Poslední slovo: Chceme zpátky do ohrádky?

Pevné jasno(ČB 10/2015) Slavný rakouský psychiatr Viktor Frankl kdysi na adresu Spojených států poznamenal, že země, která má na jednom konci sochu Svobody, měla by mít na druhém konci sochu Odpovědnosti. Chtěl tím říct, že v evropské tradici jsou tyto dvě hodnoty odedávna spojeny. Být Evropan znamená to vědět: máme-li v srdci svobodu, musíme mít v hlavě odpovědnost – nebo naopak, jak kdo.

Současná diskuse o přijímání uprchlíků vede tím, čemu říkáme Evropa, dělicí čáru: proti jsou kromě ostrovní Británie Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, o něco menší odpor projevují Rumunsko a Lotyšsko. „Východní Evropané by se měli připravit na to, že jejich nezájem pomoct zbytku EU řešit uprchlickou krizi způsobí ztrátu zájmu o ně a jejich problémy,“ napsala k tomu na Twitteru odbornice na střední a východní Evropu Anne Applebaumová. „Nikdy od roku 1989 nebyla propast mezi východní a západní Evropou tak hluboká jako dnes,” komentoval to Martin Šimečka.

„Jak jsem nyní vděčna za dříve uzavřené hranice a jak ráda bych je nyní obnovila!“ napsala našim představitelům jistá Blanka Horáková, někdejší lektorka češtiny na Karlově univerzitě, dnes pracující v cestovním ruchu. Její dopis si lidé posílají, protože proti přijímání uprchlíků je u nás dnes bezmála 80 procent. Do voleb do Evropského parlamentu se u nás loni zúčastnilo 16 procent obyvatel. Odpovídá to. Chceme žít jen pro sebe, co je za plotem, se nás netýká.  Zvykli jsme si na myšlenku, že pokud se má někomu pomáhat, jsme to my. A to i když jsme na tom lépe, než jsme kdy v dějinách byli.

 A přitom nejsme zlí a naším oblíbeným hrdinou je Nicholas Winton. Jela jsem nedávno vlakem s hovornou mladou ženou, řeč došla i na uprchlíky – co prý tomu říkám. Říkala jsem tomu to, že byly doby, kdy se utíkalo od nás, teď se zase utíká odjinud. A taky, že to dělá jednoho uprchlíka na 2 500 obyvatel a že kvůli tomu hladem trpět nebudeme, zejména vyplácí-li Evropská unie 6 000 € na osobu. Když jsme v Benešově vystupovaly, řekla: „Jsem moc ráda, že jste mi to s těmi uprchlíky řekla. Děkuju vám.“

 V našem sboru se zrovna tou dobou kdovíjakým řízením ocitla kamerunská dívka. Nějaký čas už u nás žije, ale pomoc stále potřebuje. Probírali jsme to na staršovstvu přes hodinu. Sborové finance. Právní úpravy. Proč my. Riskantní. Ať se obrátí tam a tam. Důvěra. Záruky. Strach. Co když. Pak přišla ona sama. Choulila se ve své růžové mikině s kapucí na židli jako provinilec v pasťáku. Dali jsme si tři měsíce, mezitím se uvidí, co se dá dělat, pak se znovu sejdeme. Nikoli s uprchlicí, ale s novou členkou sboru, která má jméno a tvář. Víme, že i ona má strach. Že selže, že ji vyhodíme.

Vsadili jsme na jedenácté přikázání: „Nebojte se.“ Udělali jsme důležitý krok. A paradoxně je to krok přes Kamerun směrem do Evropy.

Šárka Grauová  

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.