Archiv pro rubriku: Moje církev

Laické služby: Předčitatelé bohoslužeb

Český bratr 5/2012.

Ve všech sborech bývají každou neděli bohoslužby. Většinou je sami připravují a vedou faráři a farářky, jáhni a jáhenky nebo ordinovaní presbyteři. Jsou sbory a kazatelské stanice, kde z různých důvodů nastupují v neděli do služby předčitatelé bohoslužeb a mívají tzv. čtené. Někteří věřící trpí předsudky a takové bohoslužby považují za méněcenné a do kostela nepřijdou. Mnozí faráři na předčitatele kázání nedají dopustit. Sama jsem zažila mnohokrát čtené bohoslužby a musím připustit, že mohou být stejně přínosné jako bohoslužby vedené duchovním. Vladimír Zikmund, kurátor z Brna Husovic, se s námi podělil o své zkušenosti s předčítáním bohoslužeb.

Jak ses k předčítání bohoslužeb dostal?

Jestli si dobře vzpomínám, začal jsem navštěvovat seniorátní vzdělávací setkání brzy po tom, co jsem začátkem osmdesátých let přišel do Brna. Určitě v tom byl významnější vlastní zájem o biblické vzdělávání než potřeby sboru. Náš sbor byl obsazený a navíc se v Brně skoro vždy našel nějaký farář důchodce nebo seniorátní farář, který mohl u nás zaskočit. A dnes je situace podobná. Když je potřeba zastoupit našeho faráře například v létě, jsme minimálně tři, kteří se střídáme. Takže dnes se dostanu k předčítání tak jedenkrát za rok.
Tady musím přiznat, že již na střední škole jsem trochu váhal, zda nejít na bohosloví. Strojařina se stala mou profesí tak nějak díky vnějším okolnostem.

Míváš trému před bohoslužbami?

Trochu trémy přiznat musím. A myslím, že je to tak dobře. Ale míval jsem dřív větší. Když jsem přišel do Husovic, byly tam již běžné služby presbyterů, které spočívaly v ohláškách a vlastní přímluvné modlitbě. Když přišla řada i na mě, býval jsem dost nervózní. Hlavně jsem se tehdy musel učit mluvit srozumitelně a nahlas. Na to jsem měl naštěstí jednu starší paní, na kterou jsem se mohl při ohláškách dívat a podle jejího výrazu jsem poznal, zda mi rozumí nebo ne. To byla dobrá škola.

Kde všude si vybíráš kázání?

Využívám především Sbírky kázání a vybírám si taková kázání, se kterými se tak nějak dovedu ztotožnit. Myslím, že je to důležité nejen pro mě, ale i posluchač pozná, když se něco jen přečte. Ale použil jsem již i kázání z jiných autorských sbírek, kterých mám doma několik. V rámci zmíněného vzdělávacího kurzu jsem před lety napsal i dvě kázání vlastní.
Podle toho, jak se trefím do výběru, si někdy trochu kázání upravuji. Většinou to ale není třeba. Modlitby si upravuji víc a častěji si píši svoje. A jestli se něco učím zpaměti? Tak to mi nešlo ani ve škole!

Mají předčitatelé kázání v rámci seniorátu nějaká setkání, na kterých by se sdíleli a
vzdělávali? Měli jste kurz rétoriky?

Po již zmíněných setkáních jsme v seniorátu přešli na vzdělávání předčitatelů. Vedle biblického vzdělávání tady byl kladen větší důraz právě na vlastní liturgii, modlitby a také rétoriku. Na tu máme skvělého učitele Láryho Hausera, herce profesionála z našeho sboru.

Vzděláváš se dál v teologii?

V tomto školním roce jsme v seniorátu začali s tříletým vzdělávacím kurzem pro laiky. Měl by umožnit presbyterům udělat zkoušku k ordinaci. Také jsem přihlášen a rád bych to celé absolvoval. Ale jestli jsem schopen se ve svých letech ještě připravit na zkoušku, nevím. Co mě těší, je, že se ho účastní hodně mladých! Ke vzdělávání patří také biblické hodiny a četba. A to v rámci ještě jiných pracovních povinností už nezvládám tak, jak bych si přál.

Ptala se Romana Špačková

Anatomie průšvihu: Radosti a strasti lidí s mentálním postižením

Český bratr 5/2012.

Vystudovat, najít si práci, založit rodinu – pro většinu z nás běžné věci. Pro lidi s mentálním hendikepem často nedosažitelná meta. Co obnáší život s tímto životním vkladem, jsme se zeptali člověka z nejpovolanějších – mladého muže Petra Krále, který s  tímto postižením nejen žije, ale také se vyučil a pracuje.

Petře, mám tě zafixovaného jako člověka, který se stále usmívá. Mračíš se také někdy?

Asi ne (smích).

Srší z tebe radost? Kde ji bereš?

To ti neřeknu. Záleží, zda mám náladu, nebo nemám.

Mnoho lidí s mentálním hendikepem moc důvodů k optimismu nemá. Není pro ně snadné se v životě prosadit. Tobě se to povedlo…

Podstatné pro mne bylo, že jsem našel zaměstnání. To jsem chtěl. Nejdřív jsem navštěvoval denní centrum Človíček, pak jsem prošel pracovní rehabilitací v kavárně a čajovně Kačaba. Asi rok jsem pak byl nezaměstnaný.

Než jsi se dostal do kontaktu s Diakonií, tak jsi vyrůstal v rodině?

Ano, s rodinou. Normálně – máma, táta, bráchové. Bydlíme v rodinném domě na vesnici.

Povídáme si na půdě denního stacionáře Človíček západočeského střediska Diakonie ČCE, kterým jsi také prošel. Co ti to tu dalo?

Naučil jsem se pracovat. Dělali jsme tu se dřevem, hlínou. Dokonce jsme chtěli třeba složit písničku. A nakonec jsme ji složili.

Teď nepracuješ ani se dřevem, ani s hlínou, ani neskládáš písničky. Využíváš i teď něco z toho, co ses tu naučil?

Hlavně komunikaci s lidmi.

Nespokojil ses s tím. Vyučil ses, což je i mezi tvými kamarády z Človíčka ojedinělé. Čím?

Šel jsem na tříletý obor kuchař – číšník bez maturity. Měl jsem taky jít na zahradníka. Ale doma říkali: budeš dělat venku, to bys byl furt nastydlej. Proto dělám v potravinářství.

Proč zrovna tento obor?

Baví mě to. Rád vařím. Pomáhám s tím i doma.

Jaké to bylo ve škole?

Známky někdy lepší, většinou špatný (smích). To každej asi známe. Jinak v pohodě.

Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo naučit se pracovat se stroji a obsluhovat. Na vaření jsme jednou dělali vošouchy. Pálily mne oči, olej se připaloval. A jéje!

A co ti naopak šlo dobře?

Matematika moc ne, ale třeba čeština mě bavila.

Jací byli spolužáci?

Někdy jsem si našel na škole nějakého kámoše. Bylo to dobrý. Někdy jsem řekl: s tebou já nechci kamarádit, s tebou nechci nic mít. To byl můj systém.

Co tedy teď děláš? Kde pracuješ?

Vyrábím v jedné firmě bagety. Plním je, skládám je do přepravek, balím…

Jak tě kolegové berou?

Berou mě dobře: můžeš pracovat… Jsou tam samé ženy a jsou rády, že tam je nějaký chlap… Někdy se mnou laškujou (smích). Už jsem tam sedm let.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek, spojený s postižením? Setkal ses třeba někdy s posměchem?

Někdy mi v dětství řekli: máš ošklivé oči. Rodiče pak na to: neposmívejte se, on za to nemůže. Jednou jsem se koukal z okna vlaku. Na mostě stáli nějací chlapi a posmívali se. Ale není proč někomu něco říkat. Každý jsme nějakej.

Dalo by se říci naopak, že díky postižení jsi v životě objevil něco cenného?

Chodím do souboru Duhové děti a máme tam dva lidi na vozíčku. Jeden mi řekl, že má mozkovou obrnu. Dá se s tím žít. Vím, že to je pro člověka hrozný. Taky se mi může něco stát. Takovej je život. S tím se musí počítat.

A to znamená, že si třeba v životě víc vážíš některých věcí?

Já ty lidi mám rád. Já se jim nesměju. Zda je někdo postižený, nebo není postižený…

Život není jen učení a práce. Co děláš, když nepracuješ? Co tě baví?

Práce na zahrádce. Rád sbírám šišky – mám doma sbírku šišek z různých druhů stromů. Mám jich sedmdesát. A můj velký koníček je pěstování bonsají. Jezdíme také na výstavy.

Co rodina? Máš třeba nějakou přítelkyni?

Dva roky jsem měl holku. Po dvou letech mi řekla: už mi lezeš na nervy. Nechal jsem to být, nemám teď žádnou.

A co do budoucna?

Dnes jsem se v práci dozvěděl o jedné, která je sama a stará se o dítě. A já jsem to nevěděl. Tak uvidíme časem…

Tři otázky pro Barboru Mikulovou, koordinátorku denních stacionářů Diakonie ČCE – střediska Západní Čechy:

Co to vlastně je mentální postižení a jak k němu člověk přijde?

Mentální postižení je vývojová porucha, která vznikne na základě poškození mozku a může být jak vrozená, tak získaná v průběhu života. Dochází tak ke zpomalení fyzického, mentálního, psychického, emočního i sociálního vývoje člověka.
Nicméně pokud se zeptáte lidí s mentálním postižením, jak by si přáli žít, nedozvíte se nic neobvyklého ani objevného. Jsou spokojení, pokud mohou žít ve svém přirozeném prostředí, rozhodovat o svých osobních záležitostech a za svá  rozhodnutí nést zodpovědnost. Mohou pracovat, prožívat plnohodnotné vztahy a trávit po svém volný čas. To potvrzuje i předchozí rozhovor s Petrem.

Jaká je základní filozofie vašich služeb? Oč vám jde?

Sociální služby by měly fungovat tak, aby lidé s jakýmkoliv omezením mohli žít život co nejpodobnější životu svých vrstevníků, kteří omezení nemají. Ve Stacionáři Človíček – programu pro mládež a dospělé se snažíme umožnit mladým lidem s mentálním postižením naučit se takové sociální dovednosti, které jim umožní zapojit se do života v běžné společnosti, pokud si to přejí.

Čím tě setkání s těmito lidmi nejvíc obohatilo?

Asi poznáním, že pokud si čekání na zázrak zkrátím každodenní radostí z maličkostí, život je rázem příjemnější. Doporučuju vyzkoušet…

Karel Šimr

Laické služby: Pastorační pracovnice

Český bratr 4/2012.

V naší církvi může člověk pracovat jako kazatel (farář nebo jáhen) nebo na pozici pastoračního pracovníka. Je to staronová profese a slučuje v sobě práci katechety, sborové sestry a pracovníka křesťanské služby. V současné době pracuje v ČCE osmnáct pastoračních pracovnic, shodou okolností jsou to ve všech sborech ženy.

Co si pod tím mírně nerozluštitelným označením představit? Co vlastně dělá pastorační pracovnice? Položili jsme několik otázek třem z nich: Martině Sablíkové (MS) z Jindřichova Hradce, Pavle Queisnerové (PQ) z Pardubic a Noemi Batlové (NB) z Olomouce.

Zleva: M. Sablíková, N. Batlová, P. Qeisnerová

Jak dlouho pracujete pro sbor jako pastorační pracovnice?

MS: Práci dělám dva a půl roku.

PQ: Jako pastorační pracovnice pracuji od února 2009, před tím jsem devět let působila jako sborová sestra pardubického sboru.

NB: Tři a půl roku oficiálně, předtím dobrovolně.

Co vás na té práci baví a těší?

MS: Baví mě rozmanitost a prolínání generací, které mě provází v každém týdnu. Setkání dětí mě naplňuje radostí a nadějí, že církev je místo i pro ně. Sejití s lidmi starší generace je obohacující plností zkušeností.

PQ: Jsem vděčná za to, že mohu být mezi lidmi napříč věkem, vzděláním i profesemi. Díky tomu mohu čerpat z jejich vyprávění moudré myšlenky a životní zkušenosti. Vidím, jak jim víra pomáhá v životě. Někdy jdu z návštěvy a až se trochu stydím; nevím, pro koho bylo setkání užitečnější. A také mohu ze studnice příběhů a zkušeností nabrat a předat (samozřejmě anonymně) dál.

NB: Líbí se mi rozmanitost práce (neberu ji jako práci), nová a staronová setkávání. Z návštěv chodím obohacena, ale nejraději jezdím do Rýmařova do domova Diakonie. Když už sedím v autobuse cestou zpět do Olomouce, vždy si říkám, že je třeba být tam častěji, že právě tady mě potřebují nejvíc. Jsem vděčná za to, že mám možnost v této službě stát.

Co je nejtěžší?

MS: Sama mám u sebe problém skloubit vše tak, jak bych ráda.

PQ: Těžké je potlačit „spasitelské sklony“, jak jsem si to pro sebe pojmenovala. Tedy abych respektovala to, že moje názory a rady jsou vyslechnuty, ale dotyčný se jimi neřídí, žije nadále svůj život, kterým se třeba i – podle mého názoru – ničí. Snad se mi to daří. A také je někdy náročné myslet na doporučení farářky Dáši Hrubantové – Pán Bůh nám dal dvě uši a jenom jednu pusu – takže dodržovat tento poměr i mezi nasloucháním a mluvením. A v soukromém životě? Kolegyně nebo farářské rodiny to možná znají; rozumně oddělit rodinný život od práce, neřešit u večeře s manželem presbyterem sborové problémy a starosti. Aby si náš syn mohl udělat na jednotlivé věci a lidi názor sám, bez našeho negativního či pozitivního pohledu. A možná trochu izolace; skoro stále stejný okruh lidí kolem sebe – sbor, rodina a práce jsou pořád titíž lidé.

NB: Návštěvy u umírajících a psychicky nemocných.

Můžete popsat nějakou zajímavou, hlubokou nebo naopak vtipnou příhodu ze své práce?

MS: Po třech letech, co pracuji jako pastorační pracovnice, je mnoho lidí z města, kteří nepatří do sboru, a přesto mě oslovují a zajímají se o to, co vlastně dělám, neboť označení pastorační pracovnice je pro mnohé nerozluštitelné. A tak se dozvídají o našem sboru a dostává se také na hovory o církvi a světě víry.

PQ: Když někdo telefonuje do kanceláře, shání faráře a já odpovím, že je ve vězení. Na druhé straně sluchátka se pak ozve takové to chápající: „Aha, to se někdy stává.“ Pak si uvědomím, že ne všichni asi vědí, že náš farář působí ve věznici jako vězeňský kaplan a že tam nesedí.

NB: Z nedávné doby – přistěhovaná paní se vrací do našeho sboru, kde byla před šedesáti lety konfirmována, a hledáme spolu jejích devatenáct spolukonfirmandů.

gma/DaZ

Anatomie průšvihu: Projekt Magdala – o pomoci těm, kdo byli zotročeni

Český bratr 4/2012.

Projekt Magdala nabízí pomocnou ruku těm, kdo zažili domácí násilí, nucenou prostituci či nucenou práci. Jeho posláním je pomáhat znovu nalézt vlastní důstojnost a svobodu a převzít zodpovědnost za svůj další život. Vedoucí tohoto projektu Arcidiecézní charity Praha je od roku 2002 Jindřiška Krpálková, vystudovaná teoložka, někdejší evangelická farářka a jedna ze zakladatelek Diakonie ČCE. Poradna projektu Magdala poskytuje služby po celé České republice.

Jak jste se k pomoci slabým dostala?

Slabí a silní je moje téma dlouhodobě. V slabosti je totiž síla. Jak to myslím? Někdo je prototyp ženy silné, která si poradí, která pomáhá druhým a od které se očekává, že nebude mít žádné problémy. Oproti tomu jsou ženy slabé, které se tváří, že nemohou to a ono a potřebují, aby jim někdo pomáhal. Svou slabostí si vynutí věci, které by silné ženě nikdo nikdy nedal. Slabé ženě to dají, protože ona přece nemůže tahat těžké kufry, nemůže skládat uhlí nebo nestíhá vařit, když se stará o děti nebo má migrénu, chybějící peníze je třeba doplnit, aby mohla přežít. Občas to tedy vypadá tak, že slabí donutí silné dělat věci, které by normálně nedělali.

Co je cílem projektu Magdala?

Původně projekt vznikl v rámci Unie katolických žen, zakládala ho v roce 1997 Helena Fáberová. Po jejím návratu z jedné konference v Holandsku vznikla touha a potřeba něco dělat s obchodem s lidmi, který tou dobou u nás již dávno existoval. Po roce 1989 sem vtrhla problematika sexuálního průmyslu a v devadesátých letech byla situace na tomto poli docela drsná. Skutečný divoký východ jak na severu, u hranic s bývalou NDR, tak na západě v bavorském příhraničí a na jižní Moravě na hranicích s Rakouskem. Sexbyznys se nebývale rozvinul. Ženy v prostituci byly a dodnes jsou hlavně Ukrajinky. Ale Češky také, i když tehdy ne v takové míře, dnes naopak je v prostituci více Češek než cizinek. Organizátory byli většinou občané bývalé Jugoslávie, Albánci a Ukrajinci, vše ale fungovalo ve spolupráci s Čechy, to by jinak nebylo možné. Češi v tom vždycky jeli taky.

Bylo jasné, že řada žen byla do prostituce uvržena, že to nebyla jejich volba a že z pohledu křesťana je potřeba nabídnout ruku, která by je odtud mohla vyvést. Začaly se sbírat peníze a původní ideou bylo vybudovat azylový dům pro oběti obchodu s lidmi. Myslelo se spíš na oběti sexuálního průmyslu, hlavně na ženy, které byly přinuceny k prostituci. Ukázalo se, že je to velké sousto, které vyžaduje i hodně odbornosti a spolupráce s dalšími subjekty, například s policií. Od roku 2000 tyto aktivity zastřešila katolická Charita.

Proč Magdala?

Podle biblického městečka Magdaly, odkud byla Marie Magdalská, jakási naše patronka. Bereme to tak, že budujeme pravý domov. Původně jsme měli ideu návratu, ale během let se ukázalo, že spousta žen z projektu nemá vůbec kam se vracet. Takže smyslem naší cesty je spíš do pravého domova jít. Ten pravý domov je samozřejmě domov nebeský u Pána Boha, ale cesta vede přes Magdalu. Cílem tedy je pomoci ženám postavit se na vlastní nohy, tak jako Marii z Magdaly přivedlo setkání s Kristem k totální změně života a k jinému pohledu na svět a budoucnost. Chceme zejména pomáhat ženám, které mají děti, aby měly pro sebe a svoje děti nějakou budoucnost.

Je pomoc omezena jen na ženy?

Primárně je pomoc zamýšlena pro ženy a jejich děti. Ale muže z toho těžko můžeme vyloučit. Během let došlo k posunu. Vidíme, že kromě vykořisťování v sexu dochází i k vykořisťování v práci. Existují nucené, otrocké práce. A to se týká i mužů. Další posun v projektu Magdala je patrný také na poli domácího násilí. Tam je důležité pracovat se všemi, kdo to zažili, což je většinou matka, děti i otec. My se snažíme v takzvané podporované komunikaci pomáhat v tom, aby spolu mohli dále mluvit a problémy řešit. Už to nejsou partneři, čili žena a muž jako pár, ale pořád zůstávají rodiči svých dětí. A jako rodiče by se měli chovat. Až do dospělosti dětí by měly vztahy na této úrovni fungovat.

Jak vypadá pomoc prakticky?

Když přijde nová klientka, bývá to od začátku spojeno s mnoha problémy. Nejčastější případ je, že uteče žena z nějakého erotického klubu, z nevěstince. Je to většinou cizinka, nemá pas. Ten jí sebrali. Nebo ho má propadlý. Takže nejdříve se vyřizuje její legální pobyt v ČR. Češky většinou také nemají občanku. Pomáháme tedy zajistit přechod z ilegálního prostředí do legálního. Obvykle mají tito lidé velké dluhy, neplatili sociální a zdravotní pojištění. V naší nabídce dále je, že žena může odejít do azylového domu, kde jí budeme se vším pomáhat, ale je na ní, jak se k řešení svých problémů sama postaví. Vstup do legality znamená, že bude mít adresu, že přijdou exekuce, možná i trestní řízení, do kterého bude muset vstoupit.  Musí počítat s tím, že ji třeba budou hledat. Časté je, že žena vynaloží velkou energii, aby utekla, ale jakmile se dostane do klidu, dostaví se nemoci. To je obrovský balík problémů, s kterými žena potřebuje pomoci.

Jaké další služby může využít?

V rámci Magdaly pracuje psycholožka, zajistíme právní a sociální poradenství, poskytujeme doprovod například na policii, k soudu, pomoc při vymáhání odškodnění. Za velice důležitou považujeme již zmíněnou podporu komunikace mezi bývalými partnery, mezi nimiž docházelo k domácímu násilí.

Kolik takových potřebných je?

V Praze jsme měli v roce 2011 asi 130 lidí, které jsme měli v péči. Převážně šlo o oběti domácího násilí. Osob, které byly ve spolupráci s policií vytipovány jako možné oběti obchodu s lidmi, bylo sedmnáct.

Stává se, že lidé, kteří prošli dlouhodobou péčí Magdaly, spadnou znovu do podobného průšvihu, jaký už prožili?

Programy pomoci obětem obchodu s lidmi vlastně začaly vznikat proto, že bylo vidět, že se osobám stávají tyto věci opakovaně. Měli jsme klientky, které žily jako v začarovaném kruhu. Dívka utekla a zase ji někdo našel. Bylo to také tím, že hledala pomoc u známých lidí, kteří na jejím vykořisťování měli svůj podíl taky. Oběti násilí musí pochopit, že pomoc se jim může dostat od organizace a ne od stejných lidí, kteří je ničili. Některé ženy, když vidí, jak je těžké se ze všeho vymanit a začít jinak a jinde, raději se vrátí. Erotické kluby fungují na bázi jakéhosi patologického násilného společenství, skoro něco jako prapodivná rodina. Vztahy jsou sice patologické, ale kamarádství mezi dívkami existují a stává se, že kromě lidí kolem klubu dívka nikoho jiného nemá. Je to zvrácené, ale jsou tam vazby závislosti. Ti lidé mnohdy nic jiného neznají ani nemají. A když přijdou k nám, pořád po nich chceme, aby věci měly nějaký vývoj, aby se někam posouvaly, a oni ten tlak někdy nevydrží. Zejména u rodin, v nichž se odehrávalo domácí násilí, je známo, že žena se opakovaně vrátí. Velkou roli hraje také to, že tyto osoby byly po dlouhou dobu zbaveny své vůle, musely dělat, co jim někdo řekl. A teď najednou by měly všechno rozhodnout a zařídit samy. Tak se raději vrátí tam, kde to znají, kde někdo věci rozhodne a zařídí, kde není všechno na nich. Velká svoboda a velký prostor pro rozhodování je něco, s čím si nevědí rady.

Je tedy nejen projekt Magdala, ale církev obecně pro slabé, nebo pro silné?

Církev je jednoznačně pro slabé, dokonce by měla snést i slabochy. Všem slabým by měla dávat sílu. Ale není to církev, ale Kristus, kdo tu sílu dává. Církev je nositelkou informací o Ježíši Kristu. Je místem, kde člověk může načerpat tu sílu, která má moc člověka přetvořit, že už není slabochem, ale silným. Úkolem církve je pomáhat. Má poskytovat sociální služby a zabývat se sociálními otázkami, protože kdo jiný by to měl dělat, ne-li církev?

Ptala se Daniela Ženatá