Archiv autora: Daniela Ženatá

Pokřtěn bez razítka

(ČB 9/2019) Martin Tománek je křesťan, aktivista a člen kolektivu s názvem Prázdné trůny. Má rád Petra Chelčického, spravedlnost, teologii osvobození, vegan zmrzlinu a pizzu, rap, metal a Brno. Nemá rád česnečku s opraženým chlebem, šosáctví a ustrašený fanatismus. Už jedenáct let odmítá konzumovat jakékoliv drogy, včetně alkoholu. Jedinou výjimka je pro něho večeře Páně. Zvířata považuje za své bližní a nejí je. Je člen družstva Tři ocásci, feministického kolektivu Sdruženy a také o sobě říká „fakt mám rád Ježíše“. Duchovně vyrostl ve sboru ČCE v Uherském Hradišti, dnes ho občas můžete vidět v Brně na kázáních husitské farářky Sandry Silné. Jeho nadšení pro Kristovu osvobozující zvěst často naráží na nepochopení, ale nevzdává to.

Poslechněte si článek:

Před třemi roky ses nechal pokřtít v rybníce bez razítka, měl jsem tu čest být toho svědkem. Jak k tomu došlo? Pokračování textu

Bezkonfesijní vyznavačství. Důležité je křesťanovo osobní vyznání

(ČB 9/2019) Pokud slovo konfese a slovo vyznání pro někoho znamenají jedno a totéž, bude zneklidněn pojmem „bezkonfesijní křesťanství“. Křesťanství bez vyznávání si opravdu lze těžko představit. Jenže – výraz „konfese“ se v dějinách profiloval jako výraz pro vyznavačské spisy, s nimiž se určitá křesťanská komunita identifikovala, a tím fixovala naukový základ, na němž se měli všichni její členové shodnout a jímž se vymezovala vůči všem „jinověrcům“.

Vytváření konfesijních spisů je zvláště příznačné pro dějiny reformace a protestantismu, takže protestantské církve se s konfesemi identifikovaly jako jejich ztělesnění. Ale to neznamená, že by katolicismus nebo pravoslaví nebyly konfesijní útvary, navíc když tvorba konfesijních spisů patří už do doby ekumenických koncilů. Bezkonfesijním křesťanstvím proto rozumějme takové křesťanství, které víru křesťana nepodmiňuje jeho sepětím s tradičními vyznavačskými spisy.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Otázka na tělo: Proč potřebujete být ve své církvi její člen?

(ČB 9/2019)

Položená otázka staví problematiku do individualistického pojetí, já ji vnímám šířeji. Myslím, že to byl teolog Emil Brunner, který napsal, že církev je možná neviditelná, ale běda, když není vidět. Nejsem to především já, kdo potřebuje být člen církve, ač někam patřit lidské identitě nesmírně prospívá. Řekl bych však, že je to předně církev, která své členy potřebuje; potřebuje ty, kteří berou svou víru závazně. A také naše společnost potřebuje, aby křesťané, v ní žijící, někam patřili, a byli tudíž viditelní, transparentní. Jinak bychom nemohli sloužit ve věznicích, v nemocnicích, v armádě… a to by byla škoda.
Bronislav Matulík, Církev bratrská

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Strategické plánování ve Skotské církvi

(ČB 9/2019) Ve druhé polovině června tohoto roku jsem se s požehnáním synodní rady a Právnické fakulty Univerzity Karlovy vypravil na studijní cestu do Skotska, abych se tam seznámil s novinkami v církevním právu Skotské církve (Church of Scotland). Nejenom ČCE, ale i naše sesterské církve v zahraničí se totiž v současnosti na svých synodech zabývají především strategickým plánováním. Co nového přináší radikální akční plán, který letos synod Skotské církve schválil?

Poslechněte si článek:

Snížení počtu seniorátů

Skotská církev bývá někdy nazývána „matka presbyterních církví“. Základem presbyterního zřízení podle skotského vzoru je Presbytery – seniorát nebo přesněji: seniorátní konvent. Není proto překvapující, že právě postavení seniorátu v církevním organismu je ve Skotsku předmětem rozsáhlých diskusí. Pokračování textu