Rozdíl kultur obohacuje, ačkoli přináší problémy. Uprchlíci z Barmy v Novém Městě na Moravě

(ČB 10/2015) 2JS(*1969) prošla profesemi jako osobní asistentka nebo pečovatelka. Vystudovala gymnázium, pak uměleckou nástavbu se zaměřením na textilní krajku, pracovala v muzeu, v kanceláři i v malé fabrice. Po čase naplněném hlavně péčí o děti a rodinu vystudovala na Husově institutu teologických studií v Praze misijně-charitativní činnost. Nyní pracuje jako sociální pracovnice. Před šesti lety, v době, kdy pracovala na zkrácený úvazek, se přidala k péči o uprchlickou rodinu z Barmy a zůstala u toho do dneška.

Jak dlouho se v Novém Městě na Moravě s rodinami z Barmy setkáváš?
První rodina přišla před šesti lety, dva roky nato druhá. Věnovala jsem se jim hodně, protože jsem měla díky zkrácenému pracovnímu úvazku více času. Před dvěma lety přišla ještě jedna paní s holčičkou, která se tu také usadila. Druhé a třetí rodině jsem byla oficiální osobní asistentkou.

Jak se k nám uprchlíci dostali?
V Barmě žijí desítky rozmanitých etnických skupin. Naprostá většina obyvatel dosud žije tradičním způsobem života, západní civilizací nepoznamenaným. Je známo, že v Barmě vládne vojenská junta, je to asi nejtvrdší vojenský režim na světě. Ty „naše“ rodiny navíc pocházejí z etnických menšin, jedna žila u hranic s Indií, druhé dvě na opačném konci Barmy, u hranic s Čínou. Menšiny usilují už několik desetiletí o autonomii, ale kvůli nerostnému bohatství v těchto oblastech to stát nechce dopustit a aktivní občany perzekvuje. Roli hrál také hladomor, způsobený přemnožením krys, a zadržovaná humanitární pomoc pro tyto menšiny. Situace v Barmě je velice složitá. Je zde na sto třicet různých jazyků, každá z etnických skupin mluví jinak. Náboženská různost také hraje svou roli. Většinová společnost vyznává buddhismus, ale tyto rodiny jsou křesťané. I to je v Barmě důvod k pronásledování. V minulosti v těchto oblastech působili baptističtí misionáři z Ameriky, takže zdejší rodiny jsou baptisté. Zmapovat dráhu utečenců není vůbec jednoduché. Lidé většinou prchají přes Thajsko do Malajsie. Pokud je cestou policie nebo vojáci nechytí, nějaký čas tam tvrdě pracují a vyřizují si doklady, někteří i k přesídlení do dalších zemí, což může trvat několik let. Podle vyprávění mají naši Barmánci za sebou strastiplnou cestu. Utíkali po skupinkách, pěšky, někdy v autech a hlavně v noci, aby je vojáci nepochytali. V Thajsku existují utečenecké tábory, kde lidé žijí i desítky let. Mimo tyto tábory se tu nedá dlouho být. Jsou i případy, kdy zadržené běžence zneužívali k práci jako otroky. A tak většinou pokračují dále do Malajsie, kde nějakou práci načerno seženou.

3Barmánci

V Malajsii utečenecké tábory nejsou, zato je tu Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), takže jistá ochrana a možnost vyřízení žádostí tu je. Uprchlíci sepíšou svůj životní příběh a nechají se zapsat do mezinárodního přesídlovacího programu. Pak čekají na vyřízení, což může trvat i několik let a v podstatě si moc nemůžou vybrat, kam se přemístit. Mezitím musí pracovat, nejčastěji v pohostinství, a nikdo je moc nešetří ani nechrání. Paní z jedné z našich rodin vyprávěla, že obsluhovala dvanáct hodin denně v restauraci, ačkoli byla v pokročilém stupni těhotenství.

Takže Česká republika jim byla přidělena?
Byla jim nabídnuta. Samozřejmě lukrativnější by byla Kanada nebo severské země, jenže na takovou nabídku by mohli čekat i několik dalších let. Proto se pro Českou republiku rozhodli, ačkoli se prý prvně dívali na mapu, kde naše republika vůbec leží.

Jak se stalo, že se barmské uprchlické rodiny ocitly zrovna v Novém Městě na Moravě?
Na naší straně zařizuje umístění Ministerstvo vnitra. Nejprve jdou utečenci do uprchlického tábora, pak se domlouvá se starosty měst a s různými organizacemi, kde by tito lidé mohli najít nový domov. Pro naši první rodinu bylo prvním šokem počasí. Přijeli v zimě do tábora u České Lípy, sníh v životě neviděli, foukalo, byla brzo tma. Byla jim zima. Ve své domovině jsou zvyklí žít většinou venku, tady to nebylo možné. Blízký jim je pospolitý vesnický život, kde se vaří, slaví, chodí na bohoslužby dohromady, a tady byli sami a měli k dispozici jeden byt. V rámci programu na přijetí barmských uprchlíků, který prosadil ještě prezident Havel, se Nové Město na Moravě přihlásilo – ještě za bývalé starostky Zdeny Markové – že zajistí bydlení a vybavení domácnosti, mužům zajistí na půl roku veřejně prospěšné práce a ve spolupráci s občanským sdružením SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty) a s OPU (Organizace pro pomoc uprchlíkům) bude dál pracovat na jejich integraci. Když vyšlo najevo, že jsou to baptisté, oslovila paní starostka místní evangelický sbor, zda by se nechtěl na pomoci podílet.

paní SabóA co konkrétně jsi pro rodiny dělala ty sama?
První rodina se nastěhovala v roce 2009 do malého bytu v takzvané „hotelovce“, ubytovně hotelového typu. Tam bydlela tehdy také jedna rodina z novoměstského sboru. Tak jsem se o nich dozvěděla a postupně začala pomáhat.

Jak to zvládali Barmánci psychicky?
I to bylo složité. Nejen že je nový domov přivítal chladným počasím, ale první rodina si s sebou nesla velikou zátěž. Pan L. utekl z Barmy už dříve a asi dva roky pracoval v Malajsii, když se za ním vydala paní s třemi dětmi. Pluli z Thajska do Malajsie na neosvětleném a přeplněném člunu, srazili se s neosvětlenou pytláckou lodí a všechny tři děti se utopily. Paní taktak přežila. K nám přijela s tímto obrovským traumatem, kterým byly počátky jejich pobytu zde poznamenány. Teď mají už tři další děti, ten zážitek ale sotva co z mysli vymaže. Zpočátku jsem za paní L. často chodila, potřebovala velkou podporu. Hlavně aby nebyla sama doma, když byl manžel v práci. Později se hodně rodině věnovala sestra Marie, která vedla ve zdejší katolické farnosti „modlitby matek“. Kromě psychické podpory bylo potřeba s nimi chodit po doktorech, obchodech, všechno jim vysvětlovat, pomáhat na úřadech, zprostředkovávat kontakty se sousedy, hledat kamarády k dětem… prostě všechno.

Jak se integrace rodin z tak kulturně vzdáleného prostředí daří?
Daří i nedaří. Obrovskou bariérou je například jazyk. Dopomoci si šlo zpočátku angličtinou, často nastoupily ruce, nohy nebo obrázky. Hodně lidí ze sboru chtělo být nápomocno, ale dorozumění bylo klopotné. Sestry pak raději upekly buchtu nebo přinesly nějakou materiální pomoc, na návštěvu se styděly jít, že se nedomluví. To bylo ale oboustranné, i Barmánci jsou dost uzavření. Víme, že jsou v kontaktu s jinými uprchlíky z Barmy, roztroušenými v ČR i po celém světě. Volají si pomocí Skype a sjíždějí se. Jsou to praktikující letničně zaměření baptisté a víra je pro ně důležitá. Vím, že mají domluvené časy a po Skype pořádají modlitební chvíle se soukmenovci i v jiných zemích. Ale s místními lidmi příliš kontaktů nenavázali. Sdílení důvěrných a složitých věcí víry jim v češtině ještě moc nejde.

Barmánci jsou v Novém Městě už docela dlouho. Čeština jim dělá stále problémy?
Je to pro ně velice těžký jazyk. Slova se tvoří úplně jinak, než v jejich jazyce. Děti to zvládají úplně jinak. Chlapeček z jedné z barmských rodin mluví česky po roce chození do školky úplně perfektně. Paní učitelky byly nadšeny z toho, jak je chytrý, poslušný a šikovný. Na Vánoce přednášel a zpíval. Teď už je z něho školák. Ostatní mají menší děti. Myslím, že ty už problém mít nebudou vůbec. Pokud jde ale o dospělé, mám někdy pocit, že učení češtiny trochu vzdali.

DSC_0270Mají živitelé rodin práci?
Po veřejně prospěšných pracích si měli hledat práci, ale to se moc nedařilo. Hodně lidí s hledáním vhodné práce pomáhalo. Pro pana L. bylo příliš složité někam dojíždět, i když nabídku práce měl v jedné truhlářské dílně v ne příliš vzdálené vesnici. Nakonec získal na přímluvu sestry Marie práci u zdejší firmy, kde se vyrábí různá kování. Má teď tedy dobrou a dobře placenou práci. Pro barmské rodiny je důležitý také kousek země, jsou s půdou spjati. Tak jedna místní rodina uvolnila kus své zahrady a za drobnou pomoc jim umožnila, aby si něco pěstovali podle svého.

Začlenění uprchlíků není nijak snadné, že?
Začlenění uprchlíků opravdu není snadné. Do pomoci bylo začleněno hodně lidí – z církve i z města; společnými silami se toho podařilo zvládnout hodně. Rodiny měly po určitou dobu osobního asistenta, i úředníci byli nakloněni zdárnému průběhu integrace. Z mého pohledu se barmské rodiny měly a mají relativně dobře.

Chodí někdy rodiny do kostela?
Nechodí pravidelně, mají svou zbožnost, kterou sdílí spolu. Zveme je však na různé akce, a to občas přijdou. Poslední slovo má ale hlava rodiny, takže když někdy zavelí, že ne, nejdou nikam. Od pracovníků ministerstva jsme ale jako sbor i město dostali velkou pochvalu, jak se o rodiny uprchlíků staráme. Po šesti letech už je co vyhodnocovat. To však nic nemění na faktu, že naši Barmánci jsou zde stále cizinci a že by raději žili ve své domovině. Samozřejmě se jim po příbuzných, po domově stýská. I když jsou zde v bezpečí a v zásadě spokojeni, doma je doma.

ptala se Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.