Archiv autora: Gabriela Malinová

Český bratr 6/2019. Téma: Vztahy a nevztahy

Úvodník

Někdy bychom si to představovali jinak

O vztazích se dnes hodně mluví. Jistě, důležité byly vždy, ale v otevřenější společnosti se vztahy více řeší, je na ně víc vidět, více se o nich píše i přemýšlí. Přístup k informacím a možnost cestovat také sehrává svou dobrou roli. A paradoxně – v sexuálních vztazích jsou dnešní mladí zdrženlivější než jejich rodiče. Dokonce jsou jiní než mladí před deseti nebo patnácti lety. Svoje životní kroky více promýšlejí a rozhodují se sami za sebe, ne pod tlakem širší rodiny nebo společnosti. A tak někteří vystrojí svatbu svých snů dříve, některým naopak na obřadu už běhají vlastní děti.

Mnohem více se také odkrývají vztahy, k nimž se dříve lidé těžko přiznávali, a v širší rodině se tutlaly. Mnohá tabu padla. Prostor dostávají výpovědi rodičů, jejichž děti už se nechtějí skrývat a přivedou si životního partnera stejného pohlaví. Rodiče by si často věci, týkající se jejich dětí, představovali jinak, ať už jde o vzdělání, práci, místo pro život, nebo výběr partnera. Nakonec však zvítězí ti, kteří s láskou a pokorou dokážou přijmout situaci, tak jak je, a vztahy s dětmi nepřestřihnou, ale dále rozvíjí. Partnerským vztahům všeho druhu i obhajobě tradiční rodiny je věnována rubrika Téma.

V polovině května se konal synod naší církve. Nejdůležitější zprávy z jednání, složení nově zvoleného předsednictva, prohlášení synodu i pár fotografií toto číslo také přináší.

Milé čtenářky a milí čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Daniela Ženatá

 

OBSAH ČÍSLA

TÉMA

MOJE CÍRKEV

DIAKONIE

SLOVO

RECENZE

 

Biblická úvaha: Tak trochu o svatbě

(ČB 6/2019) Když je farář požádán o svatbu, má na výběr z řady biblických textů. Texty Genese k nim patří. Mluví k nám ale v poslední době jinak než dřív. Člověku žijícímu v časech babylónského exilu znělo jinak, že je obraz Boží, že má nárok na zemi – snad právě na tu, ze které byl vyvlečen – a že ji má dokonce naplnit potomstvem. Vnímal zde budoucnost – s jeho exulantskou generací Boží lid nepomine.

Když bude však farář kázat na tento text dnes, okamžitě si uvědomí, že panování nad ostatním stvořením pro nás není dobrá vizitka. Kam jsme to dopanovali, že? Podmanili jsme si zemi, oseli ji řepkou, zbavili ji humusu. Ryby jsme nakrmili plastikovým odpadem, nebeské ptactvo herbicidy a insekticidy a to ostatní lezoucí a skákající stvoření jsme také všelijak zdecimovali. Slova o podmanění a panování se oprávněně bojíme vyslovit. A když už, pak jedině s dovětkem, že jde o panování moudrého a laskavého hospodáře, který se o stvoření stará. Pokračování textu

Je to s těmi mladými čím dál tím lepší…

(ČB 6/2019) Neslibujte, co nechcete splnit. Třeba věrnost až do smrti. Z křesťanského pohledu je to sice smilstvo, ale nevylepšíte to, když k němu přidáte křivopřísežnictví. Tohle třeba slyší snoubenci, když přijdou na přípravu – a chodí jich docela dost. Jen vzácně jsou ostražitě zamlklí, jasná většina je velmi dychtivá. Nemají ostych o sobě mluvit a když se ptají, čekají i osobní odpověď a tu berou vážně. Nepřijímají ji hned za svou, ale názor faráře je něco, nad čím chtějí přemýšlet.

Promyšlenost kroků místo formálního přístupu

Jsou jiní, nejen než jsme byli my, jsou i jiní, než byli snoubenci před deseti lety. Rok od roku je to lepší. Mám proto v souvislosti s generací, která přichází, velkou naději, protože oni více a sami za sebe své kroky promýšlejí. Pokračování textu

Můj syn je gay

(ČB 6/2019) Jedno z našich dětí je gay. Co jsme udělali špatně? Kde se stala chyba? Hledala jsem vinu u sebe a nedokázala se s tím vyrovnat. Vždyť jsme stejně vychovávali i jeho sourozence a žádný z nich gay ani lesba není. Co se to stalo? Hryzalo to ve mně a ptala se, jestli jsem ho špatně vychovala. On ale říkal, že ne, že se tak prostě narodil a že si to nemám vyčítat. Svou orientaci začal poznávat na druhém stupni základní školy. Sice se dvakrát pokusil navázat vztah s děvčetem, ale nešlo to.

Na jednu bolest navazovaly další. Moc mě mrzelo, že jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl. Ale pak jsem pochopila, že je pro dítě hrozně těžké takovou věc doma oznámit. Syn nám to řekl, když mu bylo 23 let, skoro deset let se s tím vyrovnával sám a bez mámy. Pokračování textu