Ježíškovo království. Rozpustilé vánoční přemýšlení nad střední Evropou

12_prosinec(ČB 12/2014) V krajinách na sever od sousedů skythské země prý není vidět kupředu ani jimi nelze projít, protože se tam sype peří; peří je všude plno, na zemi i ve vzduchu, a to prý uzavírá výhled. Tato zmínka z Herodotových dějin z pátého století před Kristem je první mně známou jasnější zprávou o poměrech v krajích na sever kolem Dunaje, kterým věnujeme letošní závěrečné, vánoční číslo. Na českém pobřeží pak o nějaké dva tisíce let později přistávají hrdinové Shakespearovi – jak jinak než – Zimní pohádky.

Střední Evropa se rozkládá od českého pobřeží Baltu až po slovenské podhradí Drákulova hradu
Střední Evropa tak trochu začíná tam, kde pomalu končí zeměpis starých nebo velkých civilizací. Ale není to ještě ten děsivý sever či zauralský východ, kde žije pták noh, draci, Mongolové, vikingové a tak podobně. Je to krajina ostatnímu světu neznámá, ale ještě dostatečně blízká, aby tam člověk západu mohl zažít nějakou romanci: Sherlock Holmes zde řeší svůj první případ, diskrétní trable budoucího českého krále, Gottsreicha Sigismonda von Ormstein. Notář Jonathan Harker cestuje za svým novým klientem, transylvánským hrabětem Drákulou, pochutnává si na maďarské paprikové pochoutce a v úžas jej uvádějí Slováci v širokých opascích. Hrabě Drákula se podobá evropskému šlechtici, ale jistou odlišnost přece jen tušíme… Střední Evropa se tedy rozkládá od českého pobřeží Baltu až po slovenské podhradí Drákulova hradu. Její stále zasněžená královstvíčka sice stojí nějak stranou světového dění, intriky na zámcích a hradech místních monarchů však dosahují západoevropské úrovně. Nenechme se ale úplně ukolébat starosvětským nádechem těch krajů: Toto sněhobílé místo na mapě světa se kromě radaru v Brdech a raket v Polsku skvěle hodí i k nerušenému vývoji vědecko-technických nástrojů pomsty Verneova maďarského národního hrdiny Matyáše Sandorfa, nového Monte-Christa; vlastní raketový program vyvíjí v //Tajemném hradu v Karpatech// pro změnu antihrdina stejného autora, Baron Gortz.

Ježíšek, skutečný král celé střední Evropy
Není tedy divu, že se právě zde, v tomto kraji mimo světové dění, který ale skrývá tolik překvapení, narodil v zasněžené salaši, kde pasou ovce Valaši, Ježíšek, skutečný král celé střední Evropy. A až k nám se na něho přijeli podívat tři pozornost budící devizoví cizinci, dokonce v kraji nevídaný černoch. A ač jsme se sčítání lidu všichni poslušně účastnili, cizincům poměrům neznalým musíme vysvětlit, že Ježíška už úřadům hlásit raději nebudeme.

Ježíšek, Ježiško, Jézuska, Isusić a Christkindl naděluje souvisle po celé střední Evropě (a také v Portugalsku a částech Brazílie a Louisiany, ale to se nepočítá), jiným ne. Prý je to práce Martina Luthera, který se úspěšně pokusil nahradit sv. Mikuláše jako vánočního dárkonoše. V 19. století se Ježíšek ujal i u katolíků.

Matyáš Sandorf od Léona Benetta

Matyáš Sandorf od Léona Benetta

Středoevropan miluje betlémskou scénu, protože se v ní od počátku nachází: jako svatá rodina, i on je neustále (někdy i v dobrém úmyslu) stále někým někam zapisován a poslušně jde, i když nechce. Fandí Ježíškovi, který přidělení rodného čísla unikl. Osobně ho těší, že se Ježíšek narodil v okresním městě zapadlé provincie, která světem nehýbe a kde se na slavné časy už jen vzpomíná. Kam velké dějiny zasáhnou jen občas a většinou neblaze. Jako se pastýři betlémští polekali nebeského vojska, také on má vrozený strach z uniformy, hned má pocit, že něco provedl, a je mu třeba vysvětlit, že se mu nic nestane. Baví se naivitou tří králů, kteří, řídíce se poměry normálního světa, se na Ježíška jdou zeptat úřadů v hlavním městě.

Kde se u nás na návsi uprostřed zimy vzal černoch?
Hlavní díl jeho pozornosti poutá černý Baltazar, kterému Středoevropan nikdy nevládl, a tak vůči němu nemusí mít povinný pocit viny Západoevropana. Je jen zvědavý, kde se u nás na návsi uprostřed zimy vzal černoch a za kým sem jde. Navíc, od chvíle, od doby, kdy už se na západě jaksi nehodí se na černocha vytahovat, zaujímá při cestách z východu za prací celkem často jeho místo – protože nadávat Polákovi se ve vyspělém světě nepovažuje za rasismus.

Středoevropan dobře rozumí tomu, že spořádané úřední sčítání a pastýřskou idylu náhle vystřídá vraždění neviňátek. Tedy, nerozumí tomu, ale buď to zažil, nebo to slyšel v náznacích či z vyprávění za zavřenými dvěřmi. Středoevropan úplně chápe, že svatá rodina utekla za čáru do Egypta, dokud neumřou ti, kteří jí usilovali o život.
Středoevropan nese do betléma výrobky svého domácího hospodaření, koláče, co máma upekla, klobásy, co táta vyudil, a okurky podle domácího receptu – kdybyste se neurazili. Hned vedle jeskyně umisťuje své oblíbené činnosti: porážku prasete či někoho, kdo něco řeže pilou či do něčeho tluče kladivem. Asi mu i imponuje, že Ježíšek, budoucí tesař, bude mít pořádné zaměstnání.

Nad Středoevropanovým betlémem se však většinou na horizontu tyčí hrad, který, jak známo, bere svému pánu časem rozum. A ještě spíš onen Kafkův //Zámek//. Zámek, kde ale, když už je tam Středoveropan pozván, ochotně poradí i Herodovi, kde že se má Mesiáš narodit, protože… protože to prostě ví a chce své znalosti nějak uplatnit. Středoevropan se nebude plazit jako člověk východu; ale když uznají jeho schopnosti, rád poslouží. Je to přece jeho práce – jiní rozhodují. Středoevropan je starý technik a praktik – a možná to, že řeže pilou či poráží prase hned vedle Jezulátka, je i jeho největší slabinou.

Nejtypičtějším Středoevropanem je vlastně Žid
Nicméně, Středoevropan dobře chápe, kdo je to Syn člověka: Co znamená nebýt doma prorokem, jak je těžké dát císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží, uznává smysluplnost proměny vody ve víno atd. Škoda, že si spíše až zpětně lidé našich krajů všimli, že nejtypičtějším Středoevropanem je vlastně Žid, stejný Žid jako Ježíšek. Nejlepší vyznání (nešťastné) lásky střední Evropě napsali Židé (a z nich dle mého Josef Roth ve všem, co napsal). Ti kteří přežili, pochopitelně nakonec zmizeli za čáru – ovšem třeba v Novém Městě v Jeruzalémě budete mít z mnoha ulic podivně povědomý pocit, je tam dnes i kousek z nás. (Celý den za pultem v krámu na návsi zanechali zde Židé Vietnamcovi a domnělou vinu za všechny Středoevropanovy osobní problémy Cikánovi, ale to už je jiný příběh).

Začali jsme Řekem a dopracovali jsme se k Židovi, který možná uchovává ještě starší zprávu o střední Evropě – v rodopisu Noeho. Jedním ze synů požehnaného Jafeta je i Magog. Podle starých výkladů je Magog jakýsi Maďaro-Slovano-východní Němec, prostě ta směs, co přitáhla od severu Černého moře. Objevuje se pak ještě v posledním čase, u Ezechiela a ve Zjevení, jako ten, jehož ďábel vyjde svést k válce proti městu, které miluje Bůh. Protože však Písmo slouží našemu pokání a spáse, nikoliv záhubě, čtu jako výzvu přičinlivému a chytrému Středoevropanovi, že je lépe klečet před Kristem králem v jeslích, než dělat poradce Herodovi či s ním stavět vodovody a stadiony.

Kristus se zrodil, nás vysvobodil, raduj se raduj, ó křesťane!

Tomáš Pavelka

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.