Píseň „Kdo za pravdu hoří“. Lidská, duchovní a kulturní stopa v česko-slovenské vzájemnosti

 Hus kresba Jana Majcherová(ČB 9/2015) Dovolte mi pár slov o památné písni česko-slovensko-evangelické vzájemnosti a jejích autorech. Je to píseň, která od roku 1848 nechyběla v žádném evangelickém kancionálu nebo zpěvníku – až na ten náš poslední z roku 1979. Je to píseň, která se dříve svobodně zpívala, ale za husákovské normalizace se zpívat přestala. Tedy ne tak docela, ale zpívala se řídce a jen někde.

Letos 6. července, při ekumenické bohoslužbě na Staroměstském náměstí k 600. výročí mučednické smrti mistra Jana Husa, jsme tuto Kuzmányho píseň zpívali společně, svobodně a rádi, radostně a zvučně. Za doprovodu žesťů jsme ji zpívali k Boží chvále a ke cti obětavých, statečných a šlechetných bližních všech dob.

Text písně napsal Karol Kuzmány (1806–1866), nápěv složil Štefan Fajnor (1844–1909)

Kdo vlastně byl Karol Kuzmány?
Byl to slovenský básník, překladatel, novinář a evangelický farář, který patří mezi nejvýznamnější osobnosti nejen církevních, ale i všeobecných slovenských dějin 19. století. kuzmanyByl národní buditel a bojovník za práva Slováků. Ostře a výřečně se stavěl proti násilné maďarizaci. Narodil se v Brezně nad Hronom. Jeho otec a dědové byli evangeličtí faráři; Karol se po studiích v Bratislavě a v Jeně stal již pátým farářem rodu Kuzmány. Při studiu v Německu slýchal přednášky profesorů G. W. F. Hegela a F. D. E. Schleiermachera. Také tam navštívil básníka J. W. Goetha a při zpáteční cestě se v Praze sešel s Josefem Jungmannem a Františkem Palackým. Od roku 1830 byl nejprve krátce farářem ve Zvolenu, potom 17 let v Bánské Bystrici. V roce 1832 se oženil s Karolínou Zuzanou Kellnerovou. Měli spolu tři syny a dvě dcery, z nichž Ludmila se stala manželkou Jána Jesenského. Když v revolučních letech 1848/49 zesílily útoky a nátlak na jeho osobu, odešel s rodinou na 10 let do Vídně a stal se tam profesorem praktické teologie tamní univerzity. Ve Vídni nalezli útočiště také Ján Kollár a další „slovenští národovci“. Po potlačení revoluce nastolila sice rakouská vláda absolutismus, ale do deseti let byl vydán Císařský patent, který zrovnoprávnil církve a demokratizoval církevní správu. Pro Uhersko platil od roku 1859, pro Rakousko o dva roky později. Tento patent uvítali takřka všichni slovenští evangelíci. Karol Kuzmány jako navrhovatel a přívrženec Císařského patentu se stal prvním „patentním superintendentem“. Chtěl si za své biskupské sídlo zvolit Bánskou Bystrici, ale odpůrci mu malovali na faru šibenice a rozbíjeli okna. Proto zvolil v roce 1860 Martin, kde působil na církevním i na kulturním poli. V letech 1861–1863 inicioval založení Matice slovenské a stal se jejím místopředsedou. Situace Slováků v Uhrách se výrazně zhoršila po Rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Martinské biskupství i Matice slovenská byly zrušeny, zrušena byla také slovenská gymnázia. Toho se však již Karol Kuzmány nedožil. Zemřel v Turčanských Teplicích a jako prvý významný slovenský národní buditel byl pochován na „Národnom cintoríne v Martine“. Pán Bůh ho ušetřil pohledu, jak mizí téměř vše, o co v životě usiloval. Bratřím Slovákům i nám zůstávají jeho kázání a překlady, jeho básně a přemnoho písní. Až dodnes zůstává v dějinách jeho lidská, duchovní a kulturní stopa.

Píseň „Sláva šľachetným“
Jednu z mnoha svých písní nazval Karol Kuzmány „Sláva šľachetným“. Napsal ji v revolučním čase, za tuhé maďarizace, když na vlastní kůži pocítil trpkost zrady a zklamání a byl svědkem zneužívání moci. Jako báseň ji zveřejnil 4. dubna 1848 v literární příloze Slovenských národních novin „Orel tatranský“. Jako píseň se nejprve zpívala na melodii německé revoluční písně Maxe von Schenkendorfa „Freiheit die ich meine“.
K. Kuzmány ji 4. března 1861 česky vepsal do památníku Adély Ostrolucké, přítelkyně Ľudovíta Štúra:

1. Kdo za pravdu hoří, svaté oběti, kdo za lidstva práva život posvětí,
kdo nad hlavou bídných slzu vyroní: /tomu naše píseň slávou zazvoní/.

2. Když zahřmí děla, orel zavěje, za milou svobodu krev kdo vyleje,
před ohnivým drakem vlast kdo zacloní: /tomu naše píseň slávou zazvoní/.

3. Kdo si stojí v slovu, byť se shrknul svět, kdo si statečností v nebi věnec splet,
koho dar nesvede, hrozba neskloní: /tomu naše píseň slávou zazvoní/.

4. Bůh sám šlechetnosti nebe vystavil, věčné on pro podlost peklo podpálil;
kdo ctí pravdu Boží, Boží zákony: /tomu naše píseň slávou zazvoní./

Hymnický nápěv písně
Nápěv je z dílny hudebního skladatele Štefana Fajnora. Tento slovenský evangelík a vlastenec byl advokát a u soudů obhajoval celou řadu slovenských národních buditelů, kteří měli v čase maďarizace problémy s režimem. Byl rodák z Brezovej pod Bradlom a za manželku si vzal starší sestru matky generála Milana Rastislava Štefánika. O přínose této osobnosti pro národní život na Slovensku hovoří na hřbitově v Senici epitaf na jeho náhrobku – verše básníka Pavla Országha Hviezdoslava:

Pravdu hájil, krivdu bil, verný v službe rodu vždycky, z jeho zvukov piesně vil:
tak si z vážných z hravých chvil, život skládal harmonicky.

Zpět k našim zpěvníkům a našemu zpěvu
Po činu Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 normalizátory děsilo i jen pomyšlení na obětavost pro pravdu a spravedlnost, i jen zmínka o lidských právech, o člověčí statečnosti, neúplatnosti a neohroženosti. Možná měli bláhovou naději všech diktátorů, že cenzurou a represí těmto nepřístojnostem v lidském rodu zamezí. Dlouho, zbytečně dlouho se jim to dařilo. Možná i proto, že se přestaly zpívat písně, mobilizující ducha vzdoru proti totalitám všeho druhu. Dnes, chvála Bohu, žijeme ve svobodě a hojnosti. Děla dosud hřmí daleko od nás, orlové kolem nás také moc nelétají, ale před draky, jimž šlehá z tlamy ohnivá propaganda, je třeba zaclánět a chránit nejen naši vlast. Konec konců, tu druhou sloku Kuzmányho písně zpívat nemusíme, ale nejen bratr farář Jan Čapek se domnívá, že ani ta by se v novém zpěvníku vynechávat neměla. Však ty obrazy a symboly nejsou žádným romantickým obrozeneckým smetím. Jako byly hrdinství, obětavost a statečnost důležité a vděčně opěvované včera, nejsou o nic méně důležité a potřebné dnes i zítra a pozítří. Nechť opět „Slávou šľachetným“ zvoní naše písně! To přece nic neubírá z Boží cti a slávy – právě naopak. Neumím a ani si nechci představit, že by v novém zpěvníku mohla píseň bratří Karola Kuzmányho a Štefana Fajnora chybět. Jistě ji s námi rádi budou zpívat evangelíci ze Slovenska, když se zúčastní našich bohoslužeb. Kdo zvláště dbají na pěstování česko-slovensko-evangelické vzájemnosti, jsou faráři a.v. a h.v. ze Slovenska, kteří se pravidelně a již dlouhá léta zúčastňují našich farářských kurzů.

Pavel Hlaváč
(Čerpáno z materiálů semináře katedry církevních dějin na Evang. bohoslov. fakultě UK v Bratislavě: „Boj evangelíkov za náboženskú slobodu“.)

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.