Archiv pro rubriku: Moje církev

Laické služby: Kostelnictví

Český bratr číslo 1/2012.

Do kostela v montérkách.

Ač zavilí lokálpatrioti, na tři roky jsme kvůli nesnázím s bydlením byli nuceni svoji Prahu 6 opustit. Narodili jsme se tam my, v mém případě i rodiče a prarodiče…
V domě patřícím prvnímu žižkovskému sboru ČCE se totiž naskytla možnost bydlet ve „služebním“ bytě. O službu se skutečně jednalo, stali jsme se (na jaře roku 1989) kostelníky.

Na tuto nevšední periodu určitě vzpomínáme rádi. V nezaměnitelně poetickém starém Žižkově jsme sice nezdomácněli, nicméně čtvrť Žižkov a kostelnická služba obzvlášť byly, jak se říká, životní zkušenost…

Kostelnická služba měla svá úskalí. Co obnášela? To je nám všem známé: kostel nebo sborová místnost měly být na jakékoliv setkání nachystány – mělo v nich být čisto a teplo. Když o tom dnes našim přátelům vyprávíme, smějeme se a oni též. Tenkrát nám ale někdy bývalo dost úzko. To když jsem po sobotním velkém úklidu kostela v neděli ráno chtěla jen něco maličko „dotáhnout“, ale několik postarších členů sboru mělo neměnný zvyk přicházet na bohoslužby velice brzo, načapali mě tam tudíž v teplákách. A co hůř – někdo z nich použil WC takovým způsobem, že jsem už za veřejné a ne příliš účastné kontroly prováděla úklid místnosti podruhé.

Tou nejkomplikovanější a s odstupem nejpovedenější událostí bylo ale zatápění! Byla to starost manželova: V kostele byla mohutná stará kamna. Fungovala, ale aby teplo z nich bylo v chrámovém prostoru dopoledne aspoň trochu cítit, muselo se v nich topit asi od jedné hodiny v noci a někdy kolem půl šesté ráno začít pravidelně přikládat. Mátožné výpravy v montérkách chvatně navlečených přes pyžamo ale vždycky nedokázaly nároky kamen a velkého chrámu splnit. Důsledkem toho pak byl někdy kostel ne dost vytopený, jindy začouzený, v nejhorším případě obojí. Jednou se dokonce udál nebezpečný výhřez pekelných plamenů do tváře kostelníkovy, když otevřenými horními dvířky kamen zděšeně sledoval, zda vrstvou mouru snad neudusil již slibný základ budoucího tepla.

Práci kostelníka jsme na svá bedra vzali z důvodů zištných. Tím z ní její křesťanský rozměr nesnímáme, její smysluplnosti jsme si byli dobře vědomi a svým způsobem nás těšila. Že to celé ale mělo své totálně civilní parametry, se nedá odpárat. A ty se pak vlnily mezi těmi občasnými pocity hrozícího průšvihu a nevázaným veselím, když jsme „maléry“ líčili svým kamarádům – ve střešovickém kostele, v „naší“ Praze 6.

Jana a Jaromír Plíškovi

A dnes…Nové Město na Moravě

Před pěti lety skončil službu po 42 letech bývalý kostelník Jan Trojan a sbor usilovně hledal jeho nástupce. Staršovstvo oslovilo několik bratří, ale všichni odmítli a začaly se ozývat hlasy, že se nikdo nenajde a bude muset být požádán úřad práce. Rozhodla jsem se, že rok dva vypomůžu, a pak se uvidí.

Starám se o úklid a drobnou údržbu kostela a přilehlé presbyterny s kuchyňkou, klubovnou a hygienickým zařízením. Nedělní bohoslužby u nás navštěvuje zhruba stovka lidí a během týdne je téměř každý den nějaké setkání. K tomu patří příprava kostela na svatby, pohřby a večeři Páně, zvonění, odemykání a zamykání na všechna shromáždění, květinová výzdoba – to je moje radost, vyvěšování písní, doplňování nástěnek a vývěsky, přijímání zájezdů, drobné pohoštění atd. Kromě toho se částečně starám o rozsáhlý park kolem kostela. V zimě je hodně práce s odklízením sněhu.

Starám se také o sborový archiv, i to mě hodně baví, jsem totiž profesí historička – archivářka, a nárazově pomáhám s administrativní prací v kanceláři.
Během týdne se za mnou stále častěji zastavují v kostele bratři a sestry na kafe nebo jen tak prohodit pár slov, a tak se někdy stává, že uklízím až pozdě večer, kdy už je klid. Jedinými mými nepřáteli jsou teď jen holubi na věži a jedna kostelní  myš, která se přistěhovala na zimu a které se šíleně bojím.

Co říci na závěr? Kostelnická práce v Novém Městě je práce nikdy a pořád. Nejvíce práce je o vánocích a velikonocích, a pokud si někdy naplánujete něco soukromého, spolehlivě přijde pohřeb, zájezd nebo něco jiného a všechno se ruší. Možná proto se zatím nenašel ochotný nástupce a já, i když si někdy připadám jako převozník, který nemá komu předat veslo, jsem vlastně ráda a práce mě moc baví a těší.

Jana Rusňáková, kostelnice v Novém Městě na Moravě (redakčně zkráceno)

Anatomie průšvihu: Bezdomovcem

Český bratr číslo 1/2012.

V tomto cyklu se postupně pokusíme nahlédnout, z jakých konkrétních problémů se skládají různé životní rány a neštěstí. Budeme se ptát jak přímo lidí v těžké situaci, tak pracovníků různých pomocných profesí. Dnes jsme se s otázkami obrátili na pracovnici azylového domu pro bezdomovce.

Jak se vlastně člověk dostane na ulici? Jen tak, ze dne na den?

Buď nemá okruh blízkých lidí, nebo ho ztratil. V takové situaci jste, když vyjdete z dětského domova, když vás propustí z vězení, ale také třeba když jste třeba v psychiatrické léčebně, po dobu léčení neplatíte nájem a přijdete o byt. Mnozí bezdomovci většinu života pracovali, vedli normální život. Pak se rozvedli, soud přiznal děti matce i tím pádem i byt. Téměř nikdy nemá bezdomovectví jednu příčinu. Jak známo, problémy se nabalují. Bez bydlení se těžko hledá práce a bez práce zase bydlení. Osamělost vede k pití, pitím zase přicházíte o přátele. Jedno jde s druhým a je to těžké rozplést. Na ulici ale nejste ze dne na den. Chvilku bydlíte po známých, pak už musíte na ubytovnu. Časem se nemáte kam obrátit a jednoho dne jste na ulici.
A co je důležité, nemáte se většinou ani za kým vracet.

Jaký je první den na ulici?

Především je to velká nervozita – v té ostatně žijí bezdomovci stále, proto také většinou trpí srdečními chorobami. Kam si lehnout? Jaké místo byste zvolili vy? Na nádraží nebo ve křoví vás brzo bude zvedat policie. Dříve nebo později vás okradou a přijdete o doklady. V tramvaji bez jízdenky si pokutou, kterou nemůžete zaplatit, naděláte za pár měsíců nesplatitelný dluh. V našem azylovém domě jsem se často setkávala se spáleninami na nohou – je to zvrhlá zábava některých řidičů tramvají: spícímu bezdomovci na konečné během čekání na otočení naplno zapnout topení. Většinu starších bezdomovců už někdy někdo ztloukl, pomočil nebo se je pokusil zapálit.

První dny na ulici nevíte kam se obrátit. Výhodou je otevřená povaha, pak se od ostatních bezdomovců dozvíte o azylových domech a dalších možnostech. Mnoho „lepších míst“, jako opuštěné zahrádkářské kolonie, vybydlené domy a výměníky tepla, obývají uzavřené party, které vám musí důvěřovat, než vás mezi sebe pustí.

Co státní podpora a peníze vůbec?

Když vám vyprší podpora v nezaměstnanosti, máte nárok na příspěvek na bydlení a na stravu. K příspěvku na bydlení potřebujete nejdříve nájemní smlouvu. Je na úvaze čtenářů, kolik lidí uzavře nájemní smlouvu s bezdomovcem. Každopádně musíte mít doklady. A docházet na úřad práce. Když vynecháte a vyřadí vás z evidence, stát vám přestane platit sociální a zdravotní pojištění. Spolu s dluhy za pokuty z MHD je to jeden z hlavních zdrojů dluhů bezdomovců a prakticky nesplatitelné dluhy mají téměř všichni. Někdy z dřívějška, někdy se nechají zlákat a dělají někomu bílého koně. Každopádně velké dluhy dost odrazují od legální práce – zdanitelný příjem jde z většiny na splácení dluhu a na konci vám zbude jen tolik, že už je téměř jedno, zda pracujete. Legální práce je spojena s velkou administrativou. Práce načerno je přímočará, vyplácí se hned, zaměstnavateli je většinou jedno vaše společenské pozadí.

Život na ulici je velmi nákladný. Doma si natočíte vodu z kohoutku, na ulici si i tu vodu musíte koupit. Je známo, že vařením doma hodně ušetříte; doma máte aspoň hrnec, na ulici se musíte živit tím, co se dá sníst hned. Platíte za osprchování, za všechno. Každou chvíli vás také někdo okrade.

Většina bezdomovců pije a kouří, neušetřili by třeba na tom?

Na ulici řešíte neustále základní životní potřeby: co budete teď jíst, kde budete dnes spát, kde se teď ohřejete. Takže tohle je jediná šance na chvilku vypnout. Navrhněte něco jiného, co má bezdomovec v životě hezkého, nějakou jinou příjemnou chvilku. Nezapomeňte, že nepijí a nekouří jen bezdomovci. Problémy s pitím mají i lidé, kteří mají rodinu, práci, přátele. Ti mají kvůli komu svůj problém s pitím řešit, a i tak je to těžké. Bezdomovec přestane pít, kouřit – a je pořád na ulici. Akorát si už nezakouří a nenapije se.

A když už jsme u těchto věcí, bezdomovec si samozřejmě nemá kde vyprat, takže pokud se má trochu udržovat, je jeho spotřeba oblečení daleko větší než u člověka normálně bydlícího. V jednom oblečení je pořád, dříve ho prodře a obnosí. Dobré je, že různé obchodní řetězce poskytují charitám kazové zboží a také dárců oblečení je docela dost, takže v tomhle se situace dosti zlepšila.

Nevybrali si někteří bezdomovectví prostě jako svůj životní styl?

Někteří to i říkají, ale myslím, že to je v pravém smyslu slova z nouze ctnost. Bezdomovci velmi rychle stárnou, bývají nemocní se srdcem, mají bércové vředy a samozřejmě psychické problémy. Snesitelné to může být tak maximálně v létě. Spíše se tak sami utěšují, protože návrat z ulice je velmi obtížný. Už týden na ulici vás velmi změní a dá se říci, že člověk se ze života na ulici do „normálu“ vrací stejně dlouhou dobu, jakou na ulici strávil. Okolnosti vás prostě donutí myslet neustále na akutní problémy – jídlo, teplo, místo na spaní, a to vše dnes.
Kdybych měla závěrem shrnout, proč je návrat z ulice tak obtížný, pak na prvním místě je, že se nemáte kam vrátit, ztratili jste ten tolik důležitý okruh blízkých lidí. Vždyť i práci si doposud člověk nejspíše najde přes známé. Hned druhá věc jsou zmíněné téměř nesplatitelné dluhy.

Přes to všechno existují bezdomovci, kteří chodí pravidelně do práce a to, že jsou bezdomovci, na nich prostě nepoznáte. To vyžaduje až nepředstavitelně silnou, obdivuhodnou vůli. Někteří bezdomovci se vrátí zpět do normálního života cestou noclehárna – rok zajištěného bydlení v azylovém domě – běžný život. Určit kolik, jaké procento, je těžké, po návratu do života už je nevídáme.

Ptal se Tomáš Pavelka
(foto Pavel Capoušek)