Svědectví o riskantní cestě migrantů napříč Řeckem

srbsko-chorvatská hranice_říjen 2015_foto Lubor Vokrouhlický (18)(ČB 10/2015) Informace o cestě tisíců uprchlíků Evropou se mění každým týdnem. Zatímco před prázdninami byly hlavnímu náporu uprchlické vlny vystaveny přímořské státy jako Řecko či Itálie, o prázdninách se už mluvilo hlavně o Maďarsku. Poté co Maďaři svoje hranice uzavřeli plotem s ostnatým drátem, uprchlická vlna se převalila do Chorvatska. Jména států se mění, jedno ale zůstává stále stejné: neschopnost jejich vlád zorganizovat pro lidi na cestě účinnou pomoc.

„Stát zvládl jen represi. Nedokázal přivézt cisternu s pitnou vodou, ale dokázal přivézt vodní děla. Natáhl žiletkový drát, ale řezné rány zašívali Lékaři bez hranic,“ popsal jeden z pomáhajících dobrovolníků svou zkušenost z improvizovaného uprchlického tábora na maďarsko-srbské hranici. Zachraňovat co se dá se snaží právě dobrovolníci a nestátní organizace.

srbsko-chorvatská hranice_říjen 2015_foto Lubor Vokrouhlický (15)Pokud jde o konkrétní fakta, je následující svědectví, získané díky Eurodiaconii, kvůli rychle se měnící situaci pravděpodobně zastaralé. Pokud jde ale o princip, platí pořád. Pro mnohé může být výzvou k tomu, aby také vyrazili pomáhat tam, kde je to nejvíc třeba. Může také ale inspirovat k otázkám mířeným na zodpovědné politiky a úředníky u nás doma. Jak je naše země připravena na případnou vlnu uprchlíků? Co máme nachystáno? Vodní děla, nebo cisterny s vodou?

Takové otázky jsou teď skoro stejně důležité jako konkrétní pomoc. Uprchlíci se naší zemi zatím vyhýbají. Nedá se ale vyloučit, že i u nás se objeví v počtu, který půjde do desítek tisíc. Nejsme pro ně cílová země, budou chtít jen projít. Byla by však naší zemi ke cti, kdyby jim zajistila cestu co nejdůstojnější. Stále je čas se připravit.

O situaci v Řecku, tak jak vypadala letos v srpnu, mluví Polis Pantelidis z řecké Armády spásy, která je členem Eurodiaconie:

250 lidí, jeden kohoutek
„S uprchlíky pracujeme již měsíc. Žel, musím říci, že problém se stává stále obtížnějším. Počet přicházejících utečenců roste každým dnem. Asi 2 000 jich do Athén denně přichází z řeckých ostrovů. Většina zůstává v Athénách od několika hodin po několik dní. Řecko není jejich konečnou stanicí, většina chce jít do Německa, Rakouska nebo Švédska. Avšak mnozí z nich v Athénách uvíznou, protože jim chybí peníze, aby mohli ve své cestě pokračovat. V centru Athén, v oblasti zvané Pedion Areos, blízko našeho střediska, srbsko-chorvatská hranice_říjen 2015_foto Lubor Vokrouhlický (1)zbudovali tábor, kde vztyčili své stany, aby nalezli úkryt před horkým počasím a trochu bezpečí. Počet stanů roste každým týdnem. Odhadujeme, že během jednoho týdne stoupl počet lidí v táboře na 250 až 450.

Až donedávna zde měli lidé tekoucí vodu jen z jediného kohoutku a dvě přenosné toalety. Před dvěma dny počet toalet vzrostl na osm, podmínky v táboře jsou ale otřesné. Na konci minulého týdne navštívili tábor zdravotní zmocněnci, aby zhodnotili místní zdravotní podmínky, přišli i lékaři, aby vyhledali děti s teplotami; deset jich bylo přijato do místních nemocnic.

Na druhou stranu jsme viděli, že každým dnem vzrůstala pomoc od nevládních organizací i místních obyvatel. Poskytují vodu, mýdlo, jídlo, plenky, mléko a ošacení.

Řecká vláda se pokouší založit tábor s kontejnery v jiné oblasti Athén, kam by mohli být lidé přemístěni. Nejsem si ale jist, zda by takový tábor přinesl lépe organizovanou pomoc, nebo pouze přesunul problém z centra Athén na jejich okraj.

Na řecké ostrovy Mytilini, Kos a Leros přichází každý den z Turecka asi 2 000 lidí. Zůstávají na ostrovech několik dnů, dokud jim policie nevydá povolení zůstat až šest měsíců. Jakmile obdrží tento dokument, cestují lodí do Athén. Z přístavu Piraeus se dostanou autobusy nebo metrem do centra města a přesunou se na Pedion Areos a náměstí Viktorie. Tam se setkají s krajany, kteří jim poskytnou informace, jak v cestě pokračovat.

Většina z nich opustí Athény ten samý den, asi 40 autobusů denně odjíždí do Soluně. Ze Soluně cestují do Edomeni, vlakové zastávky blízko hranic bývalé jugoslávské republiky Makedonie, kde hranice překročí pěšky. Makedonské úřady jim vydají pas, aby mohli zemí projít. Pěšky nebo veřejnou dopravou cestují do Srbska, aby pokračovali v cestě, dokud nedorazí do konečného cíle.

srbsko-chorvatská hranice_říjen 2015_foto Lubor Vokrouhlický (11)Mladí muži, mladé rodiny
Většina těch, kteří do Řecka přicházejí, jsou mladí muži. Ale je zde také mnoho mladých rodin s malými dětmi a mladé ženy. Jen velmi vzácně jsou vidět i rodiny se staršími lidmi. Mezi všemi těmito lidmi je také mnoho nezletilých dětí bez doprovodu. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se staly obětmi obchodování s lidmi. Doufám, že tato informace může lidem „na cestě“ přispět k nějaké další pomoci. Jsem totiž přesvědčen, že problém je ještě větší, než jak jej vidíme.“

podle materiálů Eurodiaconie, srpen 2015 pro Českého bratra a Evangelický týdeník Kostnické jiskry Bohumil Kejř,
foto: Lubor Vokrouhlický

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.