Archiv autora: Adéla Rozbořilová

Něcisté jako naděje církve

(ČB 9/2019) „Něcisté“ a „něcismus“ jsou pojmy, které vymyslel profesor Halík. Tento náboženský směr má velmi jednoduché vyznání: „Existuje něco mezi nebem a zemí“; eventuálně „Něco je nad námi“. Takový člověk se nehlásí k žádné konkrétní církvi. Svobodně se ale účastní či neúčastní čehokoliv, co určitá církev nabízí. Oceňuje, že církev (na rozdíl od ateismu) hájí jisté principy, ale zároveň vnímá podstatnou část její teorie i praxe jako přebytečný balast či dokonce škodlivou přítěž. Vzpomínám na paní, která žádala, aby její vnučka mohla chodit do kostela na schůzky dorostu, protože viděla, jak se tam děti k sobě chovají hezky. Jen žádala, aby to nebylo moc „o bohovi“, to že holka fakt nepotřebuje. Právě tak církevní školy netrpí nedostatkem studentů a církevní sociální zařízení nedostatkem své klientely; aniž by se dotyční hlásili k aktivnímu životu v církvi. Mezi snoubenci, které já oddávám, je „lid kostelový“ ve výrazné menšině. Mezi kvantem motorkářů, kteří za mnou přicházejí na začátku sezóny do kostela pro požehnání, bych ty, kteří se tam objeví i jindy v roce, spočítal na prstech jedné ruky.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Prostě někam patřit

(ČB 9/2019) „Instituce“. Třeba důležitá, třeba smysluplná, dokonce honosná… Ale ať tak či tak, v naší zemi myslím není tato veličina ve velké vážnosti. A co teprve s ní související „autorita“! Ta je v oblibě snad ještě méně. „Český“ despekt je nešetří. Zkrátka v nás, Češích, je zakořeněna nechuť a vzdor cokoliv uctívat. Je to dle mého dokonce naše specifikum, kterého si moudře povšiml třeba Jaroslav Hašek, že? A není přitom důležité, o jakou instituci se jedná; může to být armáda (existuje na světě jiná země, sršící takovým množstvím vtipů na „zelené mozky“?!) nebo například parlament (ať je, jaký je!) – „ti si akorát umějí odhlasovat vyšší platy“, nebo právě církev.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Pokřtěn bez razítka

(ČB 9/2019) Martin Tománek je křesťan, aktivista a člen kolektivu s názvem Prázdné trůny. Má rád Petra Chelčického, spravedlnost, teologii osvobození, vegan zmrzlinu a pizzu, rap, metal a Brno. Nemá rád česnečku s opraženým chlebem, šosáctví a ustrašený fanatismus. Už jedenáct let odmítá konzumovat jakékoliv drogy, včetně alkoholu. Jedinou výjimka je pro něho večeře Páně. Zvířata považuje za své bližní a nejí je. Je člen družstva Tři ocásci, feministického kolektivu Sdruženy a také o sobě říká „fakt mám rád Ježíše“. Duchovně vyrostl ve sboru ČCE v Uherském Hradišti, dnes ho občas můžete vidět v Brně na kázáních husitské farářky Sandry Silné. Jeho nadšení pro Kristovu osvobozující zvěst často naráží na nepochopení, ale nevzdává to.

Poslechněte si článek:

Před třemi roky ses nechal pokřtít v rybníce bez razítka, měl jsem tu čest být toho svědkem. Jak k tomu došlo? Pokračování textu

Bezkonfesijní vyznavačství. Důležité je křesťanovo osobní vyznání

(ČB 9/2019) Pokud slovo konfese a slovo vyznání pro někoho znamenají jedno a totéž, bude zneklidněn pojmem „bezkonfesijní křesťanství“. Křesťanství bez vyznávání si opravdu lze těžko představit. Jenže – výraz „konfese“ se v dějinách profiloval jako výraz pro vyznavačské spisy, s nimiž se určitá křesťanská komunita identifikovala, a tím fixovala naukový základ, na němž se měli všichni její členové shodnout a jímž se vymezovala vůči všem „jinověrcům“.

Vytváření konfesijních spisů je zvláště příznačné pro dějiny reformace a protestantismu, takže protestantské církve se s konfesemi identifikovaly jako jejich ztělesnění. Ale to neznamená, že by katolicismus nebo pravoslaví nebyly konfesijní útvary, navíc když tvorba konfesijních spisů patří už do doby ekumenických koncilů. Bezkonfesijním křesťanstvím proto rozumějme takové křesťanství, které víru křesťana nepodmiňuje jeho sepětím s tradičními vyznavačskými spisy.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu