Rozhovor s Jiřím Schneiderem: Zpívá-li více generací spolu, zážitek se umocňuje

Schneider Jiří(ČB 12/2015) Zatímco v církvích na západ od našich hranic mají sboroví kantoři dlouhou tradici, u nás se jedná o funkci poměrně novou. Sborový kantor by neměl být pouze člověkem, kterému farář v sobotu večer pošle písně na neděli, ale důležitým sborovým pracovníkem, který se aktivně podílí na podobě bohoslužeb a pečuje o „hudební život“ sboru. Jedním z prvních sborových kantorů v naší církvi se stal Jiří Schneider (1963) ze sboru v Praze-Střešovicích. Širší veřejnosti znám jako politik a diplomat, ale od mládí je také muzikantem a skladatelem. Od prosince pracuje jako první náměstek synodního kurátora nově zvolené synodní rady ČCE.

Tématem našeho rozhovoru má být vaše práce sborového kantora, ale nelze opominout hudební kořeny. Kam až sahají?
Jako snad u každého amatérského hudebníka začínají v lidové škole umění. Zde jsem absolvoval dva cykly hry na klavír a vedle toho jsem si také brnkal na kytaru. Patřím ke generaci, jejíž církevní mládí ovlivnili Berani a Sváťa Karásek. Díky nim jsem si utvářel představu o soudobé duchovní hudbě a začal psát svoje skladbičky. Po příchodu do Prahy jsem se spojil s přáteli a vznikla skupina Ejhle. Byl to pokus něco svobodně vytvářet v prostoru, který tehdy nebyl moc široký.

Zaujalo mě, že jste zhudebňovali texty Bohuslava Reynka. Proč padla volba právě na něho?
Jednoho dne se mi dostal do rukou strojopisný přepis jeho básní, které mě naprosto učarovaly svou úderností a zvukomalebností. Při zoufalém hledání dobrých duchovních textů mi bylo jasné, že právě tyto básně mě budou provázet. Zhudebnit je způsobem, který by neznásilnil text, nechal vyznít jeho vlastní rytmus a zvuk a zároveň jej obohatil o hudební složku – to bylo něco, co mě fascinovalo a co jsem vnutil svým spoluhráčům. Myslím, že to bylo jedno z prvních zhudebnění Reynkových básní.

Jaké byly vaše další inspirační zdroje?
Byli jsme velmi ovlivněni spirituály a gospely, tedy černou křesťanskou americkou hudbou. Začal s ní u nás už Spirituál kvintet v 60. letech. Vznikla tak zvláštní symbióza, kterou ani komunistický režim nemohl potlačit, protože to přece byly hlasy černých křesťanů volajících po svobodě a rovnoprávnosti uprostřed kapitalistického světa. Ale my jsme to tady interpretovali po svém, do svého kontextu nesvobody. Byla to hudba plná energie a rytmu a zároveň měla velké poselství.

Ejhle-Jimramov-2013oJak se z člena křesťanské folkové kapely stane sborový kantor?
Vyrůstal jsem v církvi; vést pěvecký sbor mládeže jsem měl příležitost dost brzy. Odjakživa jsem toužil hrát na varhany; po příchodu do střešovického sboru jsem se stal občasným varhaníkem a později jsem dal dohromady pěvecký sbor. A do toho přišel další podnět: celocírkevní kantor Ladislav Moravetz otevřel v roce 2010 seminář církevní hudby, který byl stvořen pro lidi, jako jsem byl já-hudební amatér, který se věnuje hudbě už dlouho, ale chce svoje dovednosti zlepšit. Tento seminář byl pro mě velkou výzvou a příležitostí, a tak jsem se tam přihlásil. Před naším absolutoriem synod schválil možnost jmenovat sborové kantory a já jsem stal jedním z prvních. Tehdy jsem staršovstvu řekl, že tu práci už dělám, takže – slovy etiopského dvořana – co brání, abych byl jmenován? Tím to ovšem neskončilo, spolu s ostatními absolventy jsme založili Spolek evangelických církevních hudebníků (SECH) a pravidelně se setkáváme a dále vzděláváme.

Co práce sborového kantora obnáší?
Odpovídá popisu toho, k čemu jsem byl povolán. Podílím se na utváření hudební stránky bohoslužeb. Doprovázím bohoslužby a starám se o sborový zpěv, snažím se o jeho rozšíření mezi děti a mládež. To je dlouhodobý a delikátní úkol, ale částečně se snad daří. Na svých bedrech mám také péči o stav hudebních nástrojů ve sboru.

Jak spolupracujete s faráři?
Čekám na to, s jakými náměty přijdou, a jsem jim po ruce, když se chtějí poradit nebo mají nějaký nápad. Snažím se vycházet z proměn liturgické formy v rámci církevního roku, rozumět tomu, jaké místo v ní zaujímá hudba a písně a jakou pestrost hudebních výrazů máme k dispozici. Usiluji o to, aby si každý z návštěvníků bohoslužeb odnesl něco, co je mu blízké. Mám štěstí, že u nás ve sboru jsou faráři této práci nakloněni, dávají mi prostor. Učíme se, že bohoslužby jsou věc společná a podílejí se na ní svými dary různí lidé. V kalvínském prostředí byly všechny umělecké vjemy omezeny a zůstal jen ten hudební. Je to vzácné koření bohoslužeb, oslovuje člověka jinak než mluvené slovo, a proto je nutné je kultivovat; aby jeho příchuť nezhořkla nebo nevyčpěla. Je potřeba využít toho, že nás hudba může strhnout, navodit jinou atmosféru, prohloubit společenství. To vše jsou věci, o kterých sborový kantor musí přemýšlet a které se snaží uvádět v život.

Velkým obdarováním evangelických církví je zpěv celého shromáždění. Ve Střešovicích máte také pěvecký sbor. Není to tak trochu konkurence?
Snažím se spíš obojí skloubit. Existují totiž písně, které se dají pojmout tak, že se společný zpěv a předzpěváci doplňují. Někteří to neprávem vnímají jako výsadu katolické nebo luterské tradice, my jsme však společný zpěv už několikrát doprovázeli. Třeba pro gospel je responzoriální způsob zpěvu zcela přirozený. Možná je v tom cosi archaického a je dobře, když to dokážeme uplatnit i dnes. Někdo je schopen zazpívat složitější část písně a refrény pak zpíváme společně. Pokud dnes neradi zpíváme dlouhé písně o mnoha slokách, je možné oživit provedení tím, že se shromáždění s předzpěváky střídá. Nemusíme přece všechno všichni oddeklamovat od začátku do konce. Hudebním podáním je možné obsah textu zvýraznit.

Podle čeho písně pro pěvecký sbor volíte? Máte nějaké oblíbené autory?
Snažím se, aby sbor měl zkušenost s hudbou velmi různou. Vybírám tak, abych zpěváky nepostavil před příliš vysokou překážku, ale zase nechci, abychom zpívali jen to, co zvládneme levou rukou. Zpíváme vše od staré hudby až po moderní úpravy, abychom si také zvykali na hudbu, která není na první poslech líbivá. Velmi vděčnou formou jsou kánony – zvládne to i sbor, který není zvyklý zpívat vícehlasem. Kánon – to je hodně muziky za málo peněz. Kdo se takového zpěvu účastní, má pocit, že vzniká něco ohromně působivého, a přitom jde o jednoduchý způsob, kterým je tento hudební „provázek“ spletený. Uvažuju také o tom, že bych přilákal mladší zpěváky na písně, v nichž děti zpívají refrén nebo něco jednoduššího a pěvecký sbor doprovází. Byl bych rád, kdyby takových písní bylo víc. Když zpívá více generací spolu, společný zážitek se umocňuje.

Když pozvu do kostela někoho, kdo tam nikdy nebyl, vždy se obávám, jak bude na naše písně reagovat. Mnohé z nich jsou textově i hudebně velmi náročné a často i věřícím zůstávají cizí. Vnímáte to také jako problém?
Nemůžeme popřít, že některé písně stylově i hudebně stárnou. Na druhou stranu ale v písních, které prověřilo už několik staletí, prostě něco je. Když nám měly co říci takovou dobu, proč by to tak nemělo být dnes? Je ovšem velkým uměním tento zlatý poklad dnešnímu člověku přiblížit. Například se dá úvodem říci něco o jejich kontextu. Důležitá je také hudební stránka. Když je provedení nepřehledné a člověk se v něm ztrácí, když to prostě nemá hudebního ducha, pak to může být otrava. I písně velmi staré se ale dají zpívat způsobem, který je velmi vzrušující.

S pestrostí žánrovou souvisí pestrost hudebních nástrojů. Jak se stavíte k pokusům zavést do evangelických bohoslužeb třeba poprockovou kapelu?
Jsem otevřený čemukoli. Některé pokusy o moderní rytmické provedení ale skončí na půli cesty a je z toho neslaný nemastný odvar populární hudby staré 20 až 30 let. Dá se dělat ledasco, ale mělo by se to dělat s nasazením, vkusem a pokud možno kvalitně; ne tak, že to „nějak“ dopadne a Pán Bůh si to přebere. Dobrá hudba vyhání ďábla. Ale špatná hudba může přivést ďábla pochybnosti.

Katolíci říkají, že máme Bohu dávat to nejlepší z nás, tedy i tu nejlepší hudbu.
A přitom to nejlepší nemusí být nutně komplikované. I jednohlasý společný zpěv může mít velikou sílu a dokáže k lidem promlouvat. Zážitek společného zpěvu je úžasný a neměli bychom na to zapomínat ani při pokusech oživovat bohoslužebnou hudbu.

Líbí se vám zpívaná liturgie?
Líbí se mi, pokud se k ní společenství odhodlá a dává jí společnou péči. Než špatně zazpívaná liturgie raději žádná. Nestačí k tomu farář, který je novým liturgickým formám nakloněn. Sborovému společenství ji nelze vnucovat. Musí vyrůstat ze společného pocitu, že Boha chceme takovým způsobem chválit.

Sledujete vznik nového zpěvníku?
Ano, sleduji. Při absolvování tříletého semináře jsem se dostal blíž k průběžným výsledkům práce. Některé z nových písní a úprav zařazuji do repertoáru i v našem sboru. Chci, abychom si zkusili, jak znějí, a přišli jim na chuť. Tvorba nového zpěvníku je velký úkol, který nemá smysl jen sám v sobě, ale měl by oživit tvůrčího ducha uvnitř církve. Vznikla řada nových pozoruhodných písní. Zároveň se přesévá, co ze stávajícího repertoáru je nosné a co je potřeba upravit a pojmout nově. Nejsem si jist, nakolik se podařilo do tohoto procesu vtáhnout sbory. Myslím, že je potřeba se tomu věnovat aktivně, aby se lidé o zpěvník sami zajímali. Většina z písní, které budou v novém zpěvníku, jsou k dispozici na internetu (http://novyzpevnik.evangnet.cz), a tak jim dělejme reklamu i v Českém bratru. Ať si je muzikanti hrají, ať se s nimi lidé seznamují a třeba k nim mají připomínky a otázky. Měl by to být živý proces.

Stal jste se členem nové synodní rady. Budete mít na starost také církevní hudbu?
U každé agendy bude určeno, kdo má prioritní odpovědnost, ale to neznamená, že se tomu ostatní členové nebudou věnovat. Ale oblast liturgie a církevní hudby jistě na starosti mít chci. Další člen, Ondřej Titěra, je člen zpěvníkové komise, a proto v tom bude pokračovat. Zpěvník je ovšem záležitost celé církve. Teď je doba, kdy je třeba o něm diskutovat a co nejvíc se o něm dozvědět.

ptal se Ondřej Kolář

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.