Archiv pro rubriku: Moje církev

Laické služby: Kronikář

Český bratr 12/2012.

Aby někdo jen pozoroval stranou všeho dění a pak měl ještě čas přemítat a zachycovat všechny důležité okamžiky, na to musí mít pevnou víru, trpělivost, čas a klid. Kde je ale brát? A pak: kdo to má dělat?

Farář? Farářovo srdce tluče se srdcem sborovým bez přestání, ve dne v noci. Do většiny činností na sboru je farář až po uši zatažen. Jen málokdy si smí sednout do lavice a pozorovat. Jen zřídkakdy vidíme faráře, jak, stoje stranou, přihlíží oslavám, brigádám, konferencím a sborovým dnům. Právě farář má možnost nahlížet pod pokličku, do zákulisí, aby se dovídal pravdu, která povrchním účastníkům vždycky nutně uniká. Zná příčiny selhání členů sborů, protože ví, v čem žijí, kde pracují a v jakém rodinném prostředí se po návratu domů ocitají. Nicméně nad objektivitou farářova úsudku ve všech těchto případech je třeba udělat otazník. Farář ve sboru pracuje, buduje jej, a je tedy sborovým zaměstnancem z nejvytíženějších. A tak, pokud spřádá historii sborového života a práce, nutně se točí především okolo svého vlastního snažení – okolo svého já. Nezbytně začne hodnotit své úspěchy a svá selhání.

Historii ale píší vítězové. Může snad člověk uprostřed zápasu stanout na stupínku vítězů? Sotva. Snad s větším časovým odstupem se lze vracet k událostem dávným a dejme tomu uzavřeným. Ale ani farář v důchodu, který vzpomíná na svá předešlá působiště, nemůže sám hodnotit svou práci. S tím mu musí pomoci jiní. Ti, kdo faráře a dění ve sboru více pozorovali, kdo byli vnímaví k motivům úsilí faráře a starších a chápali je, kdo byli vnímaví i k mladým a dětem, které se jen zdánlivě motaly někde stranou.

Nahlédneme-li do zápisů ze zasedání staršovstev a do sborových kronik z dob starších, zvláště těch, které sepsali faráři, jsou to vždycky dramata. Nemusíme chodit daleko. Stačí zalistovat v archivech z padesátých let. Horlivými budovatelskými výkřiky, plamennými zášlehy a citovými gejzíry to v nich jenom září, syčí a vře. Nicméně je to psáno s takovým zaujetím, že si jeden řekne: neprožíval to tak všechno jenom pan farář sám, při vší úctě…? Co ostatní? Nemysleli v tu chvíli na cenu uhlí, na cenu nafty, na státní orgány, na StB,  na nezáviděníhodnou situaci svých šikanovaných dětí na školách, které musely poslouchat cosi o zpátečníctví, o náboženství jako opiu lidstva a o uměle a nemnoze falešně vykonstruovaných rádoby moderních evolučních antropologických, geologických a kosmologických teoriích vzniku universa a života na Zemi? Tak či tak, je to alespoň napínavá a chytlavá četba, ať už byl autorem farář nebo jiný bystrý a vnímavý vysoce angažovaný pisatel – kurátor či jiný presbyter. A mnohem zajímavější než kriminální seriály, které dnes běží v televizi.

Od šedesátých let dál se setkáváme spíše jen se strohými zápisy, ze kterých žel nabýváme dojmu, že se na staršovstvech neřešilo nic jiného než provoz, údržba, a četly se povinné politické agitky, které docházely z církevního ústředí. Po zápase z let čtyřicátých a padesátých, který se vedl napříč církví i napříč společností, ani stopy… tu a tam se na farách najde soukromý deník farářův plný stížností, zoufalých stesků až agonických výkřiků v situacích skutečně zlých, těžkých. Z oficiálních kronik se už ale vytrácí ochota cokoliv vypravovat, cokoliv posuzovat a hodnotit. Namísto toho nacházíme záznamy uváděné pomlčkami. Vyřizovali jsme ten a ten provozní, technický bod… Tu a tam se najde vložená fotografie ze svatby, ze křtu, stručné záznamy o akcích, jubileích, oslavách. Když se jednou za čas nějaká akce povede, je brána jako jeden ze vzácných záblesků. Ještě tady jsme, podívejte se, jak nám to sluší… Slavili jsme výročí, a kolik se nás tu sešlo (přiložená fotografie, na které stojí mnoho desítek lidí, což bylo na tu dobu mnoho)! Vánoce a fotka z dětské besídky, na které se po roce zase sešlo tolik dětí! Z kronik se stávají desky, do kterých je možno vkládat fotografie, plakátky a jednotlivé stručné zprávy. Ovšem plní se jen v případě, že se něco povedlo. Vyprávění zachycující několik let života sboru na pár stranách najdeme už jen zřídkakde. Faráři už na to nemají čas nebo si ho spíš nechtějí udělat, anebo jsou naštěstí pokorní a vědí, že na historika sboru jsou příliš zaujati svou vlastní prací a osobou.

Kronikář laik? Laici si sice většinou netroufají, zvláště pokud stojí jaksi dál od výhně. A naopak, jestliže jsou do sboru více zaangažováni, většinou správně cítí, že by jejich úsilí měl hodnotit přece jen někdo jiný. Přesto je to právě laik, kdo má psát kroniku a sbírat k ní archivní materiály. Musí stát poněkud stranou dění, musí být v prvé řadě pozorovatelem a nesmí při tom mít špatný pocit, že nic nedělá. Vždyť právě dělá – tvoří a promýšlí sborovou historii. V ideálním případě svůj výsledek přinese na staršovstvo a ono ho přijme i s jeho kritickými hroty. Pokud sbor nemá dobrého kronikáře nebo alespoň pečlivého zapisovatele, nemá ani dobrou kroniku, ani záznamy z důležitých jednání staršovstev. A pak nikde nejsou zachyceny celkové výhry a prohry. Sbor bez kroniky nemá šanci vstoupit do historie. Po třech generacích přijde někdo, kdo právem řekne: „Tehdy tady (snad) ani žádný sbor nebyl.“ Ale on tu byl. Jenže nová generace bez historie sboru důležité a klíčové momenty nepochopí, a tak jen tápe. Nakonec je to ďábel, kdo si nepřeje, aby sbor měl svou historii, ze které by mohl žít a o kterou by se mohl ve svých těžkých chvílích opřít. Řekněme i v tomto ďáblovi: „Ne!“

Adam Balcar

Naše sborové knihovny: Zašedlý ležák, nebo živá kniha?

Český bratr 11/2012.

V kostele skříň, ve skříni police, v polici knihy v šedomodrém papíře, na hřbetě číslo…Tak nějak mi z dětství utkvěla v paměti sborová knihovna. Pustila jsem se do pátrání, jak to s knihovnami vypadá dnes. Na moje otázky odpovědělo sedmnáct farářů.Ve sborech knihovny máme, případně jsme donedávna měli. Někde se knihovny ruší. Většinou z prostorových důvodů. A taky proto, že si nikdo nic nepůjčuje. A nepůjčuje si proto, že o dané knihy nemá zájem, nebo protože vůbec neví, že by se něco půjčit dalo. Co v knihovnách nalezneme? Teologii, beletrii, dětské knihy, většinou z minulého století a starší. Sborová knihovna se stala často oblíbeným cílem, kam složit nechtěné dědictví po předcích – přece to nevyhodíme, dáme to do kostela… (to neplatí jen o knihách, v kostele se přece hodí všechno).

Ale knihovna nemusí být jen skanzenem popsaného papíru.  V některých sborech mají knihovníka, ten se stará o pořádek a propagaci. V Horní Čermné je takzvaná knihovna „stará“ (tři skříně) a „mladá“ (poličky). V té mladé jsou hlavně katechetické pomůcky a dějepisné knihy, zájemci občas přijdou. V Jindřichově Hradci je nabídka knihovny široká; najdete tady náboženské knihy, encyklopedie a slovníky, trochu beletrie, CD a DVD a nově i učebnice. A něco se půjčí tak třikrát do měsíce.Ví se ve sboru o knihovně? Jsou knihy vidět? Máme katalog? Je možné si ho najít na sborovém webu? Dovíme se o novinkách? Třeba v Nosislavi se rozhodli knihovnu doplňovat a o novinkách informovat v ohláškách.
Knihy jsou drahé a sbory většinou nemají peněz nazbyt, je pochopitelné, že nové knihy nejsou prioritou. Je ale škoda nevyužít, resp. nenabídnout to kvalitní, co ve sborech máme. A možná by do funkční a využívané knihovny byl ochoten někdo dobré knihy věnovat, resp. je sponzorovat. Je dobře, že i veřejné knihovny nabízejí kvalitní tituly, do sborové knihovny bych nejspíš zamířila, když hledám knihu teologickou nebo křesťanskou beletrii. Knihy C. S. Lewise a další nabízí třeba knihovna v Praze-Braníku.
Zájemci o půjčování knih z fary jsou, většinou si půjčují farářovy vlastní.Má sborová knihovna v současné době význam? Přidávám s k jedné z odpovědí: kéž by.
Lenka Ridzoňová

O naší knihovně v Brně I

Sborová knihovna je v našem sboru odjakživa – a to myslím doslova. Nejstarší knížky a časopisy pocházejí z druhé poloviny 19. století. Najdeme zde svázané ročníky evangelických časopisů Hlasy ze Siona, Evangelické listy a příležitostné tisky z doby počátků naší církve. Kupodivu i o tohle je občas zájem. Tato část knihovny je uložena v takzvaném archivu. „Živou“ část tvoří přirozeně knihy nové a novější. Snažíme se dokupovat to, co považujeme za dobré a důležité. Staršovstvo sboru má pro tuto činnost pochopení a vyčlenilo dokonce určitou sumu k nákupu knih. Většinou jde o produkci nakladatelství Kalich, Eman, Mlýn, Vyšehrad i Návrat domů. Mezi oblíbené autory patří mimo jiné Petr Pokorný, Hans Küng, Marek Orko Vácha, Václav Cílek a další. Před časem staršovstvo rozhodlo nechat na zakázku zhotovit šestidílnou prosklenou skříň, kde je většina knih uložena. Knihovna stojí v předsálí sborového sálu, takže si každý může náš knihovní fond prohlédnout a najít knihu nejen v katalogu, ale i přímo. Knihovna slouží jak členům sboru, tak i kazatelům a presbyterům Brněnského seniorátu. O přírůstcích knihovny pravidelně informujeme ve sborovém časopise. O evidenci výpůjček se stará několik bratří. I když frekvence výpůjček není nijak ohromující, je to myslím dobrá služba lidem. Olga Tydlitátová

Sborová knihovna v Brandýse nad Labem

Před časem jsme se s několika bratry a sestrami ve sboru pokusili obnovit sborovou knihovnu. Ve sborové místnosti se předtím povalovalo několik dávno nečtených titulů. Vídám to častěji: svazky Jiráska vysbírané mladými z pozůstalosti, raději s tím do sboru, kam babi chodila, než to dát do sběru. My jsme chtěli knihovnu, která představí něco z té úžasné plejády skvělých knih, které od Listopadu vyšly a stále vycházejí. Především knihy, které budou oporou a orientací v duchovním hledání. Právě zde toho ovšem u evangelíků moc nevychází. Zato u katolíků ano, myslím na Anselma Grüna, Richarda Rohra, Thomase Mertona, Vojtěcha Kodeta nebo Jana Konzala. Ze starších Augustinovo Vyznání, Kempenského Následování Krista a Komenského Labyrint světa. Dále pak knihy, které o křesťanství přemýšlejí kriticky a na úrovni dnešní doby, autorů jako jsou Tomáš Halík, Marek Vácha, M. C. Putna, Jan Sokol, Erazim Kohák nebo Ladislav Hejdánek. Určitě tam nesmějí chybět práce současné biblistiky: české knihy Israele Finkelsteina, Rolfa Rendtorffa, Williama G. Devera, Petra Pokorného, Mirej Ryškové nebo Jiřího Mrázka. A odborné práce o liturgii, o církvích a o kázání od Pavla Filipiho nebo jeho katolických kolegů. A evangelická klasika: Molnárovo Na rozhraní věků, Slovem obnovená, Říčanovy Dějiny jednoty, Lohseho Dějiny dogmatu, základní texty evangelictví, jakými jsou nemnohé překlady Luthera, Kalvína, Heidelberského katechismu i Wernischova edice luterské Knihy svornosti.  Dozajista zaujmou práce žen líčících pronásledování a exil doby dávnější (Eva Melmuková a Edita Štěříková), nemělo by chybět ani svědectví o životě církve v nedávných diktaturách a vynalézavých formách tehdejší práce (Milena Šimsová, Pavel Hlaváč). Svědectvím jedinečné síly jsou knihy pamětí a rozhovorů, které do evangelické rozpravy vlévají dlouho nepoznanou osobní notu: s Karáskem, Rejchrtem, Sokolem i s Jiřinou Šiklovou…Mohl bych pokračovat, ale to by na knihovnu nestačila sborová místnost.  Rozhodně by neměly chybět zajímavé časopisy, které budou ve sboru jako v čítárně k dispozici (kromě Českého bratra například Dingir, Revue SKŽ, Bratrstvo, Protestant…) Spravovat knihovnu ovšem neznamená jen knihy shromažďovat, třídit, ano i vyhazovat. To se ukázalo, když se objevily první knihy typu New Age. Prý je to stejně duchovní jako naše křesťanství. Za dárcem jsem se vypravil s prosbou, aby si kníh vzal zpět domů. Čekal jsem výčitky, že jsem Koniáš. Setkal jsem se s nelíčeným překvapením. Co je na takových knihách špatného? Až v tu chvíli jsem si formuloval úkol sborové knihovny: měla by odrážet to, čím chceme jako evengelíci být, a měla by nabízet to, co nás při tom udrží. V naprosté většině  knihkupectví dnes mají regály věnované New Age, ezoterice a šamanismu, v nich se tu a tam krčí několik křesťanských titulů. Sborová knihovna je jedním z mála míst, kde lze přemýšlet o identitě současných českých evangelíků – a tuto identitu vyjadřovat knihovnou. Laskavý dárce pochopil. Nebyly to však jen mé cenzurní zásahy, co vedlo k tomu, že u nás ve sboru knihovní regály nakonec přece jen nezačaly praskat ve švech. Přátelé, kteří knižní akvizice sponzorovali ze svého, ze sboru odešli. Je to škoda. Zůstala po nich rozestavěná knihovna. A také otázka, co to dává a co to stojí být evangelíkem. A také, jak dál spravovat sborovou knihovnu. Petr Sláma

Anatomie průšvihu: Rozhovor o exekucích. Český dlužník volí pštrosí taktiku

Český bratr 10/2012.

Prezident Exekutorské komory (EK) Mgr. Ing. Jiří Prošek prokázal našemu časopisu čest, když v odpovědi na neučesané otázky redaktora nabídl ucelený výklad o nevděčném poslání úředních osob, klepajících na dveře dlužníků. Patří mu dík za trpělivost, kterou věnoval reakcím na dotazy přesahující kompetenci exekutora směrem k celospolečenským úvahám. Nejsme první, kdo se k se jeho úřadu vztahuje i se vzedmutými emocemi, podle všeho však od protestantů též očekává větší díl odpovědnosti. SOS centrum Diakoni ČCE v Praze ve Varšavské ulici se snaží ji naplnit a nabízí svým klientům i poradnu EK.

S jakou nejtypičtější „anatomií průšvihu“ se český exekutor setkává?

Soudní exekutoři se setkávají v podstatě s jednou unifikovanou matricí „exekučního průšvihu“. Jeho anatomie je následující: Pan Vaník je zadlužen. Má hypotéku na dům, auto na leasing a splácí televizi. Jeho příjem sice pokryje pravidelné měsíční platby a splátky, ale nevystačí na úspory a rezervy. Přesto se pan Vaník rozhodne odjet na 14 dní na dovolenou. Jelikož si na ni neušetřil, půjčí si od nebankovní společnosti. Je to přeci půjčka rychlá a pan Vaník není při žádosti o ni nucen dokazovat, zda na splátky bude mít. Smlouvu o uzavření úvěru si přečte jen zběžně, počítá s tím, že jakmile se vrátí z dovolené a přijde mu výplata, půjčku splatí.

Dovolená je krásná a bezstarostná, byť s sebou nese vyšší náklady, než pan Vaník předpokládal. Po návratu do práce se proto snaží o vyšší zisk, ale dlouhodobě neúspěšně. Půjčka naskakuje o úroky a věřitel se upomínkami domáhá zaplacení. Pak Vaník má strach, a tak raději nereaguje.

Věřitel se proto obrátí na soud, aby mu přiznal pohledávku. Soud v tzv. nalézacím řízení rozhodne, že existuje dluh, věřiteli přizná, že mu má být dluh zaplacen a dlužníkovi nařídí, aby dluh do stanovené lhůty uhradil. Pan Vaník se však nezdržuje na adrese trvalého bydliště. I když mu soud doručil své rozhodnutí, pan Vaník o něm neví. Zásilku si ani po deseti dnech nepřevzal, a proto se dopis považuje za doručený fikcí.

Poté, co vyprší lhůta, během níž měl pan Vaník dluh zaplatit, má věřitel nárok vymáhat svou pohledávku exekučně. Obrátí se na soud podruhé, aby nařídil exekuci a pověřil exekutora jejím provedením. Vzhledem k tomu, že se pan Vaník nijak nebrání, soud exekuci nařídí a opět o tom zpraví dlužníka tím, že mu zašle usnesení na adresu trvalého pobytu, kde se však pan Vaník nezdržuje.

Tohle je nejběžnější anatomie průšvihu, se kterou se sice potkává exekutor, ale která probíhá v předexekuční fázi. Exekutor pak přesto ještě jednou vyzve pana Vaníka k tomu, aby do 15 dnů dobrovolně zaplatil. Navíc už je schopen dohledat místo, kde se pan Vaník fakticky zdržuje a začne postihovat jeho majetek – nejprve mzdu a bankovní účet. Pan Vaník přesto nereaguje, nekomunikuje s exekutorem, nepokusí se domluvit si splátkový kalendář, neposílá ani částečné úhrady dluhu, trvalé bydliště si přehlásí na ohlašovnu obecního úřadu a snaží se uniknout exekuci – mzdu si nechá vyplácet hotově na ruku, na bankovní účet neposílá žádné prostředky. Exekutor je však povinen provést exekuci a zajistit vymožení dluhu, musí proto začít postihovat další věci ve vlastnictví pana Vaníka. Protože se tedy pan Vaník nepokusil o odpovědný přístup k exekuci, může situace dospět až k soupisu movitého majetku, případně k postižení nemovitosti.

Ptáte se tedy, jak vypadá typická exekuce prováděná českým exekutorem? Otázka by spíš měla znít: jak vypadá typická exekuce vedená proti českému dlužníkovi? Mezi dlužníky převládají Vaníkové, mají tendenci uniknout nepříjemné situaci, neřešit ji hned v počátku, volí pštrosí taktiku strkání hlavy do písku. A vůbec nejlepší je, že se domnívají, že za jejich nouzi může exekutor, že on je viníkem.

A příběh někoho, kdo třeba vyhledá poradenskou pomoc v SOS centru Diakonie?

Třeba naposledy, když jsem byl v poradně, obrátil se na nás s žádostí o pomoc klient, který byl takzvaným obmeškalým vydražitelem. Už dvakrát v dražbě vydražil dům, o který stál z osobních důvodů, ale neměl peníze na to, aby zaplatil nejvyšší podání. Přišel se zeptat, jestli se dražby může zúčastnit potřetí. Šlo spíše o konzultaci problému. Vysvětlovali jsme si, jestli jakým problémům se pak takový obmeškalý věřitel vystavuje.

V čem spočívá vaše poradenská intervence? Existují pro člověka, který má zastavený majetek vůbec nějako možnosti?

Naše pomoc spočívá v poskytování bezplatných právních rad lidem, kteří je potřebují a kteří o ni požádají. Objednají se do některé z našich poraden, mnohdy s sebou přinesou i listiny, jejichž význam potřebují osvětlit apod. Někdy přicházejí sami dlužníci či věřitelé, jindy jejich příbuzní, někdy manželé, někdy i třetí subjekty, jichž se exekuce dlužníka nějakým způsobem dotýká.

Klientům, kteří se na nás obracejí s prosbou o radu ohledně obstaveného majetku, radíme například, že mohou označit postižitelný majetek, který by postačil k úhradě dluhu, a navrhnout odblokování dalšího majetku. Nejlepší možností je však uhradit dlužnou částku, exekuce se tím ukončuje a majetek už není vystaven všeobecnému zákazu nakládání s ním. Nutno podotknout, že zákaz nakládání s majetkem nevyplývá z rozhodnutí soudního exekutora. Je to nástroj, jímž sám soud automaticky postihuje veškerý rozsah vlastnictví dlužníka už v momentě, kdy nařizuje exekuci. Jeho smyslem je, aby pan Vaník neprodal dům v okamžiku, kdy se dozví o exekuci. Potenciální zájemci o koupi jsou tak chráněni, aby si nepořídili „obstavenou“ nemovitost.

Jak se dá takové situaci předejít?  Podílí se EK na finanční osvětě, vždyť agresivní nabídky půjček jsou pro lidi z nižších sociálních tříd zničující?

Exekutorská komora intenzivním způsobem rozšiřuje svoji osvětovou činnost. Je to však nesmírně náročné, protože média považují exekuce za kontroverzní tematiku, která jim přináší sledovanost. Komora se zaměřuje zejména na osvětu, jež se týká exekučního řízení. Hlavním úkolem EK je však vzdělávání samotných exekutorů, jejich zkoušení a dohlížení nad jejich činností. Edukaci v oblastech, které předcházejí exekuci, by primárně měly provádět jiné organizace a hlavně stát. Exekutorská komora podle mého názoru supluje svou osvětovou činností roli státu.

Jak se exekutor vyrovnává se skutečností, že jeho veřejná služba má povahu byznysu, podle zkušeností mnoha lidí dosti divokého a stěží kontrolovatelného? Spiknutí s lichváři se přímo nabízí…

Exekutor se z relevantních důvodů nazývá soudním exekutorem – tak je definován i v zákoně. Pakliže se někdo pokouší vyvolat dojem, že se jedná o byznys, jde většinou o politicko-populistický cíl. Soudní exekutor je v první řadě úřední osobou. Stát nebyl schopen vykonávat vymáhání pohledávek prostřednictvím soudů efektivně, proto zřídil exekutory. Současně pravil, že systém bude efektivnější, pokud na něm bude mít vymáhající orgán interest, a to nejlépe hmotný. Exekutor tedy pracuje za odměnu, jejíž výši vymáhá jako součást nákladů exekuce (spolu s odměnou advokáta, jehož si najal věřitel v rámci dvou soudních řízení, a DPH), přičemž výše odměny je závazně stanovena ministerskou vyhláškou.

Nedovedu si představit, jakým způsobem by se exekutor mohl „spiknout“ s lichvářem. Vždyť každou exekuci nařizuje soud. Soud v prvním řízení nejprve posoudí, kde je spravedlnost. Rozhodne, jestli je nárok věřitele na zaplacení dluhu oprávněný a současně nařídí dlužníkovi zaplatit do určité lhůty. Pakliže by se jednalo o lichvářskou půjčku, jak uvádíte, je namístě, aby soud takový nárok zamítl, vždyť na lichvu pamatuje i trestní zákoník. Pokud dlužník nereaguje adekvátně, může se věřitel obrátit na soud podruhé a požádat o zahájení exekuce. Dvojí rozhodnutí soudu, dvojí posouzení spravedlnosti kompetentním orgánem – to je nezpochybnitelná součást každé exekuce. Až poté přicházím ke slovu já jako exekutor a mou povinností je vymoci dluh tak, jak nařídil soud. Nepřísluší mi zkoumat, proč soud exekuci nařídil, proč se věřitel rozhodl vymáhat pohledávku prostřednictvím exekutora, většinou se tyto důvody vzniku dluhu ani nedozvím. Pověření soudu k provedení exekuce musím přijmout a exekuci musím provést. Jsem jen prodlouženou rukou soudu, nejsem byznysmen a nespolčuji se s lichváři!

Vrátím-li se ještě k odměnám, rád bych připomenul, že stát na chod exekutorských úřadů nepřispívá ani korunu. Soudní exekutoři přitom zvýšili vymahatelnost dluhů v Česku na 40 procent, zatímco soudy dosahovaly jen tříprocentní vymahatelnosti a jejich činnost byla pro stát nesmírně drahá a zatěžující. Soudní exekutor tedy dostane odměnu jen ve 40 procentech řízení, která se mu podaří ukončit vymožením. Ve zbývajících řízeních je nucen nést náklady sám bez nároku na odměnu. Exekuční řízení je pro exekutora administrativně značně náročné. Náš úřad, který je průměrně velký, platí denně za poštovné cca 15 až 20 000 korun. Tyhle komplikace si uvědomuje málo lidí. Stejně tak si málokdo uvědomuje, že uvedené náklady, které by jinak platili daňoví poplatníci, platí v exekuci ten, kdo ji zavinil, tedy dlužník.

Navíc sami soudní exekutoři se po březnovém snížení odměn dostávají do finančních tísní. Jen v posledním půlroce se dva nově jmenovaní soudní exekutoři odmítli ujmout svých úřadů, protože by byli nuceni zadlužit se v řádech milionů jen proto, aby rozjeli chod úřadu. Vyhlídka na splacení takto vysokého úvěru je nyní velmi nejistá.

Váš postoj k různým excesům, které pohoršují veřejnost – exekutor jde po tříletém chlapci, zabavují se domácí mazlíčci, nemovitost je zastavená kvůli pár korunám, zneužívání trvalé adresy dlužníka, kdy to odnášejí nevinní aj…

Příklady „excesů“, které jste vyjmenoval, jsou ukázkou toho, jak moc dokážou média ovlivňovat veřejné mínění. Vždyť třeba případ tříletého chlapce není žádným excesem soudního exekutora! Evidentně jde o to, že jeho matka coby zákonný zástupce špatně posoudila situaci a při přebírání dědictví odmítla racionálně zohlednit skutečnost, že dědictví je trojnásobně předlužené. Už od starého Říma platí, že dluhy se úmrtím dlužníka nemažou, ale přecházejí na dědice spolu se zděděným majetkem, pakliže jej dědic neodmítne. Ovšem dědic ručí za dluhy zesnulého jen do výše zděděného majetku. Jednoduše řečeno: nebylo by přece spravedlivé, kdyby dědic dostal po zesnulém dlužníkovi veškerý majetek tzv. čistý, bez dluhů, a věřitelé, kteří by jinak měli své pohledávky z takového majetku zaplaceny, by měli smůlu. Takto to v právně civilizovaných zemích skutečně nechodí.

Co se skutečných excesů týče, přiznávám, že se objevují. Domnívám se však, že exekuční problematiku budou provázet vždy. To je logická souvislost. Když někomu berete majetek (byť po právu), je nespokojený a samozřejmě si stěžuje. Exekutorská komora je jedním z orgánů, který posuzuje, zda je stížnost opodstatněná a zda je třeba vyvodit z ní kárnou žalobu. Exekutoři jsou ale nejkontrolovanějšími členy justice. Obdobně přísný kontrolní systém nemají ani notáři, advokáti či soudci, přitom počet excesů je zhruba na stejné úrovni.

Vyvíjejí exekutoři aktivitu srovnatelnou s drobnými dlužníky i vůči velkým firmám?

Jednoznačně ano! Důrazně musím vyvrátit mýtus o tom, že exekutor dře malé dlužníky a velké ryby si vesele plavou dál. EK ale už delší dobu upozorňuje na to, že způsoby provedení exekuce jsou poměrně nepružné. Až na postižení obchodních podílů, které je v českém prostředí prakticky k ničemu, se od roku 1963 nezměnily. Tehdy všichni pracovali, jediný bankovní ústav, který poskytoval účty, byla Československá státní spořitelna a každý měl nějaké standardní vybavení domácnosti, které však mělo svou hodnotu. Nábytková stěna se i použitá prodávala za tři pět tisíc korun. Na druhé straně nebylo standardní, aby si člověk psal majetek na eseróčka, na akciovky s akciemi na doručitele, a to nemluvím o off-shore společnostech. V Americe a částečně i v Německu, toto řeší takzvanou doktrínou propíchnutí závoje. Soud může rozhodnout o tom, že firma je jen slupka a že dluhy jsou opravdu vaše a majetek není firmy, ale je váš, protože se k němu chováte jako k vlastnímu a proto se jeho prodejem dá zaplatit váš dluh. Pravidla exekucí by měla výrazným způsobem zefektivnit a zmodernizovat novela exekučního řádu, kterou právě schvalují zákonodárci.

Ekonom Tomáš Sedláček říká, že kdybych se modlili otčenáš doslova, prosili bychom: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme naším dlužníkům“. Jaký je názor EK na řešení dluhové krize? Neměly by se dluhy také odpouštět? Křesťanská představa spásy a vykoupení souvisela se zkušeností otroka, kterého někdo vykoupil a vysvobodil často právě z koloběhu dluhů. Nevzniká dnes stejná sociální třída lidí, kteří jsou otroky úvěrových společností? Jaká je dnes možnost jejich vykoupení?

Jako exekutor nemohu uvažovat o tom, zda se dluh má odpustit. To je výsostné rozhodnutí věřitele dávno před tím, než požádá soud o zahájení exekuce. Dluh však může odpustit v zásadě kdykoliv, často se tak děje i v průběhu exekuce, kdy věřitel promine část vymáhaného dluhu. Soudní exekutor je zde prostředkem práva, kdy o právu věřitele rozhodl soud. V opačném případě by rozhodnutí soudu bylo jen cárem papíru. Lidsky je samozřejmě možné říci, že uplatnění některých dluhů může být morálně sporné, nicméně záleží na okolnostech – které však nemůže posuzovat exekutor, ale soud – zda se třeba nejedná o zneužití práva. Na druhou stranu řekněte ale třeba nemocnici, která chce vymáhat třicetikorunový poplatek, že to má nechat plavat. Dlužné poplatky celkově činí miliony a to je pro nemocnici zásadní částka. Jak má nemocnice rozhodnout o tom, kterou třicetikorunu bude vymáhat a kterou odpustí? Kde by pak byla spravedlnost?

Navíc finanční krizi čelí i věřitelé. Jestliže si před časem mohli dovolit nechat některé pohledávky v šuplíku, dnes by to bylo hospodářsky neodpovědné. Do popředí se opět dostává termín druhotná platební neschopnost. Věřitelé např. nemají kvůli svým neplatícím dlužníkům na mzdy pro své zaměstnance, to přece rozhodně není fér.

Co byste za EK vzkázal evangelické veřejnosti?

Velmi si vážím jedné z bazálních filozofií protestantismu, která zdůrazňuje odpovědnost člověka za sebe sama a svůj osud. Je mi blízká i protestantismem hlásaná skromnost člověka. Podle mého právě absence, případně snížená důležitost těchto idejí v životě dnešní společnosti vede bohužel i k tomu, že je tak vysoký počet exekucí. Je na nás všech, abychom tyto ideje ve společnosti zdůrazňovali a upřednostňovali před prostým konzumem a osobní nezodpovědností.

Věřím, že právě evangelická veřejnost chápe postavení a smysl soudního exekutora v právním systému, neboť bez jeho činnosti by se i odpovědný člověk – věřitel nedomohl svého práva. Jistě není náhodou, že jednou z kolébek soudních exekutorů je protestantské Holandsko. Třeba právě tahle země dodnes nejen ekonomicky těží ze svého myšlenkového základu, který byl blízký i naší krajině za první republiky. Bohužel komunistická éra tuto tradici přerušila a devalvovala tyto hodnoty.

Jan Mamula

Laické služby: Křesťanská služba

Český bratr 10/2012.

Jedním z nejlepších trendů ve vývoji naší společnosti je posun od „kasárenské“, státní sociální péče směrem k vynalézavější, zapálenější práci širokého spektra neziskových organizací. V souběhu se proměňuje postavení toho, komu se pomáhá. Už to není „chovanec“ ale klient, zákazník. Naší státní ideologií je rovnost všech a v takovém případě je lepší, když je to rovnost lidí, „nakupujících“ na trhu než rovnost trestanců či branců v přijímači. Je lepší, když se dobročinnost dělá trochu jako byznys než když funguje jako „nápravně-výchovný ústav“. Stát řekne: Zastáváme rovnost všech lidí, tady máš, milý znevýhodněný občane, žetony. Nakup si za ně zlepšení života, u koho chceš. Ideál rovnosti podle mne ani nejde naplňovat účinněji, stát se zde vydal tou nejlepší cestou.

Na druhou stranu, rovnost příležitostí je trochu trik. Náhražka, jak udržet lidskost ve společnosti, která již nezná rovnost danou z hůry, rovnost před Bohem – protože nezná Boha. Písmo jinou rovnost než před Bohem nezná. Přední postavení dostává Izák na úkor Ismaele, Jákob na úkor Ezaua. Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem. Sám Kristus říká: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského…. Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Po vzkříšení se jej smí dotknout učedníci, ale ne Marie Magdalská. O Samařanech říká: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“
Písmo uznává nerovnost mezi lidmi. Může si to dovolit – zrovna Samařan překonává lítostí, měkkostí srdce nerovnost mezi lidmi, která zároveň nepřestává platit. Písmo popisuje svět, jaký je a dodává: Je tu ještě něco navíc. Svět se tváří, že jsme si všichni rovni – ale už tak široce užívané dobročinné službě, jako je veřejná doprava, se říká „socka“. Každý cítí rozdíl mezi tím, když na kole jezdí venkovská babička (protože nemá na auto) a bankovní úředník (protože je zeleně uvědomělý).

Byl pohnut lítostí

Základem vší křesťanské dobročinnosti, už ná úrovni jedince, má být dle mého sentiment, měkké srdce. Ne jakákoliv filozofie. Tak si to dle mého Ježíš přál. Znám vícero lidí se značně předsudečnými názory na Romy, kteří přesto nezištně a velkoryse Romům pomáhají, protože jim jich je líto. Nebo, řekněme, imigranti: někdo může zastávat názor, že země není schopná bez úhony absorbovat rozsáhlejší imigraci – ale zrovna imigranta ve sboru nebo sousedství má moc rád. Druhému mohou naopak naše tvrdé imigrační zákony připadat tvrdé příliš – ale těžko chtít po státu, aby ocenil jeho snahy ve prospěch ilegálních imigrantů. Ať už si o těchto problémech myslím sám cokoliv, odmítám uznat, že soucit toho nebo onoho je kvůli jeho názorům méně hodnotný.

Už jsi tam zašel?

Křesťanská služba si zachovává tento sentimentální základ, ale má navrch sílu organizované práce více lidí, dělení úkolů – má něco ze síly profesionálních charit. Je rozdíl mezi tím, když si u sebe říkám „měl bych někdy zajít za starou Málkovou, je tak sama“ a tím, když mi na lednovém setkání křesťanské služby řeknou „běž za Málkovou a v únoru se tě zeptáme, jak na tom je“. Jedno srdce nepostihne všechno trápení ve sboru a jeho nejbližším okolí – víc očí si víc všimne, víc hlav víc ví, zda Málkovou víc potěší návštěva mladíka nebo stejně staré ženy.

V křesťanské službě ve sboru může být podle mne každý, kdo má měkké srdce a diář. Diář, kam by si zapsal, kdy má jít na návštěvu, nebo že by se Cikánům odvedle hodila zánovní pračka, co má doma v garáži.

Je velká ostuda, že křesťanská služba nefunguje v úplně každém sboru (ani v našem). Některé z nás možná od jakéhokoliv organizovaného milosrdenství odrazuje to nutné přikývnutí ke státní představě, co je dobro. Jak je máme spojené s občanskými sdruženími a charitami. S každým, kdo žádá o granty, kdo potřebuje veřejné uznání. Jenže to právě u křesťanské služby není nutné. Soucit alespoň pro někoho může mít i sexistický stoupenec národního státu a fosilních paliv. Nebo třeba heretik – Samaritán. Založte u vás na sboru křesťanskou službu!

Tomáš Pavelka