Osvobození. Emancipace a lidská důstojnost

téma Sára Br(ČB 9/2015) Revoluce osmnáctého (v našem prostoru pak spíše devatenáctého) století nám zanechaly vícero „vyhlášení nezávislosti“ a „práv člověka a občana“. Prosvítá z nich přesvědčení, že člověk má vlastní rozum, sám dovede nakládat se svým životem. A že uvolnění jeho tvůrčích sil povede automaticky k rozvoji. A nebyl to úplně špatný odhad. Devatenácté století přináší skutečně pozoruhodný rozmach vědy, techniky a hospodářství i velkou kulturní a názorovou rozmanitost. Ale ač bychom tyto dokumenty dnes zřejmě bez velkého přemýšlení podepsali, přiznejme si, lidská kreativita a iniciativa není povětšinou ta hodnota, jíž žijeme. Když do našeho sousedství přijde pěkně upravený čtyřicátník a řekne: Tak tady postavím fabriku a v ní budu podle libosti najímat a propouštět 1000 zaměstnanců, nikdo nebude volat: Hle, zde se zasvítilo lidství v plné kráse! Přitom, jak rád zdůrazňuji, dostupné jídlo, boty na každou sezónu, Paralen a penicilin – to vše jsme dříve neměli, a dnes máme právě díky tovární výrobě, kterou v jejím počátku poháněli silní tvůrčí (a dost bezohlední) jedinci typu Thomase A. Edisona.

Spíše důstojnost než svoboda
Ve smyslu století dvacátého i toho našeho je slovo osvobození (jako třeba v teologii osvobození) trochu zavádějící. Jedná se o emancipaci dělníků, žen, národů a ras. O svobodu tak úplně nejde, spíše o důstojnost, potažmo rovnost. To je poznat na postkoloniálních státech, kde povětšinou svoboda nevládne; přesto po návratu koloniálních pánů nikdo nevolá. Bylo by to nedůstojné.

Robert Koehler: Stávka

Robert Koehler: Stávka

Cena člověka
Počáteční éra kapitalismu, kde má dělnické hnutí svůj počátek, svobodná byla. Továrník nekupoval dělníka, ale jen dvanáct hodin jeho práce. Dělník mu ji nemusel prodat – podnikatel ji ovšem nemusel koupit. Dělník tedy zůstal bez obživy. Práce měla svou (nízkou) cenu, člověk ne – lidí bylo dost. Vypadá to drsně a drsné to bylo. Ovšem v tomu času předcházejících epochách bylo lidí málo. Proto měli svou cenu – a proto se také celí lidé prodávali a kupovali.

Po třicetileté válce jakási baronka koupila obec Peruc, s úrodnými poli, která neměl kdo obdělávat – z kraje zmizeli lidé. Zakoupila proto ve východních Čechách dvě stě duší a usadila je v obci. A ovšem, protože tito lidé byli jejím majetkem, musela se o ně postarat: Každý dostal pár koz, deset pytlů obilí a svého druhu prefabrikovaný domek. To strašné je, že když je dost zdrojů a málo lidí, člověk nabývá na konkrétní vyčíslitelné ceně. A jde ho prodat a koupit. A ovšem jen o svůj majetek má také člověk přirozený sklon se starat. I dnes, když má někdo nějakou ceněnou specializaci, firmy si ho skutečně navzájem přepouštějí za peníze, prodávají ho a kupují. Dají mu ubytování, pojištění a jiné benefity – ovšem čekají také, že se zúčastní team-buildingů, osobnostních školení a firemních párty. Tedy že i jeho z podstaty soukromé věci – s kým a jak provozuje zábavu, jak zachází se svou duší, co čte – budou firmě z části patřit.

Ještě v poměrně drsných, neregulovaných dobách kapitalismu někteří podnikatelé stavěli pro své zaměstnance kolonie docela pěkných domků. Ale příznačně pak také rozhodovali, zda v těchto domcích lidé mohou chovat zvířata, zda mohou zazdít či probourat další okno atd. Kdo mi poroučí, ten se o mě také stará. A kdo se o mě stará, ten mi také poroučí. To je přímá úměra.

Cena práce
Ne každý ovšem narazil na takového dělnického otce. Druhou variantou, jak zvýšit cenu vlastní práce, je vyjednávat se zaměstnavatelem jako jeden muž: Buď nás bereš všechny, nebo nikoho. Tedy odbory (které mimo to ve svém čase provozovaly mnoho obdivuhodné a důmyslné svépomoci). Odborář si zachovává nejen svobodu, ale právě i důstojnost – při jednání s ním se byznysmen už skutečně potí; není to jako říci jednotlivému dělníku s úsměvem „jděte domů“. Z etického pohledu jsou dle mého odbory to nejlepší, co dělnické hnutí přineslo – nevracejí člověka do otroctví, zachovávají mu volnost – ale činí z něho i kolektivní bytost, která se silou vyrovná podnikateli. Když staré vlády zakazovaly odbory a zaměstnavatelé dávali do odborářů střílet, zpronevěřovali se vlastním liberálním principům.

Lentz-Strajk-MNWNic ovšem není bez ceny: Jako odborář nemůžete pracovat výrazně víc než vaši soudruzi a dostat víc peněz. Nemůžete už jako zaměstnanec rozvíjet svou kreativitu. Zvedáte tím „normu“ i ostatním. Všichni děláme stejně za stejné peníze. Všichni jsme na tom stejně – často stejně špatně. Nicméně je to naše společné rozhodnutí. To je fér. Už méně fér ovšem je, že ten kdo není v odborech, už nám často roven není. Historicky právě odbory byly největším odpůrcem zaměstnávání žen, přistěhovalců a samozřejmě neodborářů. Odborové hnutí není nějaký altruismus. Je to kolektivní sobectví. Ovšem asi stále nejbezpečnější řešení otázky svoboda vs. jistota.

Táta stát
Pokud považujeme svobodu za důležitou hodnotu, je nejvíce problematickým řešením dělnické otázky sociální stát. Ten vznikl v bismarckovském Německu z pragmatického důvodu: aby se lidé nebouřili, aby byli poslušní. Na problém sociálního státu ve vztahu k svobodě a tvořivosti narazí dnes každý, kdo by rád do své rodinné firmičky přibral zaměstnance: Dvacet mu dá na platu, dalších dvacet ovšem na sociálním, zdravotním atd. To si snadno může dovolit Metrostav; Fanda Pařízek a synové už těžko. Dnes už se prostě nestane, aby se z majitele povozu stal továrník, jak se skutečně dělo v 19. stol. Pán zůstane pánem a kmán kmánem. Sociální struktura je dosti nehybná – ale nikdo nehladoví. Sociální stát – i když je to zase eticky přijatelný kompromis mezi svobodou jednotlivce a základními jistotami všech – v svém základu skrývá nebezpečí, že se začne starat, a tudíž i poroučet, i ve velmi soukromých věcech. Kuriozita: Ve školním řádu norských škol je stanoveno: když pořádáte pro své dítě narozeninovou oslavu, musíte pozvat celou třídu, aby to nikomu nebylo líto. A když ne? Když ne, opravdu vás volají do ředitelny.

Svoboda není jediná hodnota
Dvacáté století nám možná ukázalo, že svoboda není to jediné, po čem člověk touží. Že většina z nás nejsou podnikatelé, že sociální nejistotu, strach o práci, těžko snášíme. Ponižuje nás, bere nám důstojnost. Volíme povětšinou levý či pravý střed. Chceme, aby k nám zaměstnavatel měl trochu osobní vztah – nebo přece jen cítíme trochu odpovědnosti za své zaměstnance. Proto možná Písmo nehlásá osobní svobodu jako absolutní, nesmlouvavý princip. Pavel říká: Otroci, poslouchejte své pozemské pány… Páni, dávejte otrokům, co jim spravedlivě patří. Otrok je opravdu silný výraz. Přesto jistou potřebu vztahu „ty se o mě starej – ty mě poslouchej“, máme.

Arizonská obroda
Právě v potřebě starat se o druhé, o veřejný prostor, má své základy ženské emancipační hnutí. První ženské spolky ve Spojených státech vznikaly v pietistickém prostředí jako spolky za reformu mravnosti: Pro boj s alkoholem, hráčstvím a kabarety s nahými tanečnicemi. Úspěch, který nenásilné nátlakové akce těchto spolků měly, ukázal ženám, že se dovedou organizovat a efektivně jednat bez pomoci mužů. A proč by se tedy nemohly podílet na řízení státu? Léta první světové války, ve kterých ženy dokázaly, že dovedou zastat práci mužů i v těžkém průmyslu, otevřela dveře volebnímu právu žen. A skutečně, pokud se někdo podílí na obraně státu, na jeho bohatství, jakým právem mu brát podíl na jeho řízení? Problém prvotního feminismu však byl v tom, že pro ženské volební právo neargumentoval rovností, ale morální nadřazeností žen: Protože ženy se neopíjejí v hospodách, nehrají mariáš o peníze a nechodí na striptýz. Jejich podíl na moci povede ke kultivaci mužů. Prvním nápadnějším produktem volebního práva žen tak v USA byla prohibice alkoholu (1920–1933).

Mlle._Rhea_Flask_LC-USZ62-99952Do knajpy sama
Jaké bylo překvapení feministek, když typickým produktem ženské emancipace v nové generaci žen byly tzv. flappers (v českém dobovém ekvivalentu „ptáčata“): Ženy v krátkých šatech, záměrně potlačujících „mateřské“ rysy spořádaných žen. Ženy s krátkými vlasy, které kouří, vysedávají v ilegálních nálevnách alkoholu, mluví sprostě a jsou sexuálně vyzývavé. Tedy v podstatě ženy, které využily snad všech možností chovat se jako muži. Vliv žen na politiku tedy k zmravnění společnosti nepřispěl. (Tím méně prohibice, protože z podstatné části obyvatel, kteří pili dál, se tím ze dne na den stali porušovatelé zákona; nemluvě ani o nebývalém rozbujení organizovaného zločinu.)

Zrovnoprávnění bylo prospěšné, ale zafungovalo úplně obráceně, než jak bylo zamýšleno: Žena nyní mohla chodit po ulici i do společenských podniků bez doprovodu, místo aby seděla doma. (A místo aby muž seděl doma.) Zda společensky obstojí, zda zůstane věrná muži, zda dá dětem patřičnou péči, se stalo JEJÍ morální volbou, otázkou JEJÍHO charakteru – ne věcí prostě danou tím, že sedí doma. Rovnoprávnost ukázala, že ženy nejsou horší než muži – a rozhodně nejsou lepší. Dobře nejednají z lepší přirozenosti, ale volbou – stejně jako muži. Jak je psáno: V Kristu není žena ani muž. To je zdaleka největší přínos emancipace.

Zženštilá společnost
Ženské hnutí počátku 20. let nedosáhlo morální společnosti podle svých představ. Přesto dosáhlo obecného posunu ve vnímání toho, co je správné. A to ve smyslu značně jednostranně pojaté a, přiznejme si, ve své podstatě zženštilé pietistické zbožnosti. Která za daleko závažnější pokládá zlý skutek než neplnění povinnosti či slibu. Někomu něco udělat je v tomto pojetí morálky daleko horší, než pro něj nic neudělat. Tato morálka daleko závažněji posuzuje hříchy těla než hříchy duše: S někým se poprat je méně přijatelné než ho za zády pomluvit. Hněv, smilstvo a opilství jsou hříchy, lenost, lakomství a pýcha ani tak ne. Citlivý je ten, kdo o svých citech hodně mluví, ne ten, kdo citlivě jedná atd.

Russel Patterson: Kde se kouří, tam hoří

Russel Patterson: Kde se kouří, tam hoří

Již ne ojediněle zaznívají hlasy, že současný hodnotový systém nenabízí ocenění typičtěji mužských ctností. Zejména mladší generace mužů tak uniká do světa virtuálních vítězství v počítačových bitvách. Do světa žen, které na digitálních videích navozují iluzi zájmu. Dalším cílem ženského tažení by tak mohlo být znovu „dobýt“ muže, který stále častěji ještě ve třiceti bydlí u rodičů, protože mu moderní žena zatím nemá co nabídnout.

Tomáš Pavelka

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.