Manželství jako vážná hra

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA(ČB 11/2015) Chceš si mě vzít? Věta, která vede k manželství, by jinde zněla nepatřičně. Co mi má kdo co brát. Ba co víc! Kdo má právo vzít mě samého? A nebo jakým právem si já beru druhého člověka? Ostatní blízké vztahy jsou založeny jinak. Přátelství právě na tom, že druhého nevlastníme a dluhy se snažíme srovnat; v rodičovství zase přistupujeme na dluh, který z větší části nejde splatit: Dáváme dětem péči, aby si jednou vybudovaly vlastní život. Rodičům úctu pro vědomí, že všechnu péči jim splatit nemůžeme. Ale cílem je zase nevlastnit a nebýt vlastněn.

Kdo by si mě nejraději vzal domů?
Ale když nás rodiče pustí zpod křídel, když už nebydlíme na koleji či v podnájmu s přáteli, najednou nás napadne úplně protiběžná myšlenka: Je někdo, pro koho jsem mezi všemi tak žádoucí, že by si mne nejraději odnesl domů? Chválu i kritiku od sourozenců, rodičů i přátel bere člověk od jistého času trochu s mírnou rezervou: Jakpak by se jim to či ono líbilo, či nelíbilo – vždyť jsou jako já. Ale co úplně cizí ženská – co ta by na mne řekla? A opačně: Jardu mám rád, protože ho znám, a přesně ze stejného důvodu jsou tři dny jeho návštěvy tak akorát. Ale krásnou neznámou bych rád poznal blíže.

Manželství je mystérium
Vážné je, že člověk v manželství skutečně získá ono nezaujaté hodnocení, o které stál: Vaše záporné vlastnosti, kteří jiní blízcí blahosklonně přehlížejí, manželka přehlížet nehodlá. A na druhou stranu zjišťujete, že v některých věcech se u druhého nikdy nedočkáte stejné míry citlivosti, důslednosti atd., jakou máte sám/sama.  V manželství se dozvíte hodně špatného i dobrého o sobě – nad způsobem uvažování toho druhého v některých věcech však obvykle do konce života kroutíte hlavou. Zůstává pro vás tajemstvím – tedy pokud neupadnete do pokušení zkratkovitě si věc vysvětlit tím, že váš protějšek je prostě nána nebo mamlas. To by byla spíše chyba: Právě jste totiž narazili na podstatu manželství – na tajemství, jímž je a bude ten druhý.

Co je z nás vidět
Druhému nemůžete vzít jeho duši – nemůžete jí proniknout, pochopit ji. Duše nemůže patřit žádnému druhému člověku, ale jen Bohu. Ale s tělem je to v případě manželství jinak. Apoštol Pavel to říká pro evropské ucho až necudně přímo: „Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže.“ Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Přeložme tento orientální naturalismus pro naši zjemnělou dobu: V manželství nemohu druhému dát to, co nevidí. Ale mohu mu dát, co vidí. A druhý vidí nepřesně, trochu stereotypně. Jako u všeho, čemu nedovede rozumět.

Samotné stereotypy „ideálního muže/ideální ženy“ prozrazují více o našich potřebách a fantaziích, než že by nějak vystihly toho druhého. Sami v sobě si protiřečí. U žen je to jakási představa „něžného neandrtálce“, u mužů mnohokrát psychologií popsaná dualita „děvka/maminka“ (čtenář ať promine). Vnitřně je z podstaty nemožné být obojím. Ale i kdyby tu nebyla tato rozpornost (jako že je), i kdyby muž měl být jen neandrtálec a žena jen maminka – stejně jen málokterý muž sám sobě připadá jenom jako neandrtálec a málokterá žena sama sebe vnitřně chápe jenom jako maminku. Jenže! Svůj viditelný obraz (to je v širším smyslu Pavlovo tělo) nemáme v manželství pro sebe, ale pro druhého. Od boku takových 60 % žen nenachází žádnou zálibu v tom se líčit. Ale na muže to obvykle dělá dojem. Takových 60 % mužů nijak nevyhledává příležitost stěhovat těžkou almaru. Ale na ženy to obvykle taky dělá dojem.

Divadlo pro druhého
Mám proto za to, že podstatnou částí dobrého manželství je vzájemná tichá dohoda, že pro toho druhého hrajeme trochu divadlo. Že si, trochu paradoxně, pro druhého nasazujeme masku, která je pro něho srozumitelnější než naše skutečné vnitřní prožívání. Není i to vyjití ze sebe, tolerance, pokud dovedeme vyjít vstříc fantaziím druhého o nás samých? Oplátkou, nemáme pak více vůle smířit se s tím, co u druhého nemůžeme pochopit, když vidíme jeho laskavou vůli trochu nám to přisladit?

A jsme u titulu našeho čísla: „Odhalování zahaleného“. Nepochopíme některé věci lépe, když jsou zakryty? Je psáno „Sláva Boží je věc ukrýt, sláva králů je věc prozkoumat“. Nakonec sám Kristus Pán rád volil řeč v hádankách, podobenstvích. Nemůžu se zbavit dojmu, že když má na sobě manželka sukni, nějak mnohem víc mě zajímá, co si myslí. Protože vypadá jinak než já, je to jiný svět.

Mája Westová

Mája Westová na dobovém snímku

Mája Westová
Ještě bych dodal: Fantazie a sny nejde nikdy zákonem zakázat. Pokud manželé nebudou mít vůli v cudné míře vyjít vstříc fantaziím druhého, najdou si naše sny chabé naplnění v popkultuře. Hezky to vystihla Hana Hegerová: „Táta měl rád Máju Westovou s kůží jak bruselská krajka. Máma zas nosila tašky s nákupem. I máma byla Majka. Byla jak včela v úlu. Když vedla řeč, ráda vedla svou. Jenže holt měla smůlu. Táta měl rád Máju Westovou. Ach, Máju, Máju, Máju, Máju … jenže Westovou.“

Tomáš Pavelka

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.