Archiv autora: Adéla Rozbořilová

Kdo chce s vlky výti, musí s nimi…

(ČB 10/2020) Fakt musí? A co je vlastně to naše českobratrské evangelické vytí?
Jednou z definic českobratrského evangelíka je, že je to křesťan, který má na všechno svůj vlastní názor. Definice neřeší, že tento můj názor může být totožný s názorem jiného českobratrského evangelíka – podstatné je, že je to názor můj. A můj není proto, že je zároveň někoho jiného, byť si toho druhého sebevíce vážím. Potud si vyji po svém, jak se mně samotnému nejlépe pozdává. Na zbytek smečky hledím se zájmem, ale bez potřeby nastavit svoji vlčí tlamu stejně, jako to dělá kdokoliv další. Rád se nechám inspirovat, nutit ale rozhodně ne.

Pokračování textu

Otázka na tělo: A proč být věrný?

(ČB 10/2020) Žijeme v době svobod. Můžeme říkat, co chceme, věřit čemu chceme, označit cokoliv za pravdu, nazvat kohokoliv jakkoliv. Zvenčí nejsme omezováni, zatím. To je většinou dobře. Brzda, která totální anarchii přetváří v prostor k rozhovoru, k životu, se jmenuje věrnost. Tolerance nestačí, ta vede místo rozhovoru k monologům. Věrnost nesmí být vnucena zvenku, musí přijít z každého z nás. Věrnost Bohu, rodině, selskému rozumu, odkazu předků, vlasti, vytvořeným hodnotám. Připadá vám to konzervativní? Správně.
Pavel Zoubek

Pokračování textu

Soužití v různosti

(ČB 10/2020) V sedmi zastaveních jsme během letošního roku postupně mluvili o nejdůležitějších zkušenostech, získaných různými institucemi v době změn a společně jsme uvažovali o tom, jak by se tyto zkušenosti daly vztáhnout na naši (ČCE) situaci. Dnes se budeme věnovat tématu poslednímu, a přitom se také dotkneme limitů, které toto srovnání s necírkevními organizacemi má. Dnešní téma bych nazval „souběh starého a nového“. Anebo lépe „soužití v různosti“.

Pokračování textu