest života z Krista a dle Krista. Žádného jiného cíle a účelu nemá a přes všechny slabosti sbor náš jiného účelu nehledal. A cíl tento jest nade všecky jiné lidské snahy, pro které se lidé spolčují a organisují. Ale jest tomu tak? Jest to tak veliké vésti ke Kristu, vštěpovati lidem ustavičné myšlení na věčnost, zakládati život na věcech a hodnotách neviditelných, na víře v Krista a skrze něho v Boha? Usilovati o spravedlnost, jejížto pravidlo jest vůle neviditelné bytosti? Hledati statků životních pod zorným úhlem věčnosti? Vštěpovati zodpovědnost vůči neviditelnému soudci? Míti přísný názor na život? Učiti se sebezapření k vůli Bohu? Lekati se k vůli Němu hříchů? Hledati odpuštění a smíření s Bohem? Zkrátka usilovati o život zjevený nám v Evangeliu, ne k vůli svému štěstí ani k vůli zemským cílům, ne dle lidských pravidel, ne pro naděje časné, ale k vůli Bohu? Víra a naděje založené na věčnosti? Není to vše bláznovství? Buď je to bláznovství, anebo je to největší a nejvyšší cíl a smysl lidského života.“

Lydie Roskovcová, roz. Součková

J

Příspěvek byl publikován v rubrice Církev žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.