Archiv pro rubriku: Moje církev

Přemýšlení o budoucnosti církve

Český bratr 4/2013.

Nově se narodit k živé naději

„Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci,“ praví realisticky kniha Kazatel. Letošní jarní konference pražského seniorátu s programem Restitučně-odlukový zákon: Past, nebo šance? se konala právě proto, abychom se v souvislosti s majetkovým vyrovnáním státu s církvemi podobným rizikům pokud možno vyhnuli.

Shrnutí dosavadních jednání státu s církvemi

Zhruba ze dvou třetin zaplněná libeňská modlitebna vyslechla v sobotu 16. března po úvodní pobožnosti Jiřího Orta pět referátů mapujících situaci v ČCE po přijetí zákona očekávaného více než dvacet let. Pražský senior Roman Mazur v úvodním příspěvku přehledně shrnul historii jednání mezi státem a církvemi, z nichž vzešla současná podoba zákona se všemi klady i nedostatky (viz též jeho článek Past, nebo šance? v ČB 1/2013). Jako obhájce restitučních nároků církve považuje za největší pozitivum toho, že zákon byl přijat, částečné napravení historické nespravedlnosti, provedení finanční odluky a vyjasnění majetkoprávních vztahů.

zleva: Pavel Pokorný, Roman Mazur, David Šourek, Jan Matějka, Pavel Stolař, Daniel Kuc

Baptisté restituce odmítli

S důvody, které v lednu vedly Bratrskou jednotu baptistů (BJB) k tomu, že odmítla  tzv. restituční náhrady a postupně snižovaný státní příspěvek žádá jen pro asi dvě třetiny z dvaačtyřiceti sborů, přítomné seznámil místopředseda výkonného výboru BJB Daniel Kuc. Část baptistických sborů už léta své kazatele platí sama a tato zkušenost může být cenná i pro ČCE, v níž by toho času 89 % sborů soběstačných nebylo.

Dostane se na Diakonii?

Z jiného úhlu se na otázku zákona dívá ředitel Diakonie ČCE David Šourek. Ten shodně s Romanem Mazurem hodnotí přijetí zákona kladně, jako ředitel organizace s 1500 zaměstnanci je však povinen předjímat i rizika, která se s ním pojí. Vidí je především v náladě, která ve společnosti panuje a která nejspíš významně ovlivní financování sociálních služeb kraji a povede ke snížení státního příspěvku církevním školám. Dostanou-li církve od státu tolik peněz – soudí mnohdy zástupci státní správy –, proč by stát měl ještě přispívat na jejich sociální a vzdělávací aktivity? D. Šourek se do jisté míry obává i toho, že by církev mohla ztratit zájem o finanční spoluúčast na projektech Diakonie a Diakonie by pak  své služby byla s to poskytovat výhradně na komerčním základě (tj. jen těm, kteří si je mohou plně hradit).

Jak peníze smysluplně investovat

Příspěvkem Evangelická církev jako investor, který přednesl předseda poradního odboru ekonomického a rovněž investiční komise personálního fondu, jsme se snesli na půdu konkrétních čísel a finančních nástrojů. Jan Matějka nás seznámil se strukturou portfolia, rozloženého v klesajících procentech mezi státní dluhopisy, podílové fondy, nemovitosti, akcie a dluhopisy podnikové. Na rozdíl od řady jiných církví, které budou získané prostředky rozdělovat do územních orgánů, ČCE shromáždí vše do personálního fondu, který byl jako předjímka odluky založen roku 1993 a v němž je toho času kolem 150 milionů korun. Hlavním cílem zvažovaných investic je snížit objem peněz, které budou sbory napříště do personálního fondu odvádět (bez výnosů investic by odvody jednoho sboru musely růst o 20 tisíc ročně, aby byl sbor v roce 2030 schopen nést náklady na svého kazatele; letos je odváděná částka stanovena na 78 500 Kč, bez výnosů investic by se roku 2030 musela vyšplhat na 450 tisíc).

Vezměme vážně budoucí soběstačnost

Jako ekonomického analfabeta mne nejvíce zaujal příspěvek Pavla Stolaře Podklady k přemýšlení o samofinancování církve, v němž byl i značný kus sociologie (Víte, jak se pozná „tradiční“ sbor od „charismatického“? V tom prvním převažují peníze získané jako salár, v tom druhém prostřednictvím sbírek). Základem Stolařova příspěvku byly výsledky nedávného dotazníkového šetření, které zkoumalo hospodářskou soběstačnost a finanční obětavost jednotlivých farních sborů z dlouhodobého hlediska. Protože Pavel Stolař přislíbil zprávu o definitivních výsledcích do některého z příštích čísel //Českého bratra//, ráda bych řekla jen to, že jeho důraz na dlouhodobé plánování a naopak určitou rezervovanost k okamžitým „dobrým“ nápadům mne jako laika uklidnil.

Celkově se mi zdálo, že je důvod k opatrnému optimismu: pokud bychom všichni platili desátky, nemuseli bychom si dělat velké starosti. Jak ale Pavel Stolař výslovně řekl, největším hospodářským proviněním státu na církvích je to, že nás odnaučil starat se o sebe (rychle si spočítejme, kolik by v našem případě desátek dělal – jsme ochotni tolik ze své kapsy dát?). Proto považuji za důležité varování dalšího člena investiční komise Libora Duška, že bychom se neměli nechat zmást tím, že objem peněz získávaných od státu nyní krátkodobě poroste. Pokud bychom se – jako církev, jako sbory i jako jednotliví salárníci – nechali ukolébat tím, že se zatím nic neděje, nebo že se naše finanční situace dokonce zlepšuje, probuzení z takového sebeklamu by bylo velmi tvrdé. Berme proto tuto krátkou, ale přece jen několikaletou lhůtu jako čas k tomu, abychom si dobře rozmysleli, jak moc nám na církvi záleží a co jsme pro ni ochotni obětovat. Pokud jsem tomu dobře rozuměla, snad právě to v úvodní pobožnosti mínil Jiří Ort tím, že se máme nově narodit k živé naději.

Na závěr se sluší poděkovat hostitelskému libeňskému sboru za bezchybně fungující organizaci a věru královské pohoštění!

Šárka Grauová (foto: Tomáš Vokatý)

Smlouva mezi státem a církvemi podepsána: Základ pro nové moderní vztahy

Český bratr 3/2013.

Praha. Premiér Petr Nečas (ODS) jménem vlády podepsal smlouvy s šestnácti církvemi a náboženskými obcemi o finančním vyrovnání. Učinil tak navzdory silným protestům opozice a přesto, že Ústavní soud zatím nerozhodl o trojici stížností na církevní restituce. Smlouvy se týkají jen peněžní části restitucí. Za zabavený majetek získají náboženské obce během třiceti let náhradu 59 miliard korun navýšených o inflaci, stát jim naopak postupně přestane vyplácet pravidelné roční příspěvky na činnost. Finanční odškodnění jako jediná ze sedmnácti obcí, které na ně mají nárok, nepřijala Bratrská jednota baptistů.

„Jedná se především o akt spravedlnosti, protože jsou tímto krokem odčiněny některé křivdy, které byly učiněny církvím a náboženským společnostem v průběhu komunistického režimu. Současně tím byly nastaveny základy pro nové moderní vztahy mezi státem na straně jedné a církvemi a náboženskými společnostmi na straně druhé,“ uvedl Nečas na tiskové konferenci po podpisu smluv.
Samotný podpis dokumentů se odehrál bez přítomnosti médií, tisk si údajně nepřáli zástupci některých církví. Novináři s nimi neměli možnost hovořit ani při příjezdu do budovy úřadu vlády. Nečas řekl, že termín podpisu byl dlouho plánován. Nečeká prý, že by Ústavní soud restituce zrušil.

Smlouva s každou církví obsahuje konkrétní sumu, kterou stát dané společnosti vyplatí jako jednu z forem vypořádání majetkových křivd. Zákon o církevních restitucích počítá vedle finanční náhrady i s vydáváním majetku v hodnotě zhruba 75 miliard. Církve a náboženské společnosti jej mohou dostat, pokud prokáží, že jim byl zabrán v době mezi únorovým nástupem komunistů k moci v roce 1948 a 1. lednem 1990.

Českobratrské církvi evangelické bude vyplacena finanční náhrada ve výši 2 266 593 186 Kč. Smlouvu o vypořádání mezi ČR a ČCE podepsal za ČR Petr Nečas a za ČCE Joel Ruml a Lia Valková.

ČTK/gm, foto: web/vlada.cz

Uživí církev své faráře?

Český bratr 3/2013.

Připravuje se odluka církví od státu. Jak se církve vypořádají s tímto dosud neznámým uspořádáním? Po staletí se osvědčovala struktura: samostatné sbory, každý sbor má svého faráře-správce na plný úvazek, nejlépe vystudovaného bohoslovce. Půjde to tak i nadále? Naše církev se na odluku už léta připravuje: zřídila tzv. personální fond. Však se už projevují důsledky: značné procento sborů na to nemá a jsou neobsazené. Jak se tedy máme připravovat na úplnou odluku, až bude církev se svými faráři i ostatními zaměstnanci závislá jen na dobrovolné obětavosti svých členů? Snad by mohly pomoci i nějaké výnosy z pronájmu majetků, které nám předchůdci zanechali, ale s velkými mecenáši – jako před stoletím – sotva můžeme počítat.

Tři modely
Mně se výhled jeví tak, že se donedávna jednotný vzor farářů-správců sboru na plný úvazek bude muset rozčlenit do zhruba tří podob:
1) Faráři živých sborů ve velkých městech – jejich způsob práce se bude málo lišit od dosavadního.
2) Faráři na částečný úvazek – budou muset mít vedle své bohoslovecké kvalifikace ještě jinou. Jejich příjmy půjdou tedy ze dvou zdrojů a oni budou muset svou práci patřičně zorganizovat. To ovšem může být zdrojem osobních stresů i mezilidských napětí. Tento způsob však není ve světě neznámý, například v malé evangelické „iglesii“ ve Španělsku to tak funguje už dávno.
3) Faráři rozptýlených hloučků. Jejich pastorační oblast bude pokrývat rozsáhlé území, budou muset měsíčně najezdit stovky kilometrů. Také jejich práci bude nesnadné spravedlivě zorganizovat i ohodnotit – včetně vysokých nákladů na jízdné. Podpoří je městské sbory?

Autor těchto řádků si nedělá nárok na moudrou předvídavost. Nechce napomínat,
necítí se oprávněn dávat návrhy. Ví, že se může mýlit. Chce jen napomoci dalšímu rozhovoru o tom, nač se má církev připravovat. Znám Ježíšova slova „nedělejte si starost o zítřek, zítřek bude mít své starosti“. Ale pomýšlím také na podobenství o domu, který měl základy na skále, takže se ani při vichřici nezbořil. A troufám si to vztahovat i na pozemskou odpovědnost.

Naše naděje
Ještě poznámky: nejen církve, skoro všechny instituce tohoto světa jsou dnes otřásány, nikdo přesně neví, kam se bude budoucnost ubírat. Dokonce i role států či bank – budou za třicet a padesát let takové, jak je dosud známe? A druhá: v nastupující mladé generaci našich farářů je nezanedbatelný počet takových, kteří se dokážou orientovat v tomto složitém měnícím se světě. Možná víc než v naší  generaci odcházející. A ti budou zřejmě schopni se vypořádat i s nezvyklými okolnostmi. A třetí poznámka: Bůh je naše útočiště i síla, pomoc vždycky hotová.

Blahoslav Hájek

Prospějí církevní restituce nebo uškodí?

Český bratr 2/2013.

Co vidíte pozitivního či negativního na prosazení zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi? Přispěje zákon ke svobodné práci církví, k uklidnění ve společnosti a zvládnou církve změnu podmínek, které byly nastaveny komunistickým režimem po roce 1948?

Martin Fendrych, komentátor časopisu Týden

Nejprve expozice: ten zákon poslanci přijali 23 let po sametové revoluci. Nebo přesně řečeno, ten zákon se teprve takto pozdě rozhodli politici protlačit.Kdyby se stát dokázal s církvemi vyrovnat dejme tomu do pěti let po roku 1989, zřejmě by to veřejnost brala jako samozřejmost a „církevní restituce“ by nevyvolaly takový odpor většiny veřejnosti. Jenže tehdejší politici takový zájem neměli, nejen u komunisty zabaveného majetku nechali věci být. Zřejmě záměrně.Negace pozdního přijetí jsou zřejmé. Zem nezažívá dobrou ekonomickou dobu. Jsme neustále přesvědčováni, že smyslem života je ekonomický růst, to je dnešní Moloch na druhou. Jenže místo růstu přichází ekonomické zakrsání. Zdražuje se všecko a rapidně, zvyšují se daně, lidé mají méně na útratu, větší strach o budoucnost.V takové době a se skoro čtvrt stoletým odstupem od převratu, od pádu bolševického režimu, byl náhle a dost nečekaně odhlasován Senátem vrácený zákon o nápravě některých majetkových křivd… Nekřesťané, nevěřící, ale i některé ženy a muži v církvích, to vnímají jako novou křivdu: teď, když nám vláda utahuje opasky, pošle 134 miliard církvím, které tvrdí, že mají žít v chudobě…Církve, kterých se vyrovnání týká, jsou poškozeny, vyvolávají odpor. Ten souvisí ještě s jednou okolností. Vláda nejen není oblíbená, ale obecně není považována za poctivou. Je masivně podezírána ze spojení s všelijakými šejdíři, kteří mají díky konexím snadný přístup ke státním zakázkám a ještě své služby předražují. Neustále se mluví i píše o ukradených stamiliardách. A ta samá vláda náhle protlačí „církevní restituce“.Negativní dopad má i to, že církve dojdou jakés takés majetkové spravedlnosti, ale mnoho jednotlivců, soukromníků, rodin stále ještě svoje majetky nebo náhrady za ně nedostalo. Církve je jakoby předběhnou. Ani to nebude odpuštěno. Pokud k nim skutečně dojde, dvě věci budou dobré. První: stát nemá držet zcizené majetky. Ani desítky let poté, co byly zcizeny. Z pohledu práva je vyrovnání s církvemi v pořádku. (Nehodnoťme techniku věci.) Druhé pozitivum: mnoho majetku leželo nesmyslně 23 let ladem. Nebyl jasný vlastník, nedalo se s ním hnout. Pokud zákon začne skutečně platit, pak se majetky odblokují a začnou zase sloužit svému účelu.Věřme, že církve majetku i peněz využijí ne pro sebe, ale pro potřebné.

Pavel Černý, kazatel Církve bratrské v Praze a emeritní předseda Rady církve bratrské a Ekumenické rady církví

Na vyrovnání státu s církvemi je možné se dívat z různých perspektiv a úhlů. Jedním pohledem je otázka spravedlnosti. To, co bylo ukradeno, má být vráceno. Je mi velmi líto, že politická a mediální masáž deformuje pojetí spravedlnosti. Nejen církve, ale všichni okradení mají dostat to, co jim patřilo. Pokud nebudeme akcentovat důraz na spravedlnost, těžce se proviňujeme na současné generaci i na generacích dalších. Zpochybňování vrácení ukradeného je těžkým morálním selháním, které úmyslně rozmazává hranice spravedlnosti a učí další lidi, že je možné beztrestně krást a loupit. Církve se velkoryse vzdávají asi 2/3 majetku a vrací se jim pouze třetina ukradeného. Církve nepožadují odškodnění za šedesátileté zadržování majetku.  Vyrovnání státu s církvemi je určitým zmírněním křivd z doby vlády komunismu. Je to gesto, které naznačuje, že se tehdejší režim zachoval hanebně, když likvidoval diakonie a charity, když zavíral do vězení a pronásledoval křesťany, kteří sloužili druhým. Tzv. restituce konečně po dvaceti letech nesnadných jednání pomohou nastavit nové a transparentní vztahy mezi státem a církvemi, které je třeba postavit na základě modelu kooperace a nikoli finančního sepjetí. Je směšné, když ti, kteří kradli, se starají o to, jestli církve budou umět s vráceným nakládat.Pozitivem je také pomoc hospodářské situaci naší společnosti. Vyrovnání povede ke zrušení blokačního paragrafu, uvolní majetek po mnoho let ležící ladem a dá předpoklady k jeho využití. Vlastník vždy zachází s majetkem lépe než státní organizace. Uvolnění majetku povede k vytváření nových pracovních míst a bude prospěšné pro ekonomiku státu. O rozlomení komunistického zákona o hospodářském zabezpečení církví se jedná dvacet let. Návrhy se zaměstnávaly vlády, ministerstva, ekonomové, politici, ale také i pracovníci církví na úkor svých jiných úkolů. Je zřejmé, že je možné se na vyrovnání státu a církví dívat také pohledem negativním. Naše komplikované dějiny vyvolávají nejrůznější reminiscence. Středověká církev se často proviňovala hromaděním majetku, okázalou nádherou, která silně kontrastovala s chudobou mnohých. Silná rekatolizace pobělohorského období zasadila do našeho národa negativní hodnocení většinové církve a jejího sepětí s habsburskou monarchií. Ještě dnes mají lidé strach z bohaté a mocné církve. I když tyto obavy jsou v dnešní Evropě dost zbytečné, někteří je stále živí. Mediální obraz církve je velmi poničený. Dořešení restitucí kreditu nepřidá, ale také neubere. Důležité je, jak budu církve žít a sloužit společnosti po přechodu na samofinancování.

Připravil Bronislav Matulík (převzato z časopisu Brána 1/2013, str. 34, www.i-brana.cz)