Otázka na tělo: Jakou máte zkušenost s Romy?

Český bratr 3/2012.

Petr Vaďura, rozhlasový redaktor
Když se setkám s partou hlučných Romů, trochu mi zatrne, ale tak mi trne i v případě, že potkám rozjařené Čechy. Osobně mám několik přátel, kteří jsou Romové. Jejich „romstvím“ jsem vždy obohacen. Díky nim jsem přečetl řadu zajímavých knih, seznámil se s Dzurkovými obrazy nebo se naučil zpívat několik romských písní. Asi rok jsme měli u nás doma Roma, který opustil dětský domov a neměl kam jít. Stal se členem rodiny, i když pak zmizel neznámo kam. Stále na něj myslíme, modlíme se za něj a čekáme, kdy se vrátí. A jedním z největších zážitků naší rodiny bylo, když jsme byli pozváni na romskou svatbu. Prostě víme, že k nám Romové patří – a my k nim.

Josef Balusek, student
Negativní jako – troufám si říci – většina spoluobčanů neromského původu.

Rut Junová, zdravotní sestra
Moje zkušenost s Romy je poměrně bohatá a různorodá. Ve sboru máme romské děti – s těmi je dobře –, horší je to v zaměstnání. Pracuji na infekčním oddělení a při několika epidemiích žloutenky jsme si s romskými dětmi užili své. Jakmile děti zjistily svoji početní převahu nad personálem, byl vyhlášen boj – hojně podporovaný rodiči stojícími pod okny a pokřikujícími, na co všechno mají děti právo, co komu máme přinést, odnést, zajistit. Hospitalizace trvá u jednotlivce čtrnáct dní a s postupujícími přírůstky z početných rodin trvá epidemie několik měsíců. Křesala jsem v sobě trpělivost, pevnost, laskavou autoritu, vyjednávání…  Myslívala jsem si, že mám pevné nervy, ale v těchto časech se podobaly kšandám po dědečkovi. Dost nepříjemná zkušenost. Nemyslím, že jsou všichni stejní, a těším se na nějaké lepší zážitky.

Jitka Klubalová, předsedkyně Komise pro Kubu při ČCE
Osobní zkušenost s Romy nemám prakticky žádnou. Ani v místě bydliště, ani ve škole, v zaměstnání nebo ve sboru se s Romy nesetkávám.

Anna Jelínková, lektorka
Velice intenzivní. Druhým rokem pracuji s romskými dětmi v romském klubu Zeferino. Tento klub spadá pod Charitu. Celý první rok byl hodně náročný. Byla jsem tvrdě testována dětmi i rodiči, přečkala jsem jej. Romové jsou různí, stejně jako gadžové. Některých si obzvlášť vážím.

David Šorm, farář
Jako sbor jsme se snažili pomoci jedné věřící romské rodině ze Slovenska. Zkušenost z toho mám takovou, že tito lidé měli odlišné vnímání reality, praktických životních priorit a zvládání krizových situací. Od určité chvíle bylo velmi obtížné jim nadále pomáhat. Chtěli jsme jim pomoci k samostatnému a soběstačnému životu, ale oni si (podle našeho pohledu) nedokázali svůj život představit jinak než bez neustálé pomoci od druhých. Tady vidím výchozí bod nějaké možné změny k lepšímu, pokud odhlížím od jednotlivého příkladu. Je ale otázkou, jestli na tom „bílá“ majorita je schopná něco měnit, a především, jestli se jí vůbec chce.

Eliška Baťová, hudebnice
Stejně jako s jinými lidmi: různou. Nicméně od malička jsem byla naučena se Romů bát, neboť skupinky romských dětí otravovaly život školákům přecházejícím přes „jejich“ revír. Ve skutečnosti však nikdy nešlo o etnickou záležitost, ale o způsob chování. A tak to vidím dodnes.

DaZ

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.