Kubánská disidentka chce přispět ke svobodě na Kubě. Sonia Garro

DSC_3099(ČB 9/2015) Je to už dlouhých dvacet pět let, kdy jsme mohli v novinách číst, že ten či onen náš spoluobčan byl zadržen příslušníky VB pro účast na nepovolené demonstraci. Žili mezi námi, chodili do stejného kostela, jejich děti chodily do školy s našimi. Jejich sousedé a známí věděli, že to nejsou zločinci, že nevyrábějí někde potajmu granáty, že nejsou zvrhlíci a feťáci, že nejsou takoví, jak je popisovali v tehdejších novinách. Ukazovali jsme si je potají a říkali: „To je ten disident“. Čtvrt století poté se slovo disident stalo součástí učebnic pro naše děti.

Jsou ale na světě země, kde říct, že císař je nahý, je stále velice nebezpečné. Kde to všichni vědí, ale nikdo, či skoro nikdo nepozvedne hlas. Protože se bojí o sebe, o práci, o osud svých dětí. Bojí se, že přijde i o to málo, co mu vládci nechali. A má pocit, že je na své trápení ve vlasti, která se mu stala vězením, sám. Občas se cesty takových lidí a cesty naše protnou. Setkáme se na stejném místě a nahlédneme jeden druhému do života. A v nás, lidech hýčkaných rozvinutou Evropou, svobodou a životem v míru, zanechá setkání s takovým člověkem neklid. Jiskru poznání a pochopení a snad i touhu za něco bojovat a něco změnit.

DSC_3102Tichý průvod Dam v bílém prochází Havanou každou neděli
Takovým člověkem je i paní Sonia Garro. Usměvavá, baculatá; snad ani nezapadá do představy neohrožené bojovnice. Dokud nepromluví a nerozohní se, máte pocit, že nikdo není vzdálenější obrazu statečné ženy na barikádách. Na Kubě je členkou sdružení Dam v bílém, neformální organizace manželek, příbuzných a sympatizantů uvězněných kubánských disidentů. Každý týden se tyto ženy scházejí na mši v kostele Sv. Rity a po ní jdou coby tichý průvod ulicemi Havany, v ruce gladioly a fotografie svých uvězněných blízkých. Procházejí davem, poštvaným vládou, který na ně hází kameny, nadává jim a bije je. Za tento tichý protest se paní Sonia dostala do vězení, spolu se svým manželem. Dva roky a devět měsíců života strávili za mřížemi, odděleni jeden od druhého i od Soniiny dcerky Elaine. Bez obžaloby, bez soudu, jen tak.

Skutečná Sonia i s dcerou v České republice
Loni v březnu, když jsme stáli při Dnu pro Kubu pod transparenty požadujícími osvobození paní Sonii, byla pro mě jen jménem, abstraktní bojovnicí, někým, kdo seděl ve vězení a zasluhoval si být propuštěn a kdo se mi zařadil do dlouhé řady žen revolucionářek, bez rodiny, bez osobního života, bez takových těch každodenních drobných starostí. Rok poté, na téže akci, jsem stála vedle ní jako tlumočnice – a náhle jsem začala chápat.

DSC_3101

Poprvé jsme se s paní Soniou a její dcerou Elaine setkaly onen večer, který začínal ekumenickou mší a pokračoval pochodem za lidská práva na Kubě. Poprvé v životě držela v ruce pas. Poprvé v životě letěly s dcerou letadlem. A poprvé v životě mluvila do televize bez cenzury a bez nebezpečí, že na ulici bude čekat dav házející na povel státu kameny. Stejně jako ostatní Kubánci v průvodu i paní Sonia s sebou nesla něco ze strachu, ve kterém žijí. Na všech bylo vidět, že měli trochu strach pořádně si zakřičet. Když hesla, tak v temných uličkách. Na Karlově mostě, tam, kde si průvod fotografovali turisté, radši zmlkli. Jakoby se i u nás, daleko od Kuby, lidí kolem sebe báli. A nebylo divu, samotné Sonie takto dav poštvaný kubánskou vládou zlomil při jednom z pochodů Dam v bílém ruku; s davem tedy není dobré si zahrávat.

Měsíc svobody a zotavování
Sonia s dcerou u nás strávily měsíc, vyplněný převážně návštěvami lékařů a rozhovory pro tisk a televizi. Ale při návštěvách, besedách a cestách po Česku jsem díky jejich svědectví měla možnost dozvědět se detaily z každodenního života ve státě, kde nic kromě represe nefunguje. Očima kubánské mámy, kterou starost o budoucnost jejího dítěte poslala na dráhu disidentky, jsem začala poznávat stát, který sám sebe pokrytecky nazývá Ostrovem svobody a ve skutečnosti je ostrovem nesvobody. A paní Sonia dostala naopak příležitost zblízka poznat Českou republiku, o které jí na Kubě říkali, že je to země v troskách, že zde obyvatelé žijí v naprosté chudobě a dnem i nocí litují onoho dne, kdy svrhli komunismus.

Život v diktatuře očima kubánské mámy
Sonia Garro měla smůlu. Narodila se jako černá, což na Kubě znamená, že se na vás budou dívat jako na člověka druhé kategorie, že se nedostanete k dobrému zaměstnání, nepustí vás na závěrečnou ročníkovou fotografii, protože byste ji svou přítomností zkazili, nedostanete se do lepší nemocnice a navíc se od vás očekává, že budete neustále vděčni straně a vládě, protože vám umožnily vůbec chodit do školy. V USA by na vás rovnou pustili psy, říkali učitelé malé Sonie a později i její dceři. Ačkoli měla univerzitní vzdělání, dostala práci laborantky a bylo jí důrazně doporučeno odjet pracovat do Venezuely, jinak se prý může rozloučit s kariérou. Nakonec se s kariérou musela rozloučit daleko rychleji. Když se vdala za Ramóna Muñoze, disidenta a nezávislého novináře, vyhodili ji z práce. K boji za demokracii, za dodržování zákonů, za lidská práva obecně, se tedy u ní přidal i boj proti rasismu, za práva takových, jako je sama. Krátce před návštěvou papeže Benedikta na Kubě, když Sonia pomýšlela na setkání s hlavou své církve, byla spolu s manželem před očima šestnáctileté dcery zatčena a uvězněna na téměř tři roky. Dva roky a devět měsíců strávila v maličké temné a vlhké cele, kde jí ani nedovolili mít Bibli, byla prakticky bez možnosti vidět se s rodinou, beze zpráv ze světa „venku“. Dcera Elaine mezitím kočovala mezi příbuznými, kteří ji ze strachu, že by se státní teror mohl zaměřit i na ně, posílali dál. Jako dítě disidentů ji týrali a šikanovali nejen žáci, ale i učitelé, a nakonec jí znemožnili složit zkoušky na vysokou školu. Chytrou a pilnou dívku odsoudili k životu nekvalifikované pracovní síly, neschopné najít zaměstnání. Sonia ve vězení onemocněla, a její návštěva v České republice měla tedy jí i její dceři především pomoci uzdravit se; jak tělesně, tak psychicky. Ale měsíc je dlouhá doba a paní Sonia měla dost možností podívat se po naší vlasti a na besedách jak v Praze, tak i v Šternberku a v Olomouci se s námi rozdělila o zkušenosti života v diktatuře, který jako by vystoupil z učebnice dějepisu.

DSC_3054

Věřící lidé na Kubě
Paní Sonia je katolička, nicméně vyrostla v zemi, kde až donedávna byl jakýkoli veřejný náboženský život zakázán. Tedy neexistovala výuka náboženství, biblické hodiny, církve přežívaly napůl v ilegalitě. V posledních desetiletích se sice ledacos změnilo, stát je nicméně ochoten církve tolerovat jedině tehdy, když se bude podílet na jejich řízení. Věřící nyní již mohou být členy Komunistické strany Kuby, ovšem současně je to Ústřední výbor KSK, kdo činnost náboženských obcí řídí, počínaje jmenováním biskupů a konče povolením účasti na mši, vysvětlila nám paní Sonia. I davy, které přišly na mše, pořádané během návštěvy papeže Benedikta, byly z velké většiny složeny z komunistů, kteří ani nevěděli, jak se při mši chovat. Dámy v bílém, praktikující katoličky, naopak nedostaly možnost se s Papežem setkat byť jen na pár minut; paní Sonia tím spíše ne, neboť tou dobou již byla ve vězení.

První zkušenosti s ekumenismem
A tak dnes, po návštěvě naší republiky a hlavního města, zná paní Sonia možná lépe katedrálu sv. Víta v Praze než katedrálu Panny Marie v Havaně. Tam totiž obyčejný Kubánec, pokud náhodou nepatří k farnosti, nemá přístup! Prý by překážel turistům. Vstupovaly jsme tedy při cestách paní Sonii po Čechách i Moravě spolu do kostelů, do těch malých, jako je kostel sv. Martina ve zdi, i do katedrál. Navštěvovaly jsme modlitebny i mše. A paní Sonia byla fascinována nejen možností jít kamkoli, ale i spoluprací našich církví, ekumenickým hnutím, které na Kubě nikdy neměla možnost zažít. Komunistická strana záměrně rozeštvává církve i denominace, štve proti sobě kněží kubánského původu, které často i přímo ovládá, a o něco nezávislejší zahraniční kněží, do srdcí věřících rozsévá nedůvěru a nevraživost. Fakt že Den pro Kubu organizuje Českobratrská církev evangelická, je tedy pro naše kubánské návštěvníky často první zkušeností s ekumenickým hnutím. Stejně tak ale byla pro paní Soniu životní zkušeností radostí naplněná atmosféra arcidiecézního setkání katolické mládeže v Prostějově, ke kterému jsme se měly možnost připojit. Zpívající mládež ve věku její zamlklé a posmutnělé dcery Elaine, jásavé melodie zpěvů z Taizé a řeholnice mávající rukama do rytmu bylo něco mimo její prvotní chápání. „U nás jsou mše velice vážná věc,“ říkala, „žádná muzika, žádné chvály, nebo dokonce vtipy; to by náš farář, postarší Španěl, nepřipustil!“

Je to paradox. Vždyť jako průvodkyně turistů mám zkušenost s poutníky z Latinské Ameriky a s jejich bohoslužbami, které se zde jako i doma odehrávají celé v rytmu spirituálů; kněží hrají na kytaru a celá obec tleská a vlní se do rytmu. A teď sem přijedou dvě Kubánky, matka s dcerou, a zůstanou na mši jediné dvě vážné osoby. Nepochybuji, že v hloubi jejich duše jsou rytmy samby a salsy vepsány, ale nikdo jim za celý život nedovolil „to pořádně rozbalit“. V komunistické diktatuře církev nesmí být přitažlivá! Nesmí lákat mladé, jako Elaine, a určitě nesmí povzbuzovat věřící, aby se vzájemně podporovali, aby se spolu radovali a spolu slavili Boha radostnou písní.

DSC_3113Besedy, přednášky a rozhovory
Kromě besed v oficiálnějším duchu proběhlo i neformální setkání se studenty Evangelické konzervatoře v Olomouci, kterým paní Sonia dala možnost nahlédnout do života kubánských mladých nejen prostřednictvím přednášky, ale i odpověďmi na cokoli, doslova cokoli, co studenty i jejich učitele zajímalo. Dozvěděli jsme se tedy, jaké ponížení je žít pod neustálým dozorem Úřadů práce, které ovládají každou komunitu a které přes pohrůžku vyhození z práce na ulici (na Kubě není povinná pracovní povinnost, jako byla u nás) nutí rodiče ke kolaboraci. Slyšeli jsme o rasismu, který zažívají černošské děti. O podvyživených školácích, kteří ve škole dostávají k obědu bílou žemli se sojovým salámem a sojový jogurt. Protože na Kubě není mléko; věřte nevěřte, litr mléka tam stojí sedm dolarů! O životě na přídělovou knížku: jídlo vám stačí na pár dní z měsíce, na zbytek si musíte nějak sehnat peníze. Nemáte-li práci ani příbuzné v zahraničí, kteří vám kýžené dolary posílají, musíte přežívat na okraji společnosti a vydělávat si, jak se dá. Jak? Tak třeba paní Sonia malovala nehty a prodávala koblížky. Nejdříve musíte koupit suroviny na černém trhu a doufat, že vás nikdo neudá. Šokováni jsme poslouchali smutné povídání o dvanáctiletých holčičkách, které jako jedny z mála Kubánek mohou vstoupit do hotelů a na krásné hotelové pláže. Aby se prodávaly turistům. O ordinacích, v nichž nejsou lékaři, protože všichni byli posláni do Venezuely, a o lékárnách, kde nejsou léky. O tom, že tituly světové literatury byly vyškrtnuty z kubánských osnov; o domácí knihovně paní Sonii zničené při jejím zatčení.

DSC_3105Ověření kubánské propagandy
Pro paní Soniu byl pobyt u nás objevný i tím, že na Kubu až donedávna nemohl proniknout ani střípek informací o životě mimo „Ostrov svobody“. Stejně jako ostatní Kubánci tedy slyšela jen to, co tvrdil oficiální tisk, který píše, že postkomunistické země jsou rozvráceny, zbankrotovány, zchudlé. Že dnem i nocí litujeme momentu rozpadu socialistického tábora. Že lidé u nás závidí Kubáncům jejich zaručené žebrácké příděly, protože nemají ani to. Takže i pro ni jsme byli velice poučnou zkušeností o životě po pádu komunismu „tam venku“. Dočkají se Kubánci pádu komunismu „uvnitř“, u sebe, ve své vlasti? I když se režim bratří Castrů pokouší ukazovat světu hezčí tvář, i když se pomalu sbližuje s USA, pro obyčejné Kubánce se zatím nezměnilo nic. I nadále se zatýká, i nadále sedí političtí vězni v nejhorších celách. I nadále davy poštvané místní komunistickou buňkou házejí kameny na Dámy v bílém. A potom, když je po všem, jedou se Soniou stejným autobusem a šeptají „Promiňte, my jsme museli…“.

A tak mi dovolte uzavřít úsměvným konstatováním, že jediné, nač si paní Sonia u nás stěžovala, byla zima. Zima konce března a začátku dubna pro ni byla, pochopitelně, nezvyklá… a její slunná a milovaná Kuba byla tak daleko. Paní Sonia tedy neutíká za svobodou. Naopak, svobodu chce přinést na Kubu, aby její dcera i její kamarádi mohli opravdu zase žít. Žít třeba jako chudí, ale v pravdě a svobodě. Protože ta na Kubě chybí daleko víc než mléko nebo mobilní telefony.

Alexandra Brunnerová, tlumočnice

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.