(ČB 1/2021) Rozdělená společnost. Heslo, jehož všudypřítomnost a možná už i banalita neubírá nic na jeho pravdivosti. Každé další téma či událost s celospolečenskými dopady nás téměř nevyhnutelně sešikují do dvou znepřátelených táborů. Církve ale mají šanci se tomu postavit, nesmiřitelné rozpory vědomě překonávat a budovat mosty. Jednou z oblastí, kde se Pavlovo „jedno jste v Kristu“ stává viditelnou a prožívanou skutečností, je soužití různých generací.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
(ČB 1/2021) Tvrzení, že mezigenerační spory jsou nevyhnutelné, u nás fatálně existuje a nedá se s tím hnout. Copak si může rozumět patnáctiletý kluk s osmdesátiletou paní? Ale proč vlastně ne? Není tohle tvrzení trochu umělé?
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
(ČB 1/2021) Soužití dvou generací bývalo traumatem a vděčným literárním námětem. My jsme se s manželem pokusili o výjimku z pravidla. Po svatbě (1960) jsme byli přesvědčeni, že společná domácnost s jeho rodiči nebude pro nás dva generačním problémem. Život záhy naše odhodlání prověřil.
(ČB 1/2021) Dovolte mi abych se představila – jmenuji se Karolína Urbánková a jsem věřící. Moje jméno je to, co mě identifikuje. Už z něj můžete vyčíst nespočet zajímavých informací o mé osobě. Vy, co jste se se mnou někdy setkali, si pravděpodobně vybavíte tvář, případně i nepřeslechnutelný smích. Je ale moje jméno to, co určuje, kdo jsem, jaká jsem, jak se chovám?
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK