Archiv pro rubriku: Aktuální číslo

Český bratr 5/2019. Téma: Očekávání

Úvodník

To za dřívějšího pana faráře nebylo

Co očekává sbor od nového faráře? A co farář od sboru? V evangelickém presbyterně-synodním zřízení, když je farář na sbor volen staršovstvem, by to mělo být předmětem rozhovorů před jeho kandidaturou a volbou.

Poslechněte si článek:

Očekávání je jemné předivo představ a plánů, toho, co je zvykem a co bychom si přáli, aby bylo jinak, vzpomínek na dětství a na poměry ve sborech, které člověk blíže zná. Jsou sbory, které mají jasnou představu, co by mělo fungovat a jak, jsou sbory, které tolerují obdarování a kreativitu kandidáta. V minulosti se přísněji pohlíželo na vše, co se očekávalo, včetně chování dětí z fary a života rodiny faráře – to už je naštěstí většinou pryč.

Jsou faráři, kteří uvěřili v až dospělosti a vycházeli z teologických studií bez představ o práci ve farním sboru. Proto existuje již desetiletí systém bohosloveckých praxí a hlavně vikariát po ukončení studia. Pod vedením zkušeného kolegy (mentora) se vikář seznamuje s prací ve farním sboru po dobu jednoho roku, aby zažil všechny typy shromáždění i akcí, které může očekávat po nástupu na samostatné farářské místo.

Přes všechna opatření jsou a asi vždycky budou různá očekávání ze strany sborů i farářů. A jsou proto nadmíru důležité rozhovory, vyjasnění pozic a předestření představ o všem, co se farářské práce týká. Kdo nic neočekává, nezažije možná zklamání. Ale ani radost z podařeného díla.

Milé čtenářky a milí čtenáři, doufám, že rubrika Téma naplní vaše očekávání.

Daniela Ženatá

 

OBSAH ČÍSLA

TÉMA

MOJE CÍRKEV

DIAKONIE

SLOVO

RECENZE

 

 

 

 

Český bratr 4/2019. Téma: Křesťanská rodina

Úvodník

Cudná zbožnost evangelická

Je na rodině poznat, že je evangelická? Jak vlastně vypadá rodinný život podle evangelia? A co rodiny konfesně smíšené nebo sympatizující, leč bez církevní příslušnosti, nebo z jiných církví?

Poslechněte si článek:

Inu, to je ta jednota v různosti, dere se na mysl. Legitimní je vše a je jen na konkrétním společenství, co přijme za své, a tedy „normální“. Většina našich sborů navazuje na reformovanou tradici. Projevy víry jsou cudné až rezervované. Slezský region je typický zbožností vřelejší, projevy otevřenějšími a citovějšími. Tak to popsali i manželé Hurtovi, s nimiž si v tomto čísle můžete přečíst rozhovor.

V posledu ale nejde ani tak o zbožnost, jako spíše o činy, které možná z naší víry vyvěrají. U Hurtů to bylo to, že se dali na pěstounskou péči a vytvářejí bezpečné rodinné zázemí dětem, které by jinak vřelou rodičovskou náruč stěží poznaly. U miminek jde opravdu více o láskyplné přijetí než o pohnutky, které k tomu dočasné náhradní rodiče vedou.

V širším kontextu se změnami v evangelické rodině, pestřejším složením církevního lidu i jednotlivých sborů zabývá v rubrice Téma teolog Ondřej Kolář. Rodiny nejsou již pilířem církve. Je třeba hledat jiné formy sborového života, v nichž se zabydlí i členové rodin neúplných nebo smíšených, rozvedení, jednotlivci žijící bez partnera či bezdětné manželské páry. Neboť církev nedrží pohromadě rodinné či přátelské vztahy, ale evangelium Kristovo.

Milé čtenářky a milí čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Daniela Ženatá

 

OBSAH ČÍSLA

 

 

 

 

 

 

 

Český bratr 3/2019. Téma: Proč farní sbor?

Úvodník

Když nepřijdeš, chybíš ostatním

Evangelická církev vykazuje stále méně členů, některé sbory tvoří jen hlouček starších lidí. Jsou samozřejmě i sbory rostoucí, živé, se spoustou aktivních členů – o jejich životě a počinech často v Českém bratru píšeme. Do církve patří sbory takové i takové. Malé i velké, finančně slabé i silné, městské i vesnické, s aktivním farářem v čele, i administrované s minimálním provozem. To je církev.

Poslechněte si článek:

Pro toto číslo jsme zvolili téma „Proč farní sbor“. Mnozí říkají: Já jsem věřící, ale chodit do kostela nepotřebuju. Žiju podle Desatera, čtu si Bibli a to mi stačí. Sbor a faráře kontaktují, pouze když chtějí vypravit svatbu nebo vykonat pohřeb. Mám dojem, že ochota k osobnímu nasazení souvisí spíš než s vírou s pohodlností doby. Když se člověk přestěhuje nebo změní zaměstnání, v prvním čase vydá mnohem více energie na uhnízdění v nových podmínkách, než kdyby změnu nepodstoupil. Musí se seznámit s novými lidmi, zapamatovat si, jak se jmenují, zajímat se, zjišťovat co a jak, zařadit se. To je náročná práce a bez nasazení to nejde. Ale kostel? Vstávat na devátou, když si konečně můžu pospat? Seznamovat se s novými lidmi, když mi stačí ti, které už znám? K tomu obrovská nabídka všeho, co nabízí dnešek v kultuře, sportu, osobním rozvoji, cestování.

Myslím, že nám chybí trocha pokorné ukázněnosti a ochoty vydat potřebnou energii na správném místě. Nejen přijímat či konzumovat, ale také dávat. Stačí málo. Jak říkal jeden moudrý farář: Není to jen na tobě. Když nepřijdeš, chybíš těm, kteří přišli.

Inspirativní čtení přeje všem čtenářům

Daniela Ženatá

 

OBSAH ČÍSLA

 

 

Český bratr 2/2019. Téma: Rozdělení křesťané

Úvodník

Rozdělují církve křesťany?

Křesťanské houfy se rozdělují snad od prvních časů své existence. Velkým třeskem bylo rozštěpení na církev východní (pravoslavnou) a západní (katolickou), v časech reformace o pár století později se od katolické oddělily církve protestantské. Historie dlouhá, tradice pevné, ty „naše“ samozřejmě v historické paměti každého člena dané církve jako ty nejlepší a správné.

Poslechněte si článek:

Co my dnes, křesťané jednadvacátého století? Rozdělují nás teologická témata? Ekumenické hnutí, které se nesměle rozvíjelo ve dvacátém století a v jeho druhé polovině získalo na síle, dokazuje, že touha po nové jednotě tu je a daří se ji i naplňovat. Zdá se, že velkých teologických sporů ubylo, křest si dnes církve vzájemně uznávají. Co ale křesťany v současnosti rozděluje, a to napříč denominacemi, je pohled na společenská a zejména etická témata: na homosexualitu, ordinaci žen, eutanazii, islám, uprchlíky nebo financování církví.

Jiný názor by však neměl být důvod k vylučování z jakéhokoli společenství. Podle katolického autora jednoho z příspěvků v tomto čísle není skutečnou příčinou rozdělení věroučná různost, ale fanatismus, doktrinářství, chuť po moci, vlastní neuspořádanost života, negativismus jako program, závist, mizerná duchovní a kulturní hygiena a prachobyčejná hloupost. V tom případě můžeme každý začít u sebe a pracovat na nápravě z kteréhokoli konce. Pak se možná i trhliny mezi křesťany začnou zacelovat a časem dojdeme k jednotě, kterou bychom si přáli.
Inspirativní čtení přeje všem

 

Daniela Ženatá

OBSAH ČÍSLA