(ČB 5/2020) V čase Velikonoc jsme přes skype několikrát mluvili s kazatelkou Marií Provazníkovou z ukrajinské Veselynivky, z krajanského sboru, vzdáleného 1500 kilometrů. V české vesnici, na naše poměry značně odříznuté od světa, žijí většinou starší lidé. V čase koronavirových omezení se nemohou scházet ve „shromáždění“ na bohoslužbách, zpravidla nemají k dispozici počítač ani internet. Marie ale „skajpuje“, udržuje kontakty s příbuznými v České republice, umí se připojit na internet a sleduje vše i na církevních webech. Co zde načerpá, předává lidem ze sboru dále.

Poslechněte si článek:

S radostí předáváme čtenářům Českého bratra vzkaz, který Marie z Veselynivky posílá:

Milí přátelé, sestry a bratři v České republice,

zdravím vás z Ukrajiny, z české vesnice Veselynivka. I nám je smutno, protože nemůžeme chodit do shromáždění ani se ve vesnici navštěvovat. Jsem v domku sama, vnuk Maxim odjel do vzdálenějšího města k příbuzným a teď se přes hranice okresu nemůže vrátit. Pokračování textu →

(ČB 5/2020) V našem seriálu článků jsme začali od obecnějších témat – od vize a od osobností, které ji ztělesňují a berou na sebe odpovědnost za její uskutečnění. Postupně se dostáváme k praktičtějším záležitostem. V dubnovém čísle jsme uvažovali, jak si vytvořit plán práce, určený k tomu, jak určitých konkrétních cílů dosáhnout. Dnes pokročíme ještě o kousek dál a budeme se věnovat otázce – jak na to? Co tedy bychom jako ČCE měli konkrétně udělat a jak?

Poslechněte si článek:

Myslím, že by se nám mohly hodit dva postupy: analytický způsob práce a inovace. Proto si o nich nejdříve promluvíme obecně a pak přistoupíme k tomu hlavnímu: jak na to v ČCE. Pokračování textu →

(ČB 5/2020) Vzpomínám si, jak se mi před lety, ještě na fakultě, jeden z kolegů svěřil: „Víš, asi nejsem moc zbožný…“ Považovala jsem to za ironický vtip. No jistě. Kdo je? Že je někdo „pobožný“, to jsem často slyšela se shovívavou přezíravostí. Jako by zbožnost byla jakási karikatura víry (lidová zbožnost, barokní zbožnost atd.). Až během toho rozhovoru mi tenkrát došlo, že to byl docela upřímný povzdech, že ke křesťanské víře zbožnost patří – jako soustředěnost ke zdrojům víry. A také, že se jí někdy může nedostávat.

Poslechněte si článek:

Tahle vzpomínka mi znovu přišla na mysl při jednom sborovém rozhovoru před pár měsíci. Zcela samozřejmě jsem mluvila o tom, že vyznání víry je také povzbuzení a pravidlo pro naši osobní zbožnost, ale reakce posluchačů na toto slovo znovu prozradila jisté spíše negativní nazírání. Pokračování textu →