Galilejský večírek. Co Židům dalo a vzalo 19. a 20. století

chanukový svícen, Židovské muzeum Praha(ČB 11/2014) Léto roku 2000 v galilejském Cfatu, na večeři pořádané v předvečer šabatu lubavičskými chasidy pro chudé. Jídlo na papírových talířích a žehnající přípitky pronášené nad plastikovými kalíšky s vínem. U stolu v mužské místnosti sedí osamělý chasid s ulepeným strništěm vousů, asi tři bezdomovci – a já. Lucka sedí za stěnou v ženské místnosti. Uličkami středověkého kabalistického města proudí slavnostně vyparáděné rodiny, zlatá písmena kožených sidurů, modlitebních knih, a pod paží v nažehleném saku složené tality, bílo-černé modlitební pláště, ženy v barevných šátcích a děti v kipách. Vracejí se pokojně domů k prostřenému stolu z večerní modlitby. Královna šabat zaslouží to nejlepší uvítání. Rychlý soumrak, teplý večer a zvuky cikád. Také v lubavičské vývařovně už začala hostina. Požehnán buď Hospodine, Bože náš, králi věčnosti, stvořiteli plodů vinné révy. O šabatu nemá člověk zůstat sám.

Hlad sice soustředí strávníky hlavně k talířům, pomalu se ale rozproudí rozhovor. Nevím už v jaké souvislosti se ozve slovo šoá, „katastrofa“, hebrejské označení pro nacistickou likvidaci Židů. „Jo, Hitler byl zaslouženou Boží odplatou za to, že se Židé v Evropě vzdali Boha, byl to trest za haskalu. Patřilo jim to,“ prohlašuje chasid. Do jednoho z bezdomovců v té chvíli jako když střelí. Ve stoje na chasida přes stůl křičí, jak něco takového vůbec může říct. Jeho rodiče přežili vyhlazovací tábory. Chasid se nedá. Bezdomovec odhazuje nedopitý kalíšek do talíře a s třísknutím dveří odchází. Na plastikovém ubrusu se pomalu zavírá rudé moře rozlitého vína.

Emancipace Židů

Haskala, židovský racionalismus 18. a 19. století, navazující na německo-židovského myslitele Mosese Mendelsohna (1729–1786), je jenom pomyslný vrcholek ledovce postupné a mnohostranné židovské emancipace, vymanění Židů z podřadného postavení, k němuž v důsledku evropského osvícenství došlo. Habsburský císař Josef II. byl ve své době milován nejen evangelíky (za toleranční patent), ale také Židy mnohonárodního mocnářství, kterým v osmdesátých letech umožnil několika židovskými patenty částečnou rovnoprávnost. Postupně skončila povinnost bydlet v ghettech, v několika krocích bylo upuštěno od omezování počtu jejich obyvatel (tzv numerus clausus) i zákazy řemesel a zemědělského hospodaření. Po roce 1848 dosáhli u nás Židé plné občanské a politické rovnoprávnosti, otevřely se jim univerzity, zapojili se do politiky. Dlouho odpírané ovoce mnohým skutečně zachutnalo. V krátké době procento univerzitně vzdělaných a politicky nebo umělecky angažovaných Židů v Evropě i v USA zdaleka přesáhlo jejich procento v populaci.

Rozmělňování tradice

Mnozí Židé se ale v 19. století začali emancipovat také od své vlastní tradice. Svým způsobem obživy a životním stylem začali náhle patřit k jiným celkům, než byla dosavadní vnuceně ghettoizovaná synagogální společenství. Začali být součástí dělnické třídy a jejích politických ambic, třídy drobných živnostníků, velkokapitalistů, intelektuálů nebo umělců. Často je začaly unášet proudy národního, zejména jazykového uvědomění, ať již českého nebo německého. Židovství, v němž až dosud nebylo možné oddělit aspekt národnostní od aspektu náboženského, začalo být některými židovskými mysliteli vykládáno jen jako konfese. Kolonka národnost: Čech, Němec, Maďar… A vedle ní kolonka vyznání: augšburské, římskokatolické, mojžíšské či „israelitské“, jak se tehdy židovství označovalo.

Zezřetelnění židovství

U některých Židů ale haskala vyvolala odpor. Tváří v tvář postupnému rozvolňování se mezi některými rabíny objevuje důraz na co nejpečlivější věrnost rabínské tradici. Židovská novověká ortodoxie je nesena potřebou „zezřetelnění“, snahou právě v nové době promyšleně aplikovat ustanovení Mojžíšova zákona a i navenek podtrhnout přináležitost k židovství. K důležitým postavám novověké ortodoxie patřil například bratislavský rabín Chatam Sofer (1762–1839). Ještě dále na východ v místech, kde o sto let dříve působili hlasatelé údajného mesiáše Šabtaje Cvi (1626–1676), se paralelně s ortodoxií začal koncem 18. století šířit chasidismus, židovské charismatické hnutí. Obě náboženské reakce na haskalu stály zprvu velmi silně proti sobě, později se ale sblížily. Zezřetelnění, snaha o vnější odlišnost (kaftany, pejzy apod.), a to v míře, která dříve nebyla obvyklá, se staly společnou ochranou před haskalou.

Konfese a národnost

Model oddělených kolonek národnosti a náboženství, tedy model židovství na úrovni katolictví nebo evangelictví při plné občanské přináležitosti k hostitelským národům Čechů, Němců apod., model, který by se mnoha Židům celkem líbil, nakonec narazil na – hlasateli asimilace popíraný – útes evropského antisemitismu. Příznačný je přitom životní oblouk zakladatele sionismu Theodora Herzla (1860–1904). Mladík z asimilované budapešťské rodiny si teprve jako novinář v Paříži, sledující v devadesátých letech antisemitsky motivovaný proces s vysokým francouzským důstojníkem Alfredem Dreyfusem, uvědomil, že židovství je také národnost. Pod vlivem již etablovaných evropských nacionalismů (z nichž jeden vedl po první světové válce ke vzniku Československa) formuloval Herzl v knize Židovský stát, že jako svébytný národ musí Židé usilovat o založení svého vlastního státu. O specificky rabínském židovském charakteru státu v knize není ani slovo. Teprve později se v hnutí, které Herzl založil, prosadilo přesvědčení, že by tento stát měl vzniknout na území biblického Izraele, tehdy ovládaném Osmanskou říší, a že by jazykem židovského státu měla být hebrejština, a ne třeba němčina.

Stát Izrael a jeho politika

Největšími odpůrci sionismu byli na počátku 20. století představitelé chasidismu a ortodoxie. Židovství, definované teritoriálně a nikoli svou poslušností Mojžíšova učení, jim připadalo podezřelé. Na obnovitele mluvené hebrejštiny Eliezera ben Jehudu (původním jménem Perlmann, 1858–1922) a jeho první hebrejské noviny, vydávané v Jeruzalémě, tamní rabíni uvalili klatbu. Později, v době britské mandátní správy Palestiny, se vztahy mezi sionisty a rabíny zčásti zlepšily. Stalo se tak zásluhou vrchního aškenázského rabína meziválečné Palestiny Avrahama Kuka (1865–1935), který svým souvěrcům vyložil, že i sekulární sionismus, program návratu do země zaslíbené, je průvodním jevem a současně podporou mesiášského věku. Z jeho žáků vzniklo hnutí náboženského sionismu, který dodnes hraje důležitou úlohu v izraelské politice. Z tohoto tábora se ozývají nejhlasitější protesty proti jakýmkoli územním ústupkům Palestincům. Založení Státu Izrael v roce 1948 a vítězství v tzv. šestidenní válce v roce 1967 pak nabídlo mnoha sekularizovaným Židům Stát Izrael jako nový faktor židovské identity.

Kukův smír mezi sionismem a Tórou všichni ortodoxní Židé ovšem nepřijali. Nesdílel jej například onen chasid ve cfatské vývařovně. Samozřejmě jej odmítají všichni Palestinci. O charakteru Státu Izrael říká Svitek nezávislosti z roku 1948, který v Izraeli nahrazuje ústavu, že je to stát „otevřený židovskému přistěhovalectví… založený na bázi svobody, spravedlnosti a pokoje ve světle vize izraelských proroků… zaručující rovnoprávnost… bez ohledu na náboženství, původ nebo pohlaví“. O charakteru Státu Izrael – a o tom, co věty ze Svitku nezávislosti znamenají pro konkrétní politická, ale také ekonomická a vojenská rozhodnutí – se v Izraeli neustále diskutuje. Roli otvoru odpadní roury na dně umyvadla, k níž tyto diskuse nakonec vždy krouživě dospějí, hraje vzpomínka na šoá. Jak také jinak?

Petr Sláma
autor je docent na katedře Starého zákona ETF UK

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.