Příběhy bezpráví

2KEA(ČB 12/2015) Podzimní měsíce nejsou ve škole oblíbeny. Prázdniny v nedohlednu, venku se zhoršuje počasí… Naštěstí je každý z podzimních měsíců zpestřen nějakým státním svátkem, a tedy i dnem volna. Všimli jste si někdy, jakou mají tyto svátky tendenci? V září si připomínáme svatého Václava, ohlížíme se zpátky někam do 10. století a vzpomínání má rysy téměř mytické (také se lidově stále častěji slaví alegorickým příjezdem Václava a jeho družiny, jakoby místo rytířů blanických).

Ovšem i svátek říjnový, byť s odkazem na událost vzniku republiky starou necelých sto let, už má jen pramálo živých pamětníků a dostává stále více rysy legendární (když se vám jako první vybaví obrázek tatíčka Masaryka, jak i ve stáří sedí na koni). 

Až listopadový svátek nás spojuje s minulostí, kterou ještě hodně z nás pamatuje; „listopadové události“ jsou pro nás pojmem velmi konkrétním, prožitým. Asi právě proto byl listopad vybrán Člověkem v tísni jako čas konání projektu Příběhy bezpráví. Jimi si mají středoškoláci připomínat mezníky nedávných dějin – aby se události, které svými důsledky tak citelně ovlivňují dnešek, nepropadaly v našich pamětích také na úroveň legend či mýtů. Říká se přece, že kdo se z minulosti nepoučí, je nucen ji opakovat.

Pro letošek bylo vybráno téma roku 1968. Promítali jsme si k němu tři krátké dokumentární filmy, přímo v letech 1968 a 1969 natočené. Jejich autoři nepotřebovali svým tehdejším divákům předávat fakta, spíše chtěli sdílet své silné pocity: zklamané naděje, naštvanost, trpký výsměch. A tak jsou také pro nás dnes jejich filmy vhodné ani ne tak k rozmnožování vědomostí, jako spíše k prožitku. Tyto vzorce chování a prožívání  jsou nám snadněji přístupné a srozumitelnější než fakta a kontexty.  Vždyť jsou asi typicky české. A když se i dnešní studenti s typicky studentskou citlivostí pro leccos politického tak snadno nadchnou, ale i zklamou, mohou se poučit z emocí prožitých a zpracovaných minulými generacemi.

Prvním z filmů byl Filmový týdeník z týdne po invazi – nejčerstvější emotivní záběry a komentář.  Druhým byl studentský dokument z listopadu 1968, kdy studenti stávkovali s požadavkem návratu k předsrpnové politice a zrušení cenzury. Byli neúspěšní, okupační režim se naopak dále utužoval. Přesto i dnešním mladým byly záběry z okupační stávky zjevně sympatické. Mnozí želí, že nemají svou vlastní iniciační zlomovou historickou zkušenost. (Přidávám svůj názor: asi by byli ochotni demonstrovat a stávkovat za leccos. Například by šli demonstrovat proti prezidentovi. Tady však hrozí, že to, co je v dějinách tragédie, je při nepoučeném opakování fraškou.) A pak už jen třetí film – záběry z ledna 69, z přípravy a průběhu pohřbu studenta Jana Palacha. Bez komentáře, jen za zvuků písně Ticho od Bohdana Mikoláška.

Necháváme doznít a ptáme se: Jak se z toho všeho tedy můžeme poučit? Studenstká odpověď je: hlídat si svobodu slova a projevu. Vždyť i dnes se do médií tlačí cenzura a snaha manipulovat pravdou – říkají z vlastní zkušenosti. 

Aleš Wrana, spirituál na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci

Příspěvek byl publikován v rubrice Církev žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.