Evangelická mlčenlivost

Český bratr 4/2012.

Sestra Vomáčková je nemocná.
Víte, že sestra Vomáčková je nemocná? Nechcete jí zavolat?
Doslechla jsem se, že sestra Vomáčková je na tom špatně. Potkala jsem ji u doktora, byla na vyšetření…, asi s tím půjde na operaci…
Včera jsem byla u sestry Vomáčkové, byla celá skleslá, dělají jí starosti její děti….
Dcera sestry Vomáčkové se rozvádí. Už to u nich doma nebylo k vydržení…
Sestra Vomáčková se zhroutila. Není divu, bylo toho na ni moc. Chudák…

Co říct a co si nechat pro sebe? Jsme rodina sboru, rodina církve, bratři a sestry. Rodina dosti široká. A povídavá. Rozhovor je základem komunikace, rodí se z něho vztahy. Je dobré o sobě vědět…

Ale co všechno?
(Fiktivní) sestra Vomáčková, která do kostela nechodí úplně pravidelně, takže si nevšimneme prázdného místa v lavici, může být nemocná už dlouho, trápit se, být na všechno sama… a pak se někomu svěří… a ten někdo ji vyslechne a přemýšlí, co dál s takovou informací… Ví teď o nemoci sestry, ví možná mnohem víc, řekla mu o sobě něco, co se dlouho bála říct nahlas…
A jak odpovědět, když se mě na sestru Vomáčkovou někdo zeptá?
Farář, staršovstvo sboru i sborová sestra jsou vázáni slibem mlčenlivosti.
„Jsem hotov zachovávat v tajnosti vše, co mi bude důvěrně svěřeno.“ (Tato věta je podle Agendy součástí slibu při pověření k práci v dané funkci.)
A podobné pravidlo by mělo platit i pro dobrovolníky v křesťanské službě či sborové diakonii (byť nejsou obvykle ke své práci oficiálně povoláni, resp. neskládají slib) a vlastně pro všechny.

Někdo má jasno, jaká informace patří už mezi ty „důvěrné“ a jaká by měla být sdělena někomu dalšímu. Přesná pravidla ale nemáme. Jsou situace, kdy se můžeme dotyčného zeptat, zda můžeme/máme někomu dalšímu říct, o čem jsme spolu mluvili, ale většinou zůstaneme na rozhodování sami. A sami budeme i na nesení tajemství, které opravdu dál sdělovat nemůžeme. Uneseme to? Kde najít „vrbu“? Jednou z pomocí pro tyto případy může být supervize, která začíná být pro lidi v pomáhajících profesích zvyklostí.

Někoho trápí nemoc, obavy, strach o blízkého člověka. Někoho sužuje vina nebo pocit viny.
V naší církvi není obvyklá tzv. ušní zpověď, a tak může být pro někoho, kdo by o ni stál, problém se faráři svěřit s něčím těžkým, s vinou, se selháním. Jak s tím mám přijít? Jak si o rozhovor říct? Co si o mně bude myslet? Neřekne to někomu dalšímu?
Je škoda, když potřeba důvěrného sdílení zůstane oslyšena. Když se ji bojíme vůbec vyslovit. Překročit pomyslný práh pomyslné zpovědnice.
Tak může farář uslyšet povzdech: „Bylo to tak těžké… Tolik bych býval stál o rozhovor, o to, aby se se mnou někdo pomodlil…“ Jenže to bylo před rokem.

Lenka Ridzoňová, farářka

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.