Anatomie průšvihu: Romský život je barevný, nabitý emocemi a velmi tvrdý

Český bratr 3/2012.

Manušale, kamas jekh avres, sam savore savore sam le Devlestar.
Lidé, mějme se rádi, vždyť jsme všichni od jednoho Boha.

Romové jsou pro můj život důležití. V roce 1987 jsem začala učit romštinu a jezdit za nimi do různých míst v Čechách i na Slovensku, začala jsem je poznávat a učit se od nich. Otevřel se mi nový, jiný, zajímavý, nezávislý svět. Romský život je barevný, nabitý emocemi a tvrdý, velmi tvrdý.

V sociálně vyloučených lokalitách nejdříve v Plzni a teď v Ostravě působím patnáct let. Život Romů znám velmi dobře, vím, jak se cítí, jak přemýšlejí, ale také vím, jak se dokážou ze života radovat, uskrovnit se pro druhé, pokud je to potřeba (znám rodinu, která do bytu vzala příbuzné, protože neměli kam jít. V bytě 1+1 jich bydlí celkem patnáct).

Momentálně působím v lokalitách, které patří v Ostravě k nejhorším, co se týká materiálních podmínek, kvality bydlení a života vůbec. Některé děti jsou nedostatečně oblečené, mají často hlad. Kvůli těmto podmínkám, jsou děti těchto lokalit zaměřeny na život tady a teď, tedy na přežití, nemají sny, fantazie a přání, čím by jednou chtěly být. Mnozí přebírají rodičovské povinnosti a starají se o mladší sourozence.

Na horním obrázku vidíte chlapce, který nese kříž, z mého pohledu hodně těžký. Bydlí v nejhorší sociálně vyloučené lokalitě ve městě (domy na spadnutí, přeplněné byty, agresivita mezi sousedy, drogy). Má pět sourozenců, bydlí v dvoupokojovém bytě. Rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, v rodině je velmi neuspokojivá finanční situace (dluhy) a problémy s alkoholem Navíc je u něho diagnostikováno psychické onemocnění, které ho omezuje v navazování kontaktů s ostatními. Jaké má vyhlídky? Jaký bude mít život?  V lokalitách je takových dětí hodně, perou se se životem, jak můžou, snaží se přežít den, který přichází.

V posledních letech vnímám, že situace Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách se zhoršuje. V těchto případech je možnost řešení formou sociální práce velmi omezená. Chybí kompetence sociálního pracovníka a motivace klientů ke změně. K částečným změnám je možno je přimět, ale ke změnám zásadním ne. Jejich život se bude odbývat dál na okraji společnosti v duchovní bídě, bez naděje.

O Del pes sikhavel andre savoreste, kajča manuš hin koro.
Bůh se projevuje ve všem, jenom člověk je slepý.

A co my?
Často nás tyto příběhy děsí, znejisťují, nabourávají naše představy o životě a štěstí. Chceme takové příběhy slyšet? Umíme se vyrovnat s bezmocí a bezvýchodností, které je v nich obsažena? Navíc se tyto příběhy neodehrávají v předaleké Africe, ale blízko nás, v našich městech a vesnicích.

Někdy přednáším na základních, středních i vysokých školách a všimla jsem si jedné věci. Žáci nebo studenti mají lidi rozdělené do kategorií „lidé“ a „Romové“, vypadá to trochu jako obrana. Lidem rozumím, to jsem já, to jsou moje problémy, můj život. Romové – ti druzí – ve mně budí obavy strach, někdy odpor, všude v médiích je slyšet, jací jsou špatní, vím o nich dost, nepotřebuji vědět víc, oni jsou ti druzí, neznámí, které nechci poznat. Tento problém vnímám jako závažný a je třeba s ním něco dělat. Kdo by se o něj měl zajímat, kdo by ho měl řešit?
Já si myslím, že by to měli být ti, kteří věří tomu, že Bůh miluje lidi bez rozdílu, a kteří věří, že Ježíš zemřel za všechny lidi, tudíž není třeba lidi dělit do různých „kategorií“.

Misie a pastorace mezi Romy je momentálně spíše na okraji zájmu církví, vychází převážně z individuálních aktivit farářů, farností a sborů. I v církvích jsou předsudky vůči Romům. Přesto se církve práci s Romy věnují, buď formou diakonií, nebo charit a dalších sdružení. Fungují mnohá volnočasová a komunitní centra přímo ve vyloučených  lokalitách, kde probíhá i misie a pastorace. Např. v Brně, v Rokycanech, Praze, Ústí nad Labem, Ostravě a na dalších místech pracuje mnoho nadšených lidí, kteří mají svou práci a své klienty rádi. Práce s dětmi a dospělými je těžká, ale i radostná, jsme vděčni i za velmi malé pokroky a za to, že lidé k nám mají důvěru. Někteří křesťané a jiní lidé, kteří s Romy pracují, se s nimi natolik identifikují, že v rámci sčítání lidu přijali romskou národnost.

Pokud Rom uvěří, že za něj z lásky Ježíš zemřel, je pro něj nepochopitelné, že my křesťané se z této zprávy nedokážeme opravdu, tedy podle něj viditelně a stále radovat. Pro Romy by přijatá víra měla být posílením identity, posílením jejich Romipen (romství). Jistotou, že je Bůh miluje takové, jací jsou a ne takové, jaké bychom je chtěli mít my.

Zde bych použila úryvek z básně Bohuslava Reynka: „Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou.“ Věřím, že může dojít k mnoha změnám, pokud za ně budeme společně prosit a usilovat o ně.

My, co pracujeme s Romy, potřebujeme vaše modlitby za naši práci, aby se v ní projevovala Boží vůle a vedení.

Lidi, se kterými pracujeme a kteří často pociťují beznaděj, povzbudí, že na ně někdo myslí a modlí se za ně, že jsou lidé, kteří jimi neopovrhují, kteří jim chtějí dát paťiv – úctu.

Modleme se společně za to, aby tito lidé mohli přijít do našich sborů a abychom je dokázali přijímat s láskou a předávat jim evangelium.

Iva Pellarová

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.