Návštěva Presbyterní církve Koreje

Korea CB 1(ČB 9/2015) Přestože Jižní Koreu a Českou republiku od sebe dělí nejen polovina planety, ale také lecjaké kulturní odlišnosti, mezi ČCE a Presbyterní církví Koreje (PCK) se za posledních téměř dvacet let podařilo rozvinout dobré vztahy. Křesťané obou církví se pravidelně navštěvují (o některých z těchto setkání jste se mohli dočíst i na stránkách Českého bratra) a není náhodou, že při nedávných oslavách Husova výročí tvořili Korejci mezi pražskými účastníky početnou skupinu. Velkou zásluhu má na tom farář korejského sboru v pražských Kobylisích a misionář Jongsil Lee, který je neúnavným organizátorem této spolupráce. Stejně tak to bylo při naší květnové dvoutýdenní návštěvě v Koreji: bratr Lee pro nás připravil bohatý program a po celou dobu nás doprovázel. Za to mu patří náš srdečný dík.

Naše návštěva začala v Soulu, kde nás čekalo setkání s několika sbory PCK, s představiteli soulského seniorátu a s vedoucím oddělení zahraničních vztahů na ústředí církve. Jednali jsme především o projektu Středoevropského centra misijních studií, který hledá další témata, při nichž se mohou obě partnerské církve setkávat a vzájemně si předávat své zkušenosti. Další naše cesta směřovala do Pohangu, který se nachází v nejvýchodnější části Jižní Koreje, na pobřeží Tichého oceánu, a odtud do Kwangdžu na konferenci církevních historiků, kterou pořádala místní vysoká škola Honam Theological University & Seminary. Zde jsme přednášeli o duchovním dědictví reformace Jana Husa a o misijní situaci v České republice.

Korea CB 3

Růrnorodost a profilace sborů
Nejsilnější dojem, který jsme si z korejských protestantských sborů odnesli, je jejich veliká různorodost. Ta se projevuje především velmi rozdílnými počty členů jednotlivých sborů, které s sebou samozřejmě nesou také jejich různorodý charakter, atmosféru a způsoby práce. Na jedné straně tu existují mnohatisícové městské sbory, jejichž velikost je srovnatelná s celými senioráty ČCE. Mají dostatek lidských i materiálních zdrojů pro rozvíjení rozsáhlé pastorační, misijní, diakonické a kulturní činnosti, která je v českých podmínkách sotva představitelná. Vedle toho jsme navštívili menší společenství, jež neusilují o početní velikost a budují spíše komunitní život s jasnějším teologickým profilem. Domníváme se, že tuto sílící rozrůzněnost lze očekávat také v ČCE. Již dnes se ukazuje, že každý sbor má jiné obdarování, dané především osobnostmi faráře, presbyterů i jiných aktivních členů sboru, jiné materiální a ekonomické zázemí, jinou strukturu členstva, jiné prostředí, v němž působí, jiné možnosti spolupráce s okolím. Aniž by se jednotlivé sbory mohly vzdát svých základních funkcí, které církev dělají církví, přece se zřejmě budou různým způsobem „specializovat“.

V korejské církvi jsme poznali mnoho sborů s nezaměnitelnou tváří, které se vědomě zaměřují na určité oblasti práce. Například sbor na předměstí Pohangu v blízkosti Tichého oceánu založil jeho současný farář asi před dvaceti lety, když vlastnoručně postavil ze dřeva modlitebnu, v níž se věřící zpočátku scházeli. Dnes tato původní budova slouží různým sborovým aktivitám, neboť místem bohoslužeb se stal mezitím kostel v těsné blízkosti, který navzdory svému modernímu vzhledu dobře zapadá do okolní přírody. Příroda je ostatně pro sbor velkým tématem. Farář sám i někteří jeho členové jsou zastoupeni v ekologické komisi nedalekého města a mají velký vliv na způsob ochrany životního prostředí v regionu. V prostorách sboru se také nachází truhlářská dílna, která je otevřena široké veřejnosti. S oblibou ji navštěvují místní muži, kteří celé dny tráví v kancelářích u počítače a chtějí svůj volný čas vyplnit poněkud kreativněji. Podobných příkladů by bylo možné jmenovat mnohem více.

Atraktivita sociálních, charitativních a kulturních projektů realizovaných sbory je ovšem v Koreji významně podpořena skutečností, že tyto oblasti nejsou dostatečně pokryty státem, obcemi a neziskovými organizacemi. Tyto projekty proto do českého prostředí nemůžeme jednoduše přenést, protože u nás se církvím otevírá nesrovnatelné méně takových „mezer na trhu“, do nichž by bylo možné vstoupit a případně je misijně využít. Naše sbory nicméně ještě mají ve své otevřenosti vůči veřejnosti jisté rezervy. Zkušenosti sborů PCK s pořádáním aktivit a zakládáním institucí sloužících místnímu společenství tak pro ČCE mohou být velmi cenné. Naše sbory se postupně učí být integrální součástí obce či městské části a partnery různých místních organizací.

Finanční nezávislost
Dalším tématem, v němž by se spolupráce s PCK mohla dobře uplatnit, je přechod českých církví k plnému samofinancování. Ekonomická nezávislost na státu je pro sbory PCK od samotných počátků jejich existence samozřejmostí. Korejští křesťané vnímají silně odpovědnost, která zcela přirozeně zahrnuje také péči o finanční zabezpečení sboru. V úvahách o tom, jak a za jakých okolností budou moci české sbory do budoucna přežít, se jistě budeme moci inspirovat také našimi korejskými bratry a sestrami a jejich modely ekonomické soběstačnosti.

Co můžou Korejcům nabídnout čeští evangelíci?
Během putování jsme si také položili otázku opačnou: co můžeme my, čeští evangelíci, korejským věřícím nabídnout? PCK v současné době hledá vlastní identitu, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že její dějiny netrvají déle než několik desetiletí a její počátky jsou spojeny s misií přicházející ze severní Ameriky. Součástí tohoto hledání je také postupné odkrývání kořenů reformační tradice. ČCE jako důležitá nositelka tradice české reformace může korejským zájemcům přiblížit stěžejní myšlenky českých reformátorů a zároveň nově promýšlet jejich význam v současné církevní a teologické diskusi.

Korea CB 2

Druhá oblast, v níž může být ČCE pro PCK přínosem, se týká postavení církve v současné společnosti. ČCE působí v prostředí, které je v důsledku nedobrých zkušeností z minulosti i z mnoha jiných důvodů vůči církvím nedůvěřivé. Proto lidé svůj duchovní hlad často uspokojují jiným způsobem a vyhledávají alternativní nabídky nových náboženských hnutí či náhražkových náboženství. Korejské protestantské církve po dosavadní ohromující expanzi čelí snižování počtu svých členů a ocitají se v situaci ve spoustě ohledů podobné té české. České církve jistě nemají žádný recept na krizi tradičních církví, avšak mohou zprostředkovat cenné zkušenosti s dialogem se společností, která se sice odcizila organizovanému náboženství, avšak neztratila svůj duchovní rozměr. Plodný rozhovor mezi PCK a ČCE jistě bude mít pokračování.

Kornélia Kolářová Takácsová a Ondřej Kolář

Příspěvek byl publikován v rubrice Církev žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.