Kolik mužů si dnes přizná vlastní limity?

Rozjímání v přírodě(ČB 11/2015) Zatímco úloha žen ve společnosti je díky feministickému hnutí hojně diskutovaným tématem, krizi mužství si zdráhavě připouštíme teprve v posledních letech. Jaký by vlastně měl být a co by měl dělat (správný) muž? Na tuto otázku dnes jednoznačnou odpověď nedostaneme. Ani PhDr. Martin Jára (1961), psychoterapeut a ředitel Ligy otevřených mužů (LOM), nechce žádný všeobecně platný recept podávat. Pouze vede muže k tomu, aby o své mužské identitě více přemýšleli a dokázali s ní pracovat. Mnohé napoví názvy projektů, kterým se LOM věnuje: Aktivní otcovství, Muži do škol, Síla a násilí nebo Mužské zdraví.

Začnu trochu obecněji. O kterých tématech se podle vás dnes nerado mluví – ať už ve veřejných diskusích, nebo v soukromých rozhovorech? Existují vůbec ještě nějaká tabu, kterým se vyhýbáme nebo je vytěsňujeme?

Lidská povaha je utvořena tak, že znovu a znovu odsouvá nepohodlné věci do stínu. Také v postmoderním době, kdy jsme svědky odtajňování i těch nejtemnějších zákoutí, například v sexualitě, máme pořád dost příležitostí tabu nejen rušit, ale také vytvářet. Jedním velkým českým tabu je podle mne otázka emigrace: co víme o lidech, kteří za totality opustili naši zemi, nebo co vědět nechceme? Možná to má vliv i na naše dnešní postoje k uprchlíkům…

O čem neradi mluví muži? Zdá se mi, že muži obecně nechtějí mluvit o svých problémech, protože to pokládají za známku slabosti.

Fakt je, že mužská identita je dnes ve velkém tlaku. Spousta jejích komponent už dávno reálně vzala za své, ale jednotliví muži se jich sami přepevně drží. Například ideál silného muže, který vše vydrží. Kolik mužů si dnes přizná své limity, ať už fyzické, nebo psychické? Kolik jde bez rozpaků k lékaři nebo psychologovi?

V euroamerické společnosti došlo k narušení tradičního rozdělení mužských a ženských rolí. Nicméně některá očekávání, jaký by muž měl být, dál přetrvávají: umět materiálně zabezpečit rodinu, být rozhodný, pevný, odvážný… Je to tak dobře? Není to jen svazující stereotyp?

Mnozí muži se sami svazují tím, že trvají na tradičních rolích a hodnotách. Těžko snášejí, že jejich žena vydělává víc, a už vůbec si nepřipustí, že by díky tomu mohli experimentovat s rozdělením povinností v rodině. Je otázka, zda si toto své tabu udržují kvůli sobě, nebo kvůli reakcím okolí. Nejspíš je v tom obojí. Myslím si ale, že pokud chce muž narušit určitý stereotyp, musí nejdřív sám vyzrát, tedy být, jak se říká, silnou osobností. Může mu pomoci přítel, psycholog, farář nebo, a asi nejvíc, mužské společenství.

Rozjímání v přírodě

Na internetu se každou chvíli objeví článek typu „Proč ženy nechtějí hodné muže?“ Souhlasíte s tímto názorem? Mají být vůbec muži „hodní“?

Ano, teď je heslo „No More Mr. Nice Guy“ v módě. Stejnojmenná kniha (která u nás vyšla pod poněkud matoucím názvem //Rádce pravého muže//) dobře popisuje jeden fenomén mužského vývoje, a sice závislost na matce a potažmo na dalších ženách. Také ale psychosociální život mužů redukuje. Tím že přestanu uspokojovat potřeby žen ve svém okolí, získám zpět část svojí síly, ale zralým mužem se proto ještě nestanu.

Podle jednoho vašeho vyjádření dnes muže nejvíc zaměstnává nedostatek sebeúcty. Jakým způsobem ji lze (znovu) vybudovat? A jak bychom měli vychovávat své syny, aby si sebe vážit uměli?

V LOMu rozlišujeme sebevědomí a sebeúctu. Sebevědomí si zvyšuji, když podávám výkony a dosahuji mety. Sebeúcta se zakládá na prožitku, že si sebe vážím – což nutně kdovíjaké výsledky nevyžaduje. Spíš jde o to dělat věci, které mne rozvíjejí a které pro mne mají hlubší smysl nebo, chcete-li, i hodnotu. Někdo si vytvoří rodokmen, jiný prořeže stromy na zahradě, další chodí s dětmi po horách. Mne osobně naplňuje právě práce v LOMu… Pokud podobné skutky děláme s nasazením, lidé kolem, včetně našich synů, si toho všimnou. Synové nás pak snad budou chtít následovat.

rozhovor vedl Ondřej Kolář, kresba Petra Fischerová

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.