Archiv pro rubriku: Moje církev

Milíčova modlitebna v Praze Malešicích

Český bratr 5/2013.

Milíčova modlitebna je dlouhodobě nevyužívaný objekt v Rektorské ulici v Praze 10 – Malešicích. Od roku 2006 patří povšechnému sboru Českobratrské církvi evangelické, který kapli zakoupil od sboru v Praze na Jarově za 2,7 mil Kč.

modlitebna v roce 1952

Slavnostně otevřena byla 18. května 1952 synodním seniorem Viktorem Hájkem. Objekt sloužil až do 70. let jako kazatelská stanice pro Malešice. Kaple byla postavena členy sboru podle návrhu architekta Bohumila Bareše a má podobné rysy jako kostel od stejného architekta v Rožnově pod Radhoštěm. Nejzajímavější je kromě věžičky průčelí s třemi oblouky. Stejný motiv realizoval Bareš na kostele v Chotiněvsi, který byl postaven pro reemigranty z Volyně. Také další Barešovy stavby jsou malešické kapli podobné (Kateřinice, Valteřice). Je překvapivé, kolik evangelických kostelů se postavilo na začátku padesátých let již v době nástupu komunistického režimu.

Stavba je jednodušší než srovnávaný památkově chráněný objekt v Rožnově, je také postavena z odlišných materiálů. Nicméně sakrální ráz průčelí je velmi hodnotný a loď kostela, připomínající toleranční evangelické „stodoly“ či jednoduchý rodinný dům, upozorňuje na evangelickou prostotu. Budova se sociálním zázemím a sálem pro cca 50 osob tak může být nenáročná na provoz a údržbu, což je základní předpoklad pro současné sakrální stavby (např. Jablůnka). Celkové měřítko objektu je velmi střízlivé a zdaleka nedosahuje problematických velkokapacitních kostelů, s kterými si církve dnes nevědí rady, zejména na vylidňujícím se venkově nebo v pohraničí. Zajímavou architekturu ocenil i architekt David Vávra, člen sboru v pražském Braníku a známý popularizátor architektury 20. století.

Izolovanost stavby se mění
Problémem stavby je značná izolovanost, a proto se dlouhodobě nedařilo najít využití objektu, ale i to se dnes v Malešicích s rozsáhlou bytovou výstavbou mění. V těsném sousedství je velký domov pro seniory a městská část Praha 10 dokončuje revitalizaci blízkého parku. Základní předpoklad vztahu evangelíků k sakrální stavbě – existence sboru, komunity věřících, která zde v současnosti není, by tak mohl být znovu naplněn. V oblasti chybí objekty občanské vybavenosti a je proto otázkou, zda by kaple nemohla sloužit jako komunitní a pastorační centrum pro potřeby lokality. O takové využití usiluje i občanské sdružení místních občanů Kaple Rektorská. Občanská sdružení často za účelem rozvoje komunitního života a nebo oprav sakrálních objektů vznikají. Vlastník však považuje záměry občanského sdružení za málo konkrétní. „I když neslouží ke cti pražským sborům, že dlouhá léta nechaly misijní příležitost ladem, nedomnívám se, že příslib jakési duchovnosti má být tím nejpevnějším pojítkem mezi církví a občanským sdružením, které sleduje přece jen jiné cíle než ryzí malešické probuzení pro následování Ježíše Krista,“ napsal synodní senior Joel Ruml. Předsedkyně sdružení Mária Uhrinová k tomu uvádí, že sdružení chce objekt ve spolupráci s církví využívat mimo jiné k pravidelným bohoslužbám a programům duchovní povahy. Své plány chtějí upřesňovat po získání přístupu k dokumentaci objektu. Synodní rada ale nároky sdružení na objekt, který není v jeho vlastnictví, považuje za neakceptovatelné. Místopředseda arch. David Matásko pak argumentuje, že sdružení nikdy nešlo o změnu vlastnictví, ale o spolupráci s vlastníkem na využití objektu, a požadavek vůči církvi vznesli kvůli veřejnému charakteru budovy.

 

současný stav

V Malešicích není také katolický kostel, přesto, že po válce se s jeho výstavbou započalo. Základy kostela sv. Josefa nedaleko od místa, kde stojí Milíčova modlitebna, skončily pod výstavbou sídliště. Podle biskupského vikáře pro pastoraci, Michala Němečka, by katolíci měli o bohoslužebný prostor v uvedené lokalitě případný zájem a v případě oslovení ze strany evangelíků si rádi objekt prohlédnou. Kaple svojí jednoduchostí připomíná i františkánsko-kapucínské kostely. Ekumenické využívání kostelů a komunitních center na pražských sídlištích je již zavedená záležitost a v podmínkách samofinancovaní by spolupráce více církví na využití jednoho objektu mohla být ekonomicky přínosná.

Také synod v roce 2001 zdůraznil důležitost působení církve na sídlištích v souvislosti s přípravou stavby kostela na Jižním Městě, který nese též Milíčovo jméno. Tento kostel se začal stavět bez kompletního investičního zajištění a stál nakonec desetkrát více než ústředí církve zaplatilo za koupi kaple a pozemku v Malešicích. Statika objektu není zřejmě poškozena i proto, že je v současnosti v pronájmu jako zahradní domek. Investice do bohoslužebného nebo koncertního využití kaple by nemusely být příliš vysoké a zřejmě by šly pokrýt i z dotací na rozdíl od přebudování objektu na bydlení. O tom podle Rumla uvažovala jedna rodina z jarovského sboru. Na tuto investici nakonec neměla dostatek prostředků ani ona, ani jarovský sbor. Proto tehdy oslovila farářka sboru Elen Plzáková synodní radu, zda by se nechtěla na této investici podílet i proto, že kromě bydlení chtěl investor část objektu využít jako víceúčelové rodinné centrum.

Záměry vlastníka
Po zakoupení objektu v roce 2006 se však nový vlastník rozhodl jít jinou cestou i poté, co selhala celá řada nápadů na využití stavby, tedy v době, kdy developerská činnost v Malešicích nebyla ještě tak rozsáhlá. Na základě rozhodnutí synodu z roku 2011 se mluví o investičním využití objektu, tedy zřejmě o demolici stavby a zhodnocení investice z personálního fondu na výstavbu objektu pro bydlení. Výnos z pronájmu by se pak vracel do fondu na platy duchovních v dlouhodobé perspektivě samofinancování církve. Jistou dobu byl ve hře i dům odpočinku ve stáří nebo studentská kolej. Podle Rumla se ale brzy ukázalo, že studenti nemají o bydlení tak daleko od fakulty zájem. Studentský kaplan Jan Štefan i Ladislav Beneš rádi vzpomínají na „seminární“ bydlení studentů v nedaleké koleji v Jirchářích a litují ztráty objektu pro fakultu. Provoz rozsáhlého objektu Jirchářů jen pro studenty by zřejmě nebyl příliš ekonomický, proto je dnes budova provozovaná jako komerční ubytování a výnos z pronájmu je odváděn do ústředí církve. „Vím, že ubytování s určitým typem duchovní formace, které je Praze nabízeno jinými církvemi, není studenty příliš vyhledáváno,“ dodává Beneš.V Malešicích chce tedy církev podle Joela Rumla investovat tam, kde se to postupně vrátí, což je spíše v objektu k bydlení, než v objektu, který nemá podle něj jasný program, personální zázemí ani provozní krytí. O prodeji budovy městské části, katolíkům nebo jinému zájemci se tedy v současnosti zřejmě neuvažuje.

S otázkou budoucnosti nevyužívaných církevních budov se budeme v podmínkách přechodu církve na samofinancování setkávat častěji. Pro církve v zahraničí (např. ve Velké Británii nebo v Holandsku) je to běžná záležitost. Většinou volí cestu prodeje budovy nebo přebudování na jiné využití. V případě architektonické hodnoty stavby se snaží zachovat alespoň vnější vzhled. I v českém evangelickém prostředí k takovým rozhodnutím dochází. Například v pohraničí došlo k prodeji nevyužívaného kostela v Bohuslavicích nad Metují. Obec jako nový vlastník pak na jeho opravu získala 90% dotaci z evropských fondů z šestimilionové investice. O uvolnění k prodeji jiného, také původně německého kostela v Trmicích, rozhodl na podzim konvent Ústeckého seniorátu. O definitivním osudu Milíčovy modlitebny v Malešicích, o které donedávna skoro nikdo nic nevěděl a ani synodálové zřejmě neměli přesné informace o lokalitě, historii či architektuře stavby (v tisku 19/10 pro 1. zasedání 33. synodu je současný stav charakterizován jen jednou větou), tak budou rozhodovat synody v následujících letech v šíři komplexnosti otázek spojených s přijetím zákona o postupném přechodů církví na samofinancování. Zatím platilo, že do doby vyřešení otázky majetkového narovnání se nebude s nemovitostí nakládat.

Jan Kirschner

 

 

Alternativní pohled na církevní peníze

Nepopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženských společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám zato, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a též některé jeho důsledky.

Církevní peníze od státu
Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa částečné nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto je nazývám pro zjednodušení lakonicky církevními penězi od státu.
Především bych tu ale rád shrnul některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. V širší perspektivě viděno se tu totiž jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. A na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích (vždyť ono mírnění křivd má opět toliko finanční povahu, ačkoli právě církve by měly o vině a křivdě, jakož i o nápravě a smíření vědět víc než stát). Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.

Vina státu a vina církví
Když přitom sledujeme, jak se otázka „zmírňování křivd“ vleče, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost pro projevování církví na veřejnosti, je vina na straně církví, že na veřejnosti nevystupují s něčím silnějším.
Někteří lidé v evangelické církvi mají obavy z toho, že se tato církev finančně zhroutí, bude-li od státního rozpočtu odstřižena. To ovšem ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému promýšlení církevní správy a jejího zdůvodnění, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, jak mohou být peníze lékem na církevní existenční starosti.
Oprávněnost části peněz určených ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání. Výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) totiž několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.
Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měl by být přece, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn transparentní darovací smlouvou a nikoli neveřejným pohovorem.
Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římskokatolický. Spolupráce s ekumenou, z níž se takto stala finanční ekumena, přichází zřejmě římskokatolické straně velmi vhod (aby to nevypadalo, že hájí jen své zájmy), a tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím se ještě legitimita očekávaných církevních peněz pro ČCE nemůže dosáhnout.

Veďme důkladnou debatu
Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo bianco návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Zatím uběhl více než rok. Mezitím byl během roku 2012 byl vytvořen návrh zákona. (Podpisy smluv dělily pak od vydání zákona pouhé týdny!) Pokud se přitom někdo podivuje, že až v roce 2012 se rozpoutala velká debata v médiích i mezi lidmi, měl by vzít v patrnost, že tu debatu vyvolal konkrétní návrh zákona, jehož šance na prosazení byly brzy patrné jako zřetelně větší oproti předchozím pokusům.Nicméně okolnosti onoho procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje na dané téma diskuse celocírkevní, nýbrž spíš ostrůvkovitá. A času přitom nebylo a není mnoho. Například 16. března proběhla debata v pražském libeňském sboru, kterou pořádal pražský seniorát, která však měla svou slabinu v tom, že v panelu scházel kritický hlas z evangelické strany.Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit lidskou bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně k věci vyjadřovat – jako omluvitelné zábrany diskuse. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například vyjádřená slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže když pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským.

Mravní otázka
Nicméně zůstává ještě otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? A mimochodem v roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. Naznačenou otázku a vůbec otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Tato mravně sporná otázka je přitom paradoxní a nešťastná také z politického hlediska. A obě stránky se střetávají třeba právě v onom paradoxu, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda pak vyvolala další vlnu nevole, a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať! Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale ani neoblíbenost ji nezaručuje. Tento mravní konflikt si netroufám rozhodovat. Ocitá se totiž na citlivé půdě, na níž se ukazuje, jak na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně – a přitom slibuje církvím a náboženským společnostem miliardové částky. To je alespoň politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na lidi s postižením.

Jak bude pokračovat diskuse? Po podpisu šestnácti smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je samozřejmě otázkou, jaké si lze ve snaze o diskusi činit ambice. Protože o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě zcela rozhodnuto, zůstává přece jen pro úvahy a debaty čas. Delší čas pak zůstává pro úvahy, co nastane po změně vlády – a jak církevní přístup k církevním penězům ovlivní charakter ČCE

Jiří Hoblík

 

Past, nebo šance? Navázání na článek v ČB 1/2013

 

Poměrně obsáhlý příspěvek seniora Mazura odpovídá na často kladené otázky, což je dobře, ale zdaleka se na ně neodpovídá „tam venku“ mimo církev, tak snadno, jako se s nimi vypořádal autor pěkně za větrem, na stránkách Českého bratra.

Poznámky k grafům
Na konci článku je jednoduchý graf, který v poslední době proběhl asi všemi našimi sbory, který však o financování ČCE vypovídá neúplně. Zahrnuje jen státní příspěvek, který se za 17 let definitivně přestane vyplácet, a peníze z tzv. církevních restitucí, které se vyčerpají za 30 let. Pomíjí sbírky, saláry a dary členů církve – od nynějška prakticky jediný dlouhodobě udržitelný zdroj financování církve. Proto také graf končí rokem 2042 a dál už jsou nuly.

Navrhuji do grafu přidat ještě alespoň jednu vrstvu: personální fond. Ten současný se na platech kazatelů podílí 15 až 20 procenty a pochází z obětavosti členů církve. Za 17 let bude personální fond tvořený výhradně obětavostí členů církve a bude představovat 100 % zdrojů na platy kazatelů. V úseku let 2016 až 2030 se ze základny grafu (z úrovně někde pod číslem 20 na svislé ose) musí vzedmout vlna vlastních zdrojů církve a dosáhnout přinejmenším výše vodorovné čáry.

Další problém grafu vidím v jeho polích B2 a B3, o nichž Roman Mazur píše, že to jsou peníze, které budeme z velké části investovat a žít z výnosů (B2), nebo jejich využití vidí hodně rozptýleně (B3). V každém případě lze B2 a B3 na platy kazatelů použít jen v opravdu nouzových případech, kterých nesmí být mnoho.

Přijmout, či odmítnout?
Neumím rozhodnout spor mezi odpůrci zákona, kteří naléhají, aby církev finanční náhradu odmítla, a mezi těmi, kteří chtějí peníze přijmout. Každá strana má svůj díl pravdy, který akcentuje. Ve skutečnosti dnes v ČCE převládá názor, že finanční náhradu máme přijmout. Pokud takto rozhodne jarní synod (rozhodnutí padnout musí, protože termín pro případné odmítnutí je v červnu 2013), zazní klasická otázka: Co s ní?

Restituční peníze potřebným
Na tuto otázku musíme odpovídat nejen z pohledu finančníka či ekonoma, ale také – a chtěl bych říct především – z pohledu křesťana, který ví, že přijímá peníze, jež mu nepatří. A přijímá je navíc tváří v tvář většinově ne-křesťanské společnosti, která se právě kvůli těmto penězům dívá na církev mnohem kritičtěji než kdykoliv předtím, neřku-li přímo s hněvem a nenávistí. Nechce-li církev, a teď mluvím zejména za tu evangelickou, k níž patřím, úplně ztratit důvod své existence v dnešním světě, musí si faráře zaplatit ze svého a restituční peníze rozdat potřebným – na prvním místě pro práci Diakonie ČCE, a pak i dalším. Už teď se totiž sociální projekty (nejen) církve a Diakonie dostávají do těžké situace díky škrtům ve veřejných rozpočtech. A situace bude brzy mnohem horší: krajské úřady a další donoři se budou v příštích letech odvolávat právě na finanční náhradu za církevní restituce. Církev bude v jejich očích bohatá a oni svou skromnou sociální podporu přesměrují na chudší subjekty.

Na kom leží odpovědnost
Před přijetím zákona zástupci církví argumentovali, že církve tento majetek potřebují právě proto, aby mohly konat sociální práci, k níž jsou povolány. Pokud nyní církev finanční náhradu spotřebuje na platy kazatelů, nebo je uloží do investic s nejistými výnosy, ponese odpovědnost nejen za ztrátu vlastní opravdovosti a identity, ale také za kolaps své Diakonie. Jak bude taková církev hlásat evangelium? Jak chce hájit svou věrnost před Boží tváří? Odpovědnost neleží jen na vedení církve, nýbrž na každém členu, který výší svého saláru říká buď „chci, aby má církev žila“, nebo „je mi jedno, jestli se církev zdiskredituje či zhroutí“.

Martin Hrubeš

Síla i slabost finančního vyrovnání – 1

Český bratr 4/2013.

K restitucím

Aktuálním tématem debat na všech úrovních života naší církve je přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně jeho dopady na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskuzí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V tomto čísle přinášíme reakce prvních dvou, další budou následovat v příštím čísle.

Položené otázky:
1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Tomáš Vítek
farář v Horních Dubenkách, člen Strategické komise k tématu života církve v nových podmínkách

1. Pro církev je to dobrá příležitost udělat změny k lepšímu. Ať chcete či nechcete, když se značně mění vnější podmínky, musíte i vy udělat změny. A výrazný pohyb peněz vždy aktivizuje i pohyb v ostatních oblastech činnosti. Najednou musíte odpovědně plánovat svoji budoucnost – tedy dělat něco, co za dlouhodobě pevného financování  nemusíte. Z tohoto důvodu vidím víc dobrého pro (obratově či početně) malé sbory. Velké sbory pod tímto pozitivním tlakem tolik nebudou. Možná ho ani nepotřebují? Dobrým efektem je, že když je třeba mluvit o penězích, není to nikdy jen o penězích!

2. Na odluku se církev reálně připravovala již v první půli devadesátých let. Najděte si oběžníky a sborové dopisy z let 1993 až 1996 a uvidíte, že po skoro dvaceti letech řešíme totožné otázky a kreslíme stejné grafy. Tehdy byl mimo jiné založen personální fond (PF). Žel se odvod do PF od roku 1998 reálně zvyšoval jen dvakrát. Aktivování sborů se tak díky dlouhé časové prodlevě uchlácholilo. Ale to se nesmí stát výmluvou.
Oříšek finanční náhrady se dá rozlousknout jasnými kroky. Třeba: uspokojit sbory, kterým není možné navrátit ty kousíčky, co měly, a „zbytek“ účelově zavázat pro sociální služby, školství či zahraniční rozvojovou pomoc. Na mzdy tu náhradu po sedmnácti letech potřebovat snad nebudeme – to by to s námi bylo moc špatné!

3. Sbory, které již dnes nemají aktivní jádro, nebo mají farářskou práci za jedinou reprezentaci života sboru, budou časem bez stálého kazatele. Část sborů změnu financování tolik nepocítí. Zbývající část – a já věřím, že je to ta největší část – posílí svoji činnost a zaktivizuje se. Ti, kdo chtějí samostatný sbor a mají vůli něco dělat pro sebe i pro druhé, tak se víc zapojí.
V roce 1919 se ustanovila též nová církevní pokladna, ČCE zdědila obrovský schodek. A z roku na rok se po církvi leckde zdvojnásobil (!) výběr saláru. Vládlo poválečné nadšení, ale bylo taky dost draho.

4. Kdo si stěžuje, bojí se a cítí se být malým, nechť má víru. Nechť včas nahlédne, že problém tkví v jejich sboru a ne někde nahoře. A nikdo zvenčí jim nepomůže jenom kvůli tomu, že jsou malí a bojí se. Dá se spočítat, že existence samostatného sboru je dobře možná v počtu několika desítek živých lidí, z nichž vždy aspoň šest sedm budou tahouni, iniciátoři, plánovači, aktivní dobrovolníci – chcete-li: třeba presbyteři. Musí v něm být zastoupeno asi víc věkových skupin. Výpadek jedné generace se dá přežít, u dvou a více už je to téměř nemožné.
Na několik let bych preventivně zakázal slovo ‚solidarita“, protože je jí v církvi dost! Někteří si toho neváží a pořád vymýšlí, jak něco nejde. V PF je dnes solidarita až 32 %, desítky procent v předpisu repartic, v Jeronymově jednotě a jinde. Míň automatické solidarity, míň stěžování, víc práce, víc využitých možností, víc dobrého zvěstování, víc aktivních lidí. Po „vysočinsku“: Kdo si moc stěžuje, tomu patří ubrat. Ti ostatní sami tuší, co mají dělat a jistě již dnes plánují, projektují (a platí hned desátky) a věří.

Tomáš Molnár, farář v Trutnově

Unum necessarium

Snad nebude vadit, když nechám konkrétní otázky položené redakcí jakoby stranou.
Pokud ústavní soud nerozhodne jinak, je otázka náhrad a vyrovnání s církvemi hotová věc. Jak vše proběhlo, zda nedostala demokracie a právo na frak a zda se naše církev své demokracie nezřekla a nezříká celým průběhem tohoto procesu, nechám na budoucí vyjádření historiků a nenechám si více nadávat do hysteriků.

Jen jedno se mi chce říci: církev je zde proto, aby se ve všem řídila a ve všem svém jednání nechala určovat jediným hlediskem, a to tím nejzazším, kterým je království nebes. Hledání království nebes je také tím, co jsme zdědili po předcích – vše ostatní jsou jen formy a přirozená náboženskost – věci dobově podmíněné a proměnlivé. V žádném případě nemůže být pravým dědictvím po otcích tu hektar lesa, tu louky.

Je snad každému křesťanu jasné, že toto nejzazší hledisko je zároveň hlediskem nejbližším, konkrétním, týkajícím se jednotlivých a naprosto dnešních postojů a počinů. Království nebes je totiž něčím, co je mezi námi – uprostřed nás, přičemž toto „uprostřed“ nevnímejme jako uzavřenou komunitu církve, ale jako vztah obecně lidský – mezi mnou a kýmkoli dalším. Tedy mezi mnou coby křesťanem a námi coby křesťany a lidmi světa, co chtějí košili, a my jim, jako následovníci Kristovi, který nahý zemřel na kříži, pro toto království mezi námi dáme i plášť. Že požadavek košile je nespravedlivý z hlediska obecného práva, nepochybuji. Církev používá v tomto pojetí majetek, ale jen tak, že si činí přátele, totiž ty, kteří budou blízko, aby mohli slyšet její zvěst a viděli její činění, totiž zvěst a činění království nebes. Všechno ostatní, co církev potřebuje, jí pak bude přidáno.

Stává se ovšem, a dějiny církve o ničem jiném skoro nejsou, že církev onen příliš daleký výhled ke království nebes zastře a má jej za nereálné snílkovství. Všemu předřadí své vlastní bytí a svou instituci ve falešném domnění, že tím je právě reálně dnešní a tudy že dosáhne trvalosti. Proto vztáhne ruku, či se nechá svést ke vztažení ruky po pokladech světa hodnoty většinou nevelké a nevalné. Vydá se s nimi na cestu rzi, molů a červů, zlodějů, co se „prokop – ávají“ a inflace a devalvace a zákonitostí zcela jiných a temných, než aby v nich zahlédla byť jen záda Krista Pána. Tvrdit, že tyhle peníze chce použít vlastně pro chudé je asi tak pošetilé, jako pohoršení nad vylitým olejem na nohy Ježíšovy a snaha ospravedlnit třicet stříbrných. Oprávněný strach je o takovou církev, protože sejde tím a s tím, čím zachází, jinak řečeno, odejde cestou všelikého těla. Mine se s cílem a smyslem – královstvím nebes a upne se k věcem časným, a to i vzhledem k projevům své zbožnosti. Ti, ke kterým byla poslána v konkrétní čas a v konkrétním místě ji neuvidí a neuslyší, protože ji už prokoukli a seznali ji lehkou.
Co dělat? Činit pokání a věřit evangeliu = hledat království nebes.

Připravila Daniela Ženatá