Jak se stane z rebelie kánon…

The_searchers_Ford_Trailer_screenshot_(1)(ČB 12/2015) Již pár let zažívám mírné pobavení, když v hudbě, jíž televizní kanály podbarvují své upoutávky na příští pořady, rozeznám písničku od „The Prodigy“ nebo „Propellerheads“. Ještě si celkem živě pamatuji, jak tato hudba, složená hlavně z bicích a z počítačových zvuků, téměř neodmyslitelně spojená s celonočními drogovými tahy, přišla leckomu jako konec kultury. Pád do divošství. Dnes u toho babička luští křížovku a sotva zvedne oči. A mohli bychom jít i dál a bavit se o tom, jaké místo dnes mají v síni slávy třeba The Beatles, kteří začínali svou kariéru jako hudební kulisa v hamburských barech pochybné pověsti, sem tam nějakým tím amfetaminem posíleni.

Sex a drogy v lidové písni
Popkultura obvykle začíná jako vzpoura, která se časem začne dobře prodávat. Co víc, stane se součástí kánonu, tedy souboru děl, u kterých „přece každý“ musí uznat kvalitu. V lidových písních, které se naše děti učí ve škole, se vrací zhruba tři témata: 1. Odpor k vojenským odvodům, a tedy anarchie, vzpoura proti vládní moci („Černé oči, jděte spát“). 2. Sex před svatbou, rodině navzdory („Andulko šafářová“). 3. Pěvcova záliba v omamných látkách a věci, které pod jejich vlivem provedl; obvykle bod 2 („Sbohem galánečko“). Ale i přes extrémní tématiku většiny lidových písní vnímá žák jejich povinný zpěv během hudební výchovy jako jednu z forem školního útlaku. Funguje to tak i v méně formálním prostředí: Vzpomínám, jak se čerstvě pokřtěná dívka z našeho sboru vrátila se smíšenými pocity z jednoho církevního pobytu: Program přes den celkem zajímavý, večer se ovšem při kytaře zpívaly „nějaký lidovky“. O co vlastně šlo, jen hádám. Ovšem vybavuje se mi, že kdykoliv kdekoliv v nějakém kroužku ti o generaci starší spustili písně rebela Johna Lennona, měl jsem tísnivý pocit, že se mi někdo snaží vrazit koňskou injekci sedativ.

Peněžní, státní i neformální moc se nakonec lidové kultury, kultury „zezdola“ vždy ráda chopí. Konzument si v oficiální popkultuře prožije rebelii a přitom nezpůsobí žádný rozvrat. Asi jako při očkování zareaguje imunitní systém na umrtvené patogeny a k těm živým je pak už netečný.

Neškodná vzpoura

The_searchers_Ford_Trailer_screenshot_(2)Na takový jev (spíše nevědomky) odpovídá již na počátku 3. stol. křesťanský spisovatel Tertullianus ve svém spise De spectatulis, čili O hrách/O podívané. Ve zkratce, pro křesťana jsou z kultury jeho doby dosti překvapivě nepřijatelné tři věci: Sport, divadlo a pantomima. Přitom ještě Pavel užívá sportovních příměrů a cituje z Menanderovy komedie. Sportovní zápolení bývalo v antice příležitostí, kdy i prostý občan mohl diskem hodit dál než předák obce. Oba měli pro jednou startovní čáru stejnou. Komedie byla příležitostí vystřelit si z autorit a kritizovat mezi řádky tyrany. Ale v Tertullianově čase už v arénách soutěžili státem placení sportovci či státem odsouzení odsouzenci. Komedie a pantomima se nesmála vládcům, ale podvedeným manželům a tělesně postiženým. Antická tragédie, která byla kdysi hojně navštěvovanou zdrcující kritikou hrdinského kultu a pohanských bohů vůbec, tento přirozený spojenec šíření evangelia, se už v divadlech nehrála. Pro pár intelektuálů celou hru jako vysokou kulturu předčítal jeden herec, profesionální tragéd. Zábava byla brána jako hlavní dobrodiní, které stát lidu dodává. Jako sjedonocující prvek. „Tebe to nebaví? Ty na to nechceš jít? Všichni jdou! A všem se to líbí!“ Není divu, že církev 3. stol. odmítala přijímat profesionální sportovce a herce, pokud svého řemesla nezanechají.

My si můžeme ve zkratce připomenout, že většina našich klasických komedií pro pamětníky vznikla v nejtužších časech protektorátu. A nebo Troškovo oplzlé Slunce, seno, považované lidem na konci 80. let za něco veleodvážného – zde přesně zafungoval efekt – lid má pocit, že rebeluje, ale ve skutečnosti se nic neděje.

Co říci k současnosti?

Náš čas je svobodný, dnešní moc, která padá s příštími volbami (ale i s příští obchodní fúzí), nemá dle mého nijak velkou potřebu něco lidem cpát do hlavy. Jinak bychom se nemuseli ptát „a neviděli jste náhodou…“ Každý se dívá na něco jiného a poslouchá něco jiného. Možná snad stojí za zmínku, že každý odvrácený útok Goddzily nebo úspěšná záchrana astronauta je oslavena objímačkou Číňana s Američanem (ač Čína ve svých obchodních koloniích třetího světa docela řádí a západní svět marně hledá odpověď) a Palestince s Izraelcem (ač krvavý konflikt trvá v neztenčené míře). Poselství dnešního popu snad zní: Máme to v rukou, všechno se vyřeší. Všichni se máme rádi. Ve chvíli, kdy četné občanské války obvykle ukončí až vyčerpání obou stran třeba po deseti, dvaceti letech. Přitom film, ve kterém se na pustém ostrově spolu snaží přežít ztroskotavší americký a japonský voják, působil kdysi jako šok. Dnes by to byla očekávaná pointa.

BeachRed_posterKdyž poeta laureatus pocítí svědomí

Správný rocker se nedá koupit – ale každý rocker se dá koupit. Zajímavý efekt však nastává, když se kolečko zasekne. Když profesionální popař začne cítit cosi jako odpovědnost za moc, kterou již má. Tak autorem Kladiva na čarodějnice, sžíravého podobenství totality, je Otakar Vávra, oficiální umělec snad každého režimu, který se tu za posledních 80. let objevil. Mnoho by se dalo mluvit o satirických protirežimních ostnech zdánlivě nevinných večerníčků jako Mach a Šebestová nebo Tři koťátka a domeček – koťátka jsou na popisu materiální bídy socialismu přímo založena.

Hollywoodští hezouni na stará kolena

Ale nejen v totalitě občas zdatný umělecký řemeslník pocítí cosi jako svědomí. Profesionální hezoun 40. let Cornel Wilde natáčí na stará kolena málo známou Krvavou pláž (mimochodem zřetelnou inspiraci Vojína Ryana i Tenké červené linie), kde američtí vojáci v Tichomoří poprvé na filmovém plátně skutečně cítí strach, hanbu a výčitky svědomí. A kde Japonci mezi sebou poprvé mluví japonsky a ne anglicky se zesměšňujícím „asijským“ přízvukem. Z podstaty béčkový žánr, western, vyvádí v 50. a 60. letech hrdinu do plání, kde chybí všechny souvislosti pokojného a konformního soužití tehdejší americké střední třídy. Zde, bez zákona a civilizace, mohou hrdinové řešit čistá morální dilemata: Co je pravá mužnost, jako ve Velké zemi, v době, kdy už mužnost muže určuje platový postup a počet aut v rodině. Co znamená postavit se sám zlu, jako v Pravém poledni, v době, kdy se z nebezpečných čtvrtí lidé raději odstěhují na předměstí. Nebo: Co překoná rasovou a kulturní zášť, jako v nesmírně temných Pátračích. V době, kdy se zdá, že k smíru a soužití budou stačit progresivní zákony shora.

Oceňuji, že se v nejpohrdanějším a nejmasovějším žánru dneška, nekonečném seriálu, nezřídka ozývá vědomí odpovědnosti autorů za diváka: Simona, Jarda a další hrdinové řeší v jednom díle prodejní zájezdy, zaměřené na ožebračení starých lidí. V jiném díle jak citlivě jednat s dívkou s Aspergerovým syndromem – kdo o něm před tím kdy slyšel?

High_Noon1Hollywoodští hezouni jako Gibson a Eastwood sem tam natočí film, který uráží kritiku, který však vede „prostý lid“ k morálním a náboženským úvahám. Kristus z Gibsonova Umučení nekáže zlaté pravidlo ani pomoc chudým, ale strašně trpí. A fascinovaný divák tohoto poněkud sadistického filmu ovšem tentokát cítí spíše spoluvinu za jeho ukřižování než obligátní vinu „těch nahoře“. Důchodce z Eastwoodova Gran Torina přijímá za své chlapce z cizí asijské kultury, ale učí ho s naprostou samozřejmostí vlastním hodnotám: vlastní práce, vlastní auto, vlastní holka. Nad americkými vojáky a agentkou CIA ve Smrt číhá všude a Patnáct minut do půlnoci Kathryny Bigelowové nenávist k nepříteli spíše vítězí, i když si to bolestně uvědomují. V mnoha takových filmech dneška se hrdina setkává s problémem, který nejde zvládnout. Hrdina mnohdy umírá; nebo „alespoň“ zemře jeho duše. Občas se nějaký film pro masy zeptá nejen na to, pro co žít, ale i pro co zemřít. Někteří holywoodští milionáři si kupodivu na vrcholu kariéry takovou otázku kladou.

Tomáš Pavelka

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.