Archiv autora: Daniela Ženatá

Český bratr 5/2020. Téma: Odolnost, statečnost

Úvodník

My všichni v čase koronaviru

Když jsme loni na podzim vymýšleli cyklus témat pro Českého bratra 2020, vůbec nás nenapadlo, že téma odolnost a statečnost, naplánované do květnového čísla, se bude tak dobře hodit. O nějakém koronaviru nebylo vidu ani slechu.

Poslechněte si článek:

A teď už druhý měsíc žijeme v jiném režimu i životním rytmu. Po prvotním vykolejení nastal jakýsi poklidný, smířený čas. Ono to jde. S rouškami na ulici, s nákupy jednou týdně a schůzemi konferenčním propojením přes internet. Mnoho lidí slouží druhým – šijí a rozdávají roušky, nakupují starším lidem. Obdiv zaslouží zdravotníci, pečovatelé v sociálních službách a další pracovníci v takzvané první linii. U nich je statečnost a odolnost při práci v ochranných oděvech přímo hmatatelná. To vidíme i na naší titulní stránce.

Jsme hrdí na studenty Evangelické akademie, kteří pomáhají, kde to je nejvíce třeba. Spousta farářů se vrhla do práce přes mediální prostor, někteří se pomocí telefonu pastoračně sblížili s členy sboru, další zorganizovali roznášení vytištěných materiálů do domácností. Církev je odolná i statečná a vždycky najde cesty, jak dostat naději mezi lidi. A nejen to. V čase tísně najde prostor i pro vtipy, jak vidíme na straně 5.

Nevíme, jak dlouho se budeme ještě s nepříjemnými omezeními potýkat. Možná dlouho. Přesto ale doufáme, že ze všeho vyjdeme s co nejmenší újmou. Vždyť křesťanská naděje, zakotvená ve vzkříšení Krista, nás vytahuje z beznaděje, z obav o budoucnost i chmur osamění. I smrt je v ní přemožena. Nechť vás tato naděje vybaví statečností i odolností pro příští dny.

Trochu deštivější jaro a inspirativní čtení přeje všem

Daniela Ženatá

OBSAH ČÍSLA

TÉMA

MOJE CÍRKEV

DIAKONIE

SLOVO

 

 

 

Biblická úvaha: „Ženský ty jsou fajn, to se ví, se ví“

(ČB 5/2020) Mám rád ženský a mám taky moc rád Sváťu Karáska, a to i proto, že to takhle o ženských pěkně vyzpíval. To se ví, že jsou ženský fajnový, to má Sváťa recht a ví se to od pradávna. Už básníci a plnokrevníci, kteří své nelehké příběhy, přemýšlení a hlubokou znalost člověčích emocí a tužeb a zejména svou zkušenost s osvobodivou a životodárnou silou Boží žáru podobné lásky dostali do Bible, už tito naši praotcové ve víře to viděli podobně: „Ženu statečnou, kdo nalezne? Je daleko cennější než perly!“ (Př 31,10)

Poslechněte si článek:

Je to moje životní štěstí, že se mě tato věta osobně týká od mých 19 let, protože jsem takovou ženu tehdy našel, přesněji řečeno, ona si našla mne. Spoléhám na ni a nepostrádám kořist, rozumějte dobře, mám se s ní jako v bavlnce, jako prase v žitě. Prokazuje mi jen dobro a žádné zlo. Má v úctě všechno, co dělám a do čeho se pouštím. Tedy starověkým jazykem řečeno, cítím se od ní uctíván v branách, když zasedám se staršími země. Betty McDonaldová to ve svém slavném románu Vejce a já říká pro své současníky drobátko srozumitelněji: Pro moudrou ženu je zaměstnání jejího muže vždycky to nejdůležitější na světě, i kdyby to bylo budování slepičí farmy na venkovském zapadákově. Pokračování textu

Odolnost roste z překonávání pohodlnosti

(ČB 5/2020) Z redakce Českého bratra mi přišlo téma ze dvou stran. V Otázce na tělo jsem v souvislosti s osobně projevenou odvahou jednu „odvážnou“ stať z mého života zapomněl zmínit, přitom jsem na ni docela hrdý, byť nevím, zda za hrdost stojí. Měl jsem kdysi psát do časopisu pro mládež o válce; mj. jako její přímý účastník. Končil jsem tehdy takto: „Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody. Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, protože dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.“ (Bratrstvo 9/2011) Čím více naše krajina vysychá, tím častěji na tato svá slova vzpomínám. S hrdostí a trochou lítosti, že po nich „neštěkl ani pes“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Žena statečná a odolná. Rozhovor s Drahomírou Duškovou Havlíčkovou

(ČB 5/2020) Drahomíra Dušková Havlíčková (*1978) vystudovala teologii a po několika letech v cizině nastoupila do farářské služby. Je vdaná a před časem byla rodina obdařena čtvrtým přírůstkem. S Drahomírou jsme si povídali o její cestě k farářskému povolání a o tom, jak to jako žena a matka zvládá.

Poslechněte si článek:

Jaké jsi měla dětství?

Venkovské; bydleli jsme na statku. Mám dva o dost starší bratry, ti mě ve svém světě moc nepotřebovali. Cítila jsem se proto dost sama, potřebovala jsem jít ven. A to mě nějak doprovází celý život; ráda cestuju, ráda jsem ve společnosti. Jako větší jsem pak spoustu času trávila s partou, byly jsme čtyři holky ze sousedství, hodně jsme se kamarádily. Jedna z těch kamarádek je mimochodem Romana Čunderlíková, dnes také farářka. Takže dětství jsem měla hezké a dobrodružné.

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Důležitá pro mě byla babička. Bydlela s námi a já za ní často chodila; když jsem s něčím nebyla spokojena, vždycky jsem u ní našla porozumění. Pokračování textu