Ke slunci se díváme z východního Západu

náhled(ČB 12/2014) Po čtyřicetiletém pobytu na Východě ve smyslu sféry vlivu Sovětského svazu se někteří Češi dosud těžko probouzejí k vědomí, že jejich staleté historické místo je zásadně jinak situováno. České země přitom patřily od počátku svých dějin (i přes významnou velkomoravskou etapu) do prostoru dějin Západu, stejně jako Češi patří mezi západní Slovany, zatímco vynucená příslušnost k Východu se stala jen dočasnou anomálií.

Západ v prvních staletích křesťanského letopočtu
Čím však je takřečený Západ? Co jej Západem činí? Moderní doba způsobila, že se to slovo stalo nejednoznačným. Ale jeho nejednoznačnosti si všimne jen málokdo, užívá-li se tak navykle i floskulovitě. Přesto nemáme zapotřebí se podivovat příliš, když si uvědomíme, nakolikrát se proměnila i potrhala duchovní tradice, jež sahá do biblických časů. A tak se krátce ohlédněme po prvních staletích křesťanského letopočtu.

Poté totiž, co se křesťanství zabydlelo v západní části Středomoří, z biblické tradice se zápaďané inspirovali k tomu, že východ slunce jim začal asociovat vzdálenou zemi, v níž se odehrávaly dějiny Izraele a v níž se narodil, žil a zemřel Spasitel. Vždyť již v hebrejské Bibli se na různých místech píše o spáse za rozbřesku (srv. Izajáš 38,13; Žalm 6,7; 59,7.15–17; 91,5; 104,20–21 aj.). Kromě toho ve 3. století císař Aurelian zavedl uctívání Nepřemoženého Slunce a oslavu jeho „narozenin“ při zimním slunovratu – což byla ale jen jedna z mnoha variant úcty k životodárné moci nezřídka zbožšťovaného nebeského zlatého kotouče. A křestané pak přišli s vlastní alternativou a ve vycházejícím slunci začali spatřovat symbol Krista, který přišel a který má znovu přijít (Kristus je přirovnáván ke slunci již ve Zjevení 1,13–16). Jeho narozeniny spojili někdy kolem poloviny 4. století s 25. prosincem. Zhruba v téže době se hledění k východu slunce začalo odrážet i v zaměřování chrámových staveb tímtéž směrem. V zaměření k východu spočívá také vlastní význam slova orientace (z latinského oriens = východ, východní země, jitro, vycházející slunce).

O Západu má smysl mluvit právě jen vzhledem k Východu
Na východ byly ve středověku zaměřovány i kruhové mapy, které nesloužily ani tak cestování, jako spíš k tomu, aby si lidé utvářeli základní představu o světě jako o místu dějin spásy. Do středu těchto map býval někdy zakreslován Jeruzalém, takže Evropanova orientace ukazovala ke dvěma (i když od sebe poněkud vzdáleným) bodům – k bodu na obzoru, o který se opírala „orientace“ v časoprostoru, a k městu Spasitelovu a zároveň k předobrazu nebeského města.

Opravdu nám není divné, že sami své části světa říkáme „Západ“, jako by jen ona byla Západem? Sama o sobě Západem být samozřejmě nemůže a o Západu má smysl mluvit právě jen vzhledem k Východu – a tento východ neukotvovat v revíru ruského medvěda, nýbrž v Orientu.

Od starých časů se ovšem mnohé změnilo. Po roce 1492 získal Západ své místo za Atlantikem. A v době objevů a rozvíjení koloniálního systému se evropská představa Orientu, původně východního Středomoří, značně rozšířila, a to zvláště na Dálný východ a do jihovýchodní Asie. Mezitím se upustilo od zaměřování map na východ. Všechny změny, které s tím souvisely, tu ale nevypočteme, to bychom museli přeříkat celé dějiny moderní doby.

11_listopad Jen ještě dodejme, že evangelické kostely často přestaly být na východ zaměřovány. Sluneční světlo pronikající přes apsidu do chrámového prostoru pro evangelíky už nebylo důležité. Na druhé straně vznikla řada písní (laskavý čtenář nechť si některou domyslí), které jako by chtěly sluneční světlo ze zděného chrámu zpívanou řečí přenést do srdce, aby si křesťané ve svém nitru budovali chrámy a oltáře. Nakolik byl tento postup úspěšný? Nechci říci, že zkrachoval, ale ta nesmírně těžko postižitelná skutečnost, kolik nepořádku se v lidském nitru nachází, mne nutí k vážné skepsi. Jako by mnoha lidem scházela orientace ve smyslu opravdového životního zaměření na to základní a výchozí, a přitom jako by právě proto někteří takovou orientaci znovu hledali. I když nezřídka jinde než v křesťanství.

O západu a východu lze vlastně mluvit na kterémkoli místě na zeměkouli
Mluvit o Východu geopoliticky je ve srovnání s tím něčím jiným, vnějškovým – ať už v dobrém či špatném smyslu. Dávná, předkolumbovská orientace a polarita Západ-Východ je ta tam. Přetrvala spíše v dědictví, jako jsou písně anebo potřeba se „orientovat“ v přeneseném smyslu. V době globalizace pak můžeme zjišťovat a někdy i sami na vlastní kůži zakusit, že o západu a východu lze vlastně mluvit na kterémkoli místě na zeměkouli, na němž se ocitneme. Takže například v San Franciscu se pro nás Čína „změní“ v západní zemi. A když se pak vrátíme do Česka, můžeme začít uvažovat o tom, jak a proč nám tu Západ a Východ splývají (vzhledem k tomu jsme zvolili nadpis své úvahy). Alespoň že nám jakousi oporu skýtá vědomí, že jsme vlastně Středoevropané.

Ale slunce vychází i pro nás stejně jako pro paleolitického člověka, který se nechával pohřbívat s hlavou k východu, anebo jako pro příslušníky nejrůznějších kultur, jimž zaměření na východ slunce sloužilo k „orientaci“ v prostoru. Zároveň křesťanství nepřestává být svým původem orientální. Slunce jako symbol Krista nám ovšem toho tolik neříká. A tak bychom nádavkem chtěli ještě oprášit jednu myšlenkovou archiválii, protože Jeruzalém se nabízí připomenout jako křesťanský „pupek světa“.

Jiří Hoblík, teolog a religionista

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.