Nová píseň – Studně nepřevážená

noty(ČB 12/2014) Pátrání po původu písní mohou někdy být napínavou a zajímavou činností. Jsou písně, které mají za sebou dlouhou historii ještě předtím, než se dostanou do zpěvníku. Občas se stane, že původ melodie má svou lokalizaci v jiném prostředí než text. To je také případ naší evangelické „erbovní písně“ (EZ 367).

Základ písně
Kořeny textů písní sahají až do hluboké starozákonní minulosti. Řada písní je odpovědí na texty z Písma, když vnímavý, poučený a nadaný posluchač autentickým básnickým tónem vyjádří svou odezvu na biblické poselství, které ho vnitřně oslovilo a zasáhlo. Tím se biblické slovo stává základem písně. Mnohé žalmové verše se během času staly mottem či inspiračním zdrojem pro nové písně. V Bibli se často zdůrazňuje, že Hospodin je pramenem spásy, kam se žíznivá duše může vracet, aby načerpala radost, pokoj a svobodu. Je velmi pravděpodobné, že Komenského píseň Studně nepřevážená má svůj biblický základ ve verších 34. žalmu: „Jak převelmi drahé jest milosrdenství tvé, Bože, a protož synové lidští v stínu křídel tvých doufají. Tučnosti domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je. Nebo u tebe jest studnice života, a v světle tvém světlo vidíme.“ (Ž 34,8–10)

Kyrie, fons bonitatis
Ve středověku, kdy se při západní liturgii zpíval gregoriánský chorál, bylo běžné, že některé gregoriánské melismatické nápěvy (ukázka 2) se nově otextovaly (ukázka 1), glosovaly či komentovaly. Této tvůrčí technice, při níž se chorál „rozsekal a prošpikoval“ dalšími vsuvkami a doplňky, se říká tropování. Tropus (z řečtiny obracet, přetáčet) byla již v raném středověku rétorická a hudebně-rétorická technika. Tropování byla jakási inovativní didaktická metoda, která usilovala o novou inscenaci mešního dění, o aktualizaci biblicko-liturgického poselství. Z melismatických zpěvů tak vznikaly nové (srozumitelnější) sylabické zpěvy. Ze zachovalých dokumentů vyplývá, že manýra tropování se uplatňovala u zpěvů ordinária, propria, u modliteb (včetně modlitby Páně). Autoři a první interpreti těchto zpěvů byli mniši, kteří tyto zpěvy zpívali sólově. notyNejznámější tropus Kyrie, fons bonitatis vznikl tak, že tridentský arcibiskup Amalar (775–850) podložil zpěv Kyrie eleison novým sylabickým textem. Popularita tohoto nejstaršího Kyrie-tropu byla velká ještě v době reformace, neboť v Rohově kancionálu (1541) najdeme jeho český překlad Hospodine, studnice dobroty. Tento zpěv „o studnici“ znal Komenský z kancionálů Jednoty a také z kancionálů luteránských (Kyrie, Gott Vater im Ewigkeit). Leitmotiv „studnice“ v Komenského paměti zřejmě dozrával až k rozhodnutí, že napsal novou píseň Studně nepřevážená. Na tomto procesu lze rozpoznat, jak se některé zpěvy po dlouhá staletí vyvíjejí, transformují a zrají.

Von Gott will ich nicht lassen
Jde o píseň, kterou Komenský zřejmě znal z pobytů na německých univerzitách. S německým duchovním textem se píseň vyskytuje od roku 1563. Tehdy v městě Erfurt řádila epidemie moru, řada lidí zemřela či odešla z města. Tamější zdatný univerzitní profesor a přítel mladých studentů, magister umění Ludwig Helmbold se rozhodl, že město neopustí. V kritických situacích napsal svým přátelům, již opouštěli město, píseň na rozloučenou: Já Boha se nespustím. K tomu použil světský nápěv myslivecké písně Einmal tät ich spazieren (Když jsem se jednou procházel), který se do Německa dostal z Francie, kde se vyskytoval s textem Une jeune fillette (Mladé děvčátko). Tento nápěv taneční písně, hojně užívaný v 16. století, má různé varianty. Jeho původ je však z Itálie, kde byl znám pod názvem Madre, non mi far Monaca (Matko, neposílej mne do kláštera). Pozměněný a zkrácený název se proslavil v tvorbě Girolama Fresobaldiho jako „Aria di Monicha“ (cembalové variace). Pružně opakující se tóny, jasné členění melodického toku, podpořené závěrečnými kadencemi, prozrazují, že se jedná o taneční formu. Je to zajímavá ukázka, jak „z odrhovačky se stala duchovní píseň, což v 16. století nebylo tak neobvyklé, neboť v té době stylové rozdílnosti mezi duchovní a světskou tvorbou nebyly tak daleko od sebe“. (A. Marti) Tato píseň má také svou českou variantu: Má duše se nespouštěj nikdy Boha svého ve Šteyerově kancionálu z roku 1683 a dodnes se zpívá v katolické církvi (Mešní zpěvy str. 70).

notybKomenského píseň
Jan Amos Komenský napsal zcela novou píseň „o vnitřní lásce k Duchu svatému, Posvětiteli svému a jeho v nás nekormoucení než obveselování ctnostnými skutky“. V jeho Amsterodamském kancionálu z roku 1659 má píseň 13 slok. Do našeho zpěvníku byly použity sloky 1., 4., 8. a 9. Uveďme alespoň některé chybějící sloky: „(2.) Poněvadž víra pravá / dar nejpřednější jest / a od tebe se dává / těm, jenž skrz svatý křest / jsou Bohu oddáni, / v něj samého doufají, / v něm samém všecku mají / radost a kochání… (5.) A když pak víry svaté / jsou tyto vlastnosti, / že jsou s ní jako sňaté / dvě převzácné ctnosti, / láska a naděje, / jenž jsou křídélka její / a spolu se vznášejí, kdež se ti čest děje.
Na svou dobu byla taková píseň moderní také kvůli osobnímu tónu (tzv. „ich“ forma), což je pro barokní píseň příznačné. Jak nám zní dnes? Starobyle, ale srozumitelně. Některé archaismy byly nahrazeny novými výrazy; například místo slova „rejente“ je použito slovo „vladaři“, nebo „pěstiteli“ místo „štípiteli“. Může taková píseň znít nově? V příloze tohoto čísla najdete CD, na němž je tato píseň nahrána s alternativním doprovodem. Písňová předehra symbolizuje nekonečný tok vody a doprovod je postaven na principu linearity všech hlasů, jejichž symbióza vytváří zvláštní niternou expresivitu, jež vychází z Komenského modlitby.

Ladislav Moravetz

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.