O lásce k bližnímu a lásce k nepříteli

9fUvp8vx-Ms(ČB 11/2015) K této úvaze mě vedl článek bratra Pavelky otištěný v Českém bratru č.7+8/2015 pod názvem „Fobie? Snad raději ne“, v němž autor čtenáře varuje před islámem jako náboženstvím i před jeho vyznavači, muslimy. Bratr Pavelka vidí hlavní kaz islámu v myšlenkách, které jsou inherentně obsaženy v samé jeho podstatě, především pak v pojetí hříchu, ale i v některých jeho praktikách (muslimem se člověk nestává, ale rodí), a muslimům pak vyčítá jejich rezervovanost vůči okolí, které jim není přímo vlastní (např. vůči křesťanům, ateistům, příslušníkům západní civilizace atd.).

 První myšlenka, která mě napadá po přečtení tohoto varování je: Před jakým nepřítelem nás křesťany vlastně varuje Písmo svaté, tedy sám Bůh Hospodin ústy svých proroků, svého Syna a Spasitele světa a jeho apoštolů? Před čím nás křesťany varují věrní vyznavači Kristovi od starověku až po současnost (u nás např. Petr Chelčický)? V prvé řadě před nepřítelem, který působí uvnitř nás samých, který rozkládá a znečišťuje naši duši, a odvádí ji tak od Boha a od plnění Boží vůle ve světě a v životě. Život křesťana, který podlehne tomuto nepříteli, totiž ztrácí smysl a on pak bude vyhozen jako sůl, která pozbyla slanosti a k ničemu už se nehodí.

Nabízí se otázka, která byla kladena i Pánu Ježíši Kristu a kterou je třeba stále znovu připomínat a zodpovídat ji, totiž v čem spočívá vůle Boží a jak ji můžeme znát? Pán Ježíš na tuto otázku odpovídá jednoduše – v plnění Božích přikázání, která se dají shrnout do dvou vět:  miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem a bližního svého jako sebe samého.  Kdo je náš bližní, pak Pán Ježíš vysvětluje známým podobenstvím o milosrdném Samařanovi. Toto podobenství se zařazuje do vyučování i těch nejmenších dětí, málokdy se však upozorňuje na to, že je rovněž v souladu s jiným Ježíšových přikázáním, které naopak bývá považováno za hodně vysokou, pro většinu z nás snad i nedosažitelnou metu – totiž přikázáním milovat své nepřátele.

Samařan splnil vůli Boží, neboť se ujal potřebného, kterého mu Bůh postavil do cesty. Nezkoumal přitom, z kterého je etnika, jakého je vyznání, jaké má jeho víra pojetí hříchu apod. Viděl jen jeho rány a jeho nouzi. Zraněný mu byl ve skutečnosti cizincem, patřil ke skupině, která Samařany pohrdá a nepřeje jim nic dobrého, ale on v tomto potenciálním nepříteli viděl svého bližního, pomohl mu a Bůh nám jeho jednání dal jednou provždy za příklad hodný následování. Soukmenovci zraněného, kteří se od něho odvrátili v touze zachovat si svou „čistotu“, byli Bohem zavrženi. Lásku k nepříteli v ještě daleko ryzejší formě projevil i Pán Ježíš Kristus, svatý Štěpán a mnozí vyznavači Kristovi, kteří se ve chvíli své mučednické smrti modlili za své nepřátele a prosili o jejich spásu.

Uvědomíme-li si tato fakta, totiž myšlenky a přikázání, která leží v základech naší křesťanské víry, může nás ovládnout pocit, že své vlastní víry nejsme hodni, neboť nedokážeme tolik milovat toho, který nás ohrožuje, který je nám cizí svým zjevem i chováním, který je vitálnější, průbojnější a mohl by být i úspěšnější než my a naše vlastní děti. Ale není dobré, aby nás spolu s tímto pocitem ovládl i strach (z muslimů a cizinců vůbec). Naše víra i životy by pak přišly vniveč a sklidili bychom jen posměch jako onen nerozvážný stavitel. Tento pocit nejistoty ať v nás raději probouzí pokoru před Hospodinem, přesvědčení, že pokud nám Bůh tato přikázání dal a sám nám v tomto jednání šel příkladem, pak je to jeho svatá vůle, abychom tak také jednali, a tudíž nám dá i sílu potřebnou pro jejich naplnění. Ať se stane cokoli, Bůh ve svých věrných služebnících oslaví své vítězství. Čeho bychom se báli, když víme, že náš Bůh je nad všemi bohy a svůj věrný lid nikdy neopustí? Proto se i dnes, pod tlakem nejistoty z přílivu cizinců a jinověrců, především snažme za každou cenu zůstávat s Bohem a plnit všechna jeho přikázání, včetně přikázání milosrdenství. V tom je před Bohem naše jediná naděje. A když Bůh s námi, kdo proti nám?

Dovolte mi závěrem několik zcela konkrétních úvah, k nimž mě vede vývoj společenské hysterie vyvolané přílivem imigrantů do Evropy a jejich nelegálním tranzitem přes naše území. V televizi sledujeme reportáže o práci policie, která zadržuje uprchlíky z asijských zemí při pokusu o ilegální přechod do Německa a jako zločince je v poutech  vyvádí z vlaku. Paní redaktorka pro ukojení naší zvědavosti klade asi dvacetiletému mladíkovi několik bezostyšných otázek o jeho osudu. Mladík jí pokorným tichým hlasem, který nepostrádá důstojnost, odpovídá. Mluví perfektní spisovnou angličtinou, kterou by mu kdekdo u nás mohl závidět. Ani ve svém ponížení neskrývá svou tvář. Jiná reportáž nás informuje o tom, že děti a výrostci z asijských zemí, kteří byli na našem území zadrženi jako nelegální přistěhovalci (pravděpodobně se jednalo o osamělé děti bez rodičů), byli umístěni ve výchovném ústavu pro mládež, kde strávili několik měsíců. Po celou dobu pobytu mezi naší problémovou mládeží se prý chovali vzorně.

Pracovníci policie a jiných kompetentních státních orgánů jistě postupují podle platných zákonů naší země, ale když takto jednají, ve svém srdci cítíme, že se tu děje velká křivda a nespravedlnost. Copak před sedmdesáti lety nebylo i naše vlastní území spolu s celou Evropou zoufale rozvráceno? Tehdy bloudily zemí zástupy sirotků a lidí, kteří přišli o všechno. Byli snad tito lidé zavíráni do vězení? Někteří ano, ale my to dnes tvrdě odsuzujeme a klademe za vinu nelidským diktaturám. My se dnes bojíme mezi sebe přijmout muslimy, kteří ve velké existenční tísni prchají z vlastních, válkou zničených zemí, a to mj. proto, že se obáváme, aby spolu s nimi k nám nepřišli teroristé, kteří nás budou zabíjet. Co ale momentálně vidíme, je, že přes naše území přecházejí úplně normální lidé, kteří měli ve svých zemích vážená povolání, byli dobře vychováni atd. To my sami z těchto lidí, zoufale hledajících pomoc, jsme schopni udělat teroristy toužící po pomstě za ponížení, kterého se jim zde dostalo. Toto je kámen úrazu, který nám Hospodin klade do cesty pro naši pýchu a krátkou paměť Božího milosrdenství, jež bylo prokázáno nám samým. Můžeme parafrázovat Ježíšovo podobenství a říci, že se bojíme, aby se nám do oka nezarazila tříska, a nevidíme, že jednu pořádnou třísku už dávno v oku zaraženu máme. Ubezpečme se Písmem, že počátek moudrosti nespočívá ve vynalézavém zabezpečování vlastního života, ale v bázni před Hospodinem.

Kateřina Kováčová

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.