Archiv pro rubriku: Moje církev

Mýty a fakta o církevních restitucích v našem sboru

Český bratr 10/2013.

Rokycanův sbor před schválením zákona a po něm

Nejeden sbor se potýká s mnoha mýty a polopravdami, týkajícími se dopadu církevních restitucí na život sborového společenství. Zejména při debatách s veřejností, obecními zastupiteli, ale i členy sboru je stále co vyjasňovat. Příkladně se tohoto problému chopili v Rokycanech.

Předkládáme vám tedy, milí čtenáři, pohled na tuto problematiku očima konkrétního sboru. Může být inspirací pro ostatní. Materiál připravil Petr Neumann s podporou staršovstva a zaslal nám jej rokycanský farář Leonardo Teca.

Ekonomická situace

Často slýcháme otázku, zda bude farnímu sboru v Rokycanech vrácen církevní majetek. Nyní nikoliv. Farnímu sboru byla již dříve vrácena budova fary a kostela v Jiráskově ulici, kterou v roce 1932 postavil sbor hypotečním úvěrem a uhradil z příspěvků svých členů. Jiným majetkem, kromě několika náhrobků svých členů, nedisponuje a ani disponovat nebude.

Další dotaz bývá zaměřen na náhradu za nevydaný majetek. Samotnému sboru nebude jakákoliv náhrada vyplacena, není za co. Otázka je, zda Rokycanův sbor nebude podpořen jako ostatní sbory z prostředků, které obdrží Českobratrská církev evangelická jako celek. S největší pravděpodobností bude finanční náhrada vložena do personálního fondu, ze kterého bude hrazena mzda duchovních. Personální fond byl vytvořen již před několika lety v reakci na očekávanou odluku církve od státu.

Již nyní je jasné, že:

– Církve neobdrží dojednanou finanční náhradu najednou. Českobratrská církev evangelická dostane z celkové finanční náhrady ve výši 59 mld. Kč pouze necelá čtyři procenta. Konkrétně 2 266 593 186 Kč splácených po dobu třiceti let. To je zhruba 75,33 mil. ročně.

– Situace ČCE je zcela odlišná od římskokatolické církve, jíž bude kromě finančních náhrad navráceno nejvíce majetku, se kterým bude moci obratem hospodařit.

– Náhrada možná ani nebude vyplacena hotovostně. Jedná se kupříkladu o realizaci náhrady dlouhodobými státními dluhopisy. „Dluhopisy nebudou obchodovatelné a budou mít vyloučenou převoditelnost,“ řekla na Žofínském fóru Marie Bílková z ministerstva financí. Situace je tak v tuto chvíli velmi nepřehledná.

Častý názor lidí zvenčí a vysvětlení

Slýcháme také, že členové církví by měli financovat své sbory sami – proč by ostatní lidé měli na jejich činnost doplácet? Státu však plynul z majetku církve větší příjem, než jakým financoval provoz církví. Dle studie Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické výdaje vynaložené v letech 1948–2007 na církve ze státního rozpočtu činily 60,6 mld. Kč. Nerealizované výnosy církví z jejich původního majetku a z patronátů, které přešly na stát, pak činily ve stejném období 229,2 mld. Kč. Roční výnos ze zabraného církevního majetku je cca 3 mld. Kč. Saldo ve prospěch státu činí celkem 168,6 mld. Kč. Víc tedy daly církve státu než stát církvím.

Služba společnosti

V Rokycanech jsou členové evangelického sboru společensky odpovědní a pomáhají potřebným bez rozdílu vyznání. Církevní sbírky nikoliv na provoz, ale na pomoc lidem v České republice i ve světě jsou běžnou součástí kultury a zvyklostí. Sbor v Rokycanech jenom za rok 2012 takto věnoval 17 670 Kč. Evangelická církev zřizuje Diakonii, která profesionálně pomáhá všem potřebným lidem. ČCE kromě toho zajišťuje také kaplanskou službu ve věznicích a v armádě.

Soběstačnost sboru

Členové evangelického sboru v Rokycanech jsou již nyní do značné míry ekonomicky soběstační. Provoz sboru je hrazen z příspěvků členů, z darů a z příjmů za pronájem prostor. Jiné příjmy sbor nemá. Provozně je však dnes již na dotacích státu hospodářsky nezávislý.

Investice do správy památkově chráněné budovy kostela a fary jsou hrazeny z účelových dotací Plzeňského kraje, města Rokycany a z povinné spoluúčasti pomocí sbírek od členů sboru. Navíc se musí investovat i do položek, které nelze hradit z památkového fondu, například do budovy Diakonie. Jasnou většinu peněz vybrali mezi sebou členové sboru, dotace tvořily pouze 30 %.

Plat faráře

Mzda duchovního je hrazena částí z příspěvku od státu a částí z personálního fondu. Stát již nyní na mzdy kazatelů pouze přispívá. V Deklaraci shody se totiž církve již dříve zavázaly, že na nové duchovní či na zvyšování jejich mezd nebudou požadovat další prostředky. Evangelický sbor v Rokycanech přispívá na mzdu svého kazatele ze svých peněz. V roce 2013 sumou 78 500 Kč, v loňském roce sumou 77 000 Kč a v roce 2011 částkou 75 000 Kč.

Chod sboru do budoucna

Kolik členů zajišťuje ekonomický chod Rokycanova sboru? Ve sborových statistikách je oficiálně evidováno 140 osob. Aktivit sboru se ale účastní v průměru 62 osob, z toho je 44 procent nezaopatřených. Počet osob, které hradí náklady sboru, je tedy 35 (k 12. 4. 2013). Každý ekonomicky aktivní člen tak dobrovolně přispívá průměrnou částkou 7858 Kč ročně (v r. 2012). Hradit náklady sboru je přitom jen morální, nikoliv vymahatelnou povinností člena sboru.

Jak to bude s Diakonií?

Diakonie je zřizována Českobratrskou církví evangelickou. ČCE jako celek hospodaří s částkou cca 148 mil. Kč/rok (2011). Diakonie ČCE hospodaří s cca 530 mil. Kč/rok (2010). Už jenom z těchto čísel je patrno, že ke znatelné podpoře Diakonie zřizovatel sílu nemá. ČCE ale není k Diakonii lhostejná, přispívá na její chod účelovými sbírkami, zejména investičními.

Jak Rokycanův sbor otázku odluky církve od státu vnímá?

Předně nás velmi mrzí politizace starých křivd. Máme z celého procesu pocit, že se jedná spíše o souboj elit o pozice s elitami vládních stran, v němž jsou církve rukojmím, než aby padaly racionální argumenty. Navíc je nám v souvislosti s odlukou dávána za vinu finanční zátěž státu, ale opak je pravdou – jsou to církve, které dlouhodobě přinášely státu příjmy z hospodaření se zabaveným církevním majetkem.

Každopádně je mylné myslet si, že zrovna Rokycanův sbor na církevních restitucích pohádkově zbohatne. Spíše naopak. Nejpozději po vypršení přechodného období bude nést plnou tíhu svého provozu zcela sám, včetně úhrady mzdy kazatele.

I Rokycanova sboru se může týkat sjednocování menších sborů do ekonomických celků, o kterém se již nyní mluví. Nepřijímáme tento proces s lítostí, ale s odhodláním a vírou, že obstojíme a že i nadále dokážeme podporovat humanitární projekty a nebýt vůči svému okolí lhostejní.

Petr Neumann, místokurátor,
a staršovstvo sboru v Rokycanech

Více na http://www.rokycany.evangnet.cz

Soběstačnost sborů a samofinancování církve – část 2

Český bratr 9/2013.

Rozložení parametrů podle seniorátů

V této druhé části souboru článků jsou vyhodnocovány jednotlivé parametry podle seniorátů.
Na obr. 5 jsou uvedeny průměrné počty osob ve sboru v jednotlivých seniorátech. Sledují se průměrné počty členů sboru, počty platících salárníků, počty členů s vlastním příjmem a počty členů s hlasovacím právem. Je zcela zřetelné, že mezi jednotlivými senioráty existují až téměř desetinásobné rozdíly ve všech hodnoceních průměrného počtu členů ve sboru. Nejmenší průměrný počet členů ve sboru je v seniorátu Ochranovském (72) a Ústeckém (142), senioráty s největším průměrným počtem členů ve sboru jsou Východomoravský (650), Poličský (467) a Brněnský (450). Velmi rozdílný počet členů ve sborech bude představovat jeden ze základních problémů při restrukturalizaci sborů.
O počtu členů, kteří nesou finanční odpovědnost za své sbory, nejlépe vypovídá počet platících salárníků. Jejich nejnižší průměrný počet ve sboru je opět v seniorátu Ochranovském (26) a Ústeckém (37), největší naopak ve Východomoravském (250), Poličském (189) a Horáckém (145). Zajímavý pohled je na poměr počtu platících salárníků k celkovému počtu členů sboru. Nejvyšší podíl platících salárníků je v seniorátu Horáckém (44 %), Poličském (41 %) a Východomoravském (36 %), tedy v seniorátech, kde často vybírají salár presbyteři osobně. Nejnižší podíl platících salárníků je naproti tomu v seniorátu Jihočeském a Západočeském, v obou platí salár pouze 17 % členů. V celé církvi platí salár průměrně pouze 30 % jejích členů. Je tedy zřejmé, že většina členů sborů se na financování církve nepodílí vůbec, jsou tedy pouze tzv. kartotéčními členy nebo jejich finanční povinnosti vůči sboru plní rodinní příslušníci. Malá část členů církve přispívá sborům jiným způsobem než salárem. Jejich počet však leží mimo evidenci salárů.

Nerovnoměrnost finanční „síly“ sborů dobře ilustruje pohled na průměrnou obětavost sborů, seřazenou podle jednotlivých seniorátů, obr. 7. Za průměrnou obětavost je pokládán součet salárů, sbírek, darů a ostatních darů. Největší celkovou průměrnou obětavost mají sbory Pražského a Východomoravského seniorátu. V těchto seniorátech se průměrné příjmy sboru z titulu obětavosti sboru blíží 400 000 Kč/rok. Nejmenší celkovou průměrnou obětavost sboru mají senioráty Ústecký (132 tis./rok), Ochranovský (139 tis./rok) a Poděbradský (149 tis./rok). Sbory těchto seniorátů budou mít cestu k samofinancování obtížnou, protože jejich stávající celková obětavost je velmi nízká.
Poněkud jiné hodnocení sborů poskytuje pohled na sborovou obětavost přepočtenou na člena sboru, obr. 8, nebo na platícího salárníka, obr. 9, v jednotlivých seniorátech. Největší obětavost člena nebo platícího salárníka vykazují senioráty celkově „nejchudší“ nebo s nejmenším počtem členů, například Ochranovský a Jihočeský i Západočeský. Naopak senioráty s největším počtem členů i salárníků a s nejvyšší celkovou obětavostí sboru mají příjmy přepočtené na jednoho člena relativně nízké – např. seniorát Východomoravský. Nepříznivé podmínky ve sboru, jako je malý počet členů sboru, vedou k vysoké průměrné obětavosti na jednoho člena, protože jinak by takové sbory nebyly schopny plnit ani své stávající finanční povinnosti a hradit své náklady. Ve sborech s větším počtem členů není potřeba obětavosti tak naléhavá, a proto může být obětavost přepočtená na člena či platícího salárníka relativně nižší. V některých seniorátech se jistě odráží také poměrně nepříznivá ekonomická situace regionu, případně daných obcí. Poněkud mimo jakoukoliv souvislost leží seniorát Pražský, kde je obětavost přepočtená na platícího salárníka nebo člena poměrně vysoká. Vliv má, kromě jiného, nepochybně i dobrá ekonomická situace pražské aglomerace a nejvyšší průměrné příjmy na jednoho obyvatele ve srovnání s regiony.
Ve většině seniorátů tvoří největší podíl příjmů sboru salár. Druhým nejvýznamnějším zdrojem jsou sbírky, třetím dary. Jiné pořadí zdrojů je pouze v Ochranovském seniorátu, ve kterém se projevuje jiná tradice financování sborů.

Témata pokračování článku v příštích číslech:
Rozložení salárníků ve sborech podle výše salárů
Modely vývoje hospodaření ČCE v dlouhodobé perspektivě
Teze předložené 3. zasedání 33. synodu
Postup rozhovoru o přechodu ČCE k samofinancování v roce 2013 a 2014

Pavel Stolař

Soběstačnost sborů a samofinancování církve – část 1

Český bratr 7+8/2013.

Publikováním ve Sbírce zákonů vstoupil v platnost zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, viz např. www.e-cirkev.cz  kapitola Ústřední církevní kancelář/Praktické informace pro sbory/Majetkové vyrovnání. Českobratrská církev evangelická podepsala na  základě pověření synodu smlouvu, která je uvedena mj. na http://www.e-cirkev.cz/rubrika/686-Majetkove-vyrovnani/index.htm. Zákon a jeho dopady rozebíral podrobně článek Romana Mazura Past, nebo šance? K restitučně-odlukovému zákonu, Český bratr 2013/1. Platnost zákona potvrdil i ústavní soud.

Zákon poskytuje církvím možnost zažádat o některý majetek zabavený v době nesvobody. Dále poskytuje církvím dohodnutou kompenzaci za majetek, který  vydáván nebude. Zároveň zahajuje období, ve kterém bude postupně ukončována státní dotace na provoz církví. Přijetí tohoto zákona se zásadně dotkne života církve. Ze zákona vyplývají pro naše sbory dva základní úkoly:


1) Dlouhodobým a nejdůležitějším cílem je směřování k úplné finanční soběstačnosti sborů a celé církve. Tato potřeba je vyvolána postupným snižováním státní dotace na platy kazatelů během příštích sedmnácti let a skutečností, že za třicet let bude Českobratrská církev evangelická finančně nesena pouze obětavostí svých členů.
2) Krátkodobým úkolem pro rok 2013 je restituce zestátněného historického majetku církve, o který je možné se podle zákona číslo 428/2012 Sb. přihlásit do konce roku 2013.

ČCE se bude muset zabývat budoucí podobou církve v podmínkách samofinancování a cestou, kterou k tomuto cíli půjde. Druhé zasedání 33. synodu  v roce 2012 přijalo jako přípravu na tento úkol usnesení č. 41, které uložilo synodní radě poslat do sborů konkrétní otázky týkající se hospodářské soběstačnosti a obětavosti každého farního sboru v dlouhodobé perspektivě a seniorátním výborům a synodní radě uložilo tyto dotazníky vyhodnotit a předložit toto vyhodnocení  3. zasedání 33. synodu ČCE. Synod dále uložil synodní radě, aby vypracovala multiparametrický model, který by umožnil kvalifikovaný odhad dlouhodobého vývoje církevních financí v závislosti na parametrech majetkového narovnání, obětavosti církve, personálním vývoji v ČCE a dalších relevantních parametrech.
Dotazník

Synodní rada zaslala v září 2012 do všech sborů dotazník. V dotazníku byly kladeny následující typy otázek:
a) Otázky týkající se obětavosti členů sboru – například výše sbírek, salárů, darů, ostatních darů.
Odpovědi na otázky měly v souvislosti s pohledem na budoucí samofinancování vést staršovstva k zamyšlení nad finanční soběstačností vlastního sboru.
b) Otázky týkající se počtu členů, platících salárníků, členů s hlasovním právem a dospělých členů s vlastním příjmem. Otázky měly vést k zamyšlení nad strukturou sboru.
c) Dále byla sborům předložena tabulka vypočítávající potřebné zvýšení obětavosti a celkovou potřebnou obětavost při samofinancování sboru. Otázky měly vést k zamyšlení nad osobní obětavostí a nad perspektivou samofinancování sboru.
d) Otázky písemného dotazníku měly vést dále k zamyšlení, jestli sbor může být v budoucnu finančně samostatný. Seniorátní výbory byly vyzvány k posouzení reálnosti hodnocení sborového pohledu.
e) Seniorátní výbory dostaly od synodu úkol vypracovat strategii seniorátu v podmínkách samofinancování, a to ve třech variantách: při nezvýšené obětavosti sborů, podle představy sborů a podle racionálního realizovatelného scénáře v souladu s představou seniorátního výboru.

Výsledky dotazníků

Údaje získané průzkumem a průzkum samotný vedly sbory i církev k zamyšlení nad cílovým stavem cesty k samofinancování. V tento okamžik se sice ještě jednalo o modelování jak se sbor bude chovat bez státního příspěvku na plat kazatele na základě dnešního pohledu, ale již s jasnými rysy třicetileté perspektivy. Některé sbory provedly tuto diskusi velmi pečlivě, jiné ji zatím více méně odložily s odůvodněním, že takový stav je ještě daleko, další sbory si dosud takovéto otázky odmítají připustit ať již z pohodlnosti, nedostatku údajů nebo jisté bezradnosti.  Jakkoliv se zdá tato budoucnost vzdálená, bude ČCE muset vytyčit základní směrování našeho financování již během následujících dvou let. Vyhodnocení dotazníků poskytuje mnoho informací umožňujících kritický pohled na naše sbory, jejich uspořádání i pohled na nás samotné. Výsledek průzkumu zároveň položil i celou řadu často i nepříjemných otázek, na které bude muset církev nalézt odpovědi.
Výsledky provedené analýzy byly shrnuty do grafů, které jsou uvedeny v tomto článku i v jeho pokračováních v příštích číslech Českého bratra. V závěru série článků budou zařazeny i teze, které přijalo 3. zasedání 33. synodu na základě této provedené analýzy a obsáhlé diskuse i úkoly, jež synod zadal sborům, seniorátním výborům i synodní radě.

Personální pohled

Rozdělení sborů podle počtu členů je uvedeno v obr. 1. Jiný pohled na stejná data říká, že přibližně 40 procent sborů církve má méně než 200 kartotéčních členů a cca 80 procent sborů má méně než 500 členů. Málo početných sborů je tedy v církvi většina. Z přehledu je zřejmé, že existují až více než dvacetinásobné rozdíly v počtu členů mezi jednotlivými sbory. Tato skutečnost je způsobena rozdílným charakterem sborů a jejich historií, ale v některých případech možná i různou úrovní vedení kartoték členů.

Podobný pohled na členskou základnu sborů poskytuje přehled zpracovaný podle počtu platících salárníků, viz obr. 2. Počet platících salárníků vyjadřuje skutečný počet členů, kteří se finančně podílejí na činnosti sboru. Téměř polovina, tj. 118 sborů, je finančně nesena méně než 60 členy – salárníky, 67 procent sborů méně než 100 členy a 89 procent sborů méně než 200 členy. Ze srovnání obou přehledů je zřejmé, že značná část evidovaných členů církve se na finanční podpoře sborů vůbec nepodílí.

Obr. 4:
Obětavost sborů

Finanční situace sborů byla hodnocena podle celkové obětavosti, za kterou byl pokládán součet salárů, sborových sbírek a všech darů od členů a příznivců sboru.  Záměrně nebyla do přehledu započítávána hospodářská činnost sboru, aby bylo zřejmé, jaká je vlastní schopnost členů sboru podílet se finančně na činnosti sboru.  Při započtení hospodářské činnosti sborů budou závěry v některých případech nepochybně mírně optimističtější. Rozložení sborů podle celkové obětavosti je uvedeno v obr. 3. Přibližně 44 procent sborů má celkovou obětavost nižší než 200 000 Kč za rok. Za finančně soběstačný je přibližně možné pokládat sbor, jehož celková obětavost přesahuje 500 000 Kč za rok. Takový sbor by byl schopen financovat svou činnost i svého kazatele. Naprostá většina sborů, tj. 89 procent, by tedy při současné obětavosti nebyla podle tohoto odhadu finančně soběstačná.  Tento odhad dobře koreluje se skutečností, že v dotazníku jen 20 sborů deklaruje svoji finanční soběstačnost již v současnosti a pouze 50 sborů, tedy přibližně 20 procent všech sborů, považuje finanční soběstačnost za dosažitelnou vlastními silami a vlastní obětavostí. Ostatní sbory se nevidí jako potenciálně soběstačné bez nějaké zásadní změny.

Obětavost sborů přepočtená na jednoho platícího salárníka je uvedena v obr. 4. Je zřejmé, že i v tomto parametru je mezi sbory až dvacetinásobný rozdíl. Více než polovina sborů má obětavost nižší než 3000 Kč za rok  na jednoho platícího salárníka. Je zřejmé, že v obětavosti členů církve existuje značná rezerva.

Pavel Stolař

Pluralitní společnost a čeští evangelíci – Společný život v různosti

Český bratr 7+8/2013.

Dokument s tímto titulem připravil na jaře 2013 poradní odbor pro společenské a mezinárodní záležitosti a je míněn jako podnět k dalšímu přemýšlení. Pokouší se poskytnout souhrnný pohled na život v různosti, jakou nově, a stále více poznáváme. Synodní rada ČCE ho po projednání poslala jako studijní materiál do sborů. Přijměte proto tento příspěvek jako vodítko k dalšímu využití v podmínkách, ve kterých žijeme. Uvádíme z něj hlavní myšlenky.

Soužití různých kultur a tradic

Úvodem se konstatuje, že v současné době se mnohé země zabývají otázkami vztahů mezi domácím obyvatelstvem a lidmi odjinud, kteří do země přišli jako přistěhovalci, hledající práci či lepší podmínky pro život, nebo jako azylanti, kteří ve své domovině nebyli bezpečni. Také v České republice se společnost rozrůzňuje a v budoucnu bude méně a méně homogenní. Nejsme na to připraveni, proto je na místě, abychom se jako křesťané zamysleli nad problematikou vzájemného soužití v širších souvislostech.

Společný život lidí různých tradic a kultur může vést k obohacení. Do cesty se mu však staví řada překážek. Jednou z nich je nacionalismus, kdy člověk podceňuje lidi jiných národů anebo jimi pohrdá. Další překážkou může být výlučnost v oblasti náboženství, kdy si věřící osobují nárok na úplné vystižení smyslu lidského života, jiné proudy odmítají nebo pronásledují. Tyto překážky lze odstraňovat z hlubších duchovních a mravních zdrojů, které člověka vytrhují z navyklých stereotypů. V Bibli najdeme řadu zkušeností a výzev, které se týkají různosti lidí a jejich soužití. Ve vztahu k příslušníkům jiných národů, jiných kultur, k příchozím a k hostům přináší Bible dva důrazy. Na jedné straně zdůrazňuje pohostinnou otevřenost, na druhé varuje před nekritickým přijímáním cizích hodnot, protože cenná menšina jak Izraele, tak první církve by se mohla v okolních kulturách rozplynout. Pro dnešní soužití různých kultur to znamená, že je potřebí uvědomit si, co je ve vlastní kultuře cenné a nosné, a tyto klady si nedat vzít, nedovolit rozpustit a relativizovat je.

Lidská důstojnost a práva

Jako cenné hodnoty západního kulturního okruhu, zakotvené v židovství a křesťanství, zdůrazňuje dokument zejména sociální cítění (podle „dvojpřikázání lásky“ máme milovat bližního jako sebe), individuální lidská práva (Bible nemluví k národům, ale oslovuje jednotlivce). Lidská důstojnost jednotlivých lidí není založena příslušností k nějaké skupině – náboženské, národní, třídní nebo sociální. Lidská důstojnost je v Božím zájmu o jednotlivce, v demokracii, která pochází z antiky, ale pro její vývoj byl podstatný vliv reformace, v oddělení duchovní a světské moci, které je vymožeností západní Evropy, a v toleranci, která je doložena už v první církvi. Když se řešily rozpory mezi křesťany, kteří pocházeli jednak z židů, jednak z „pohanů”, došlo se k tomu, že si nemají navzájem vnucovat svůj životní styl. Měli se ve své odlišnosti navzájem ctít s vědomím, že ti druzí – ač odlišní – jsou také praví křesťané. Na nás je, abychom si hodnoty západní kultury uvědomovali a neopouštěli je. Příchozím bychom měli vysvětlovat, jak jsou cenné, a upozorňovat je, že je krátkozraké odmítat je, když chtějí v západní společnosti žít a využívat jejích plodů.

Dědictví holokaustu a vysídlení

Problematika Československa a Česka je zvláštní v tom, že Češi a Slováci zažili v jediném století postavení menšiny (v mnohonárodním Rakousku-Uhersku, kde přednostní postavení měli Němci a Maďaři), tak většiny (v mnohonárodní Československé republice, vzniklé v roce 1918). V průběhu 20. století jsme v naší zemi prodělali dalekosáhlé proměny ve skladbě obyvatelstva. Během druhé světové války byli ze země násilně odvlečeni židovští spoluobčané do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Současně probíhal i romský holokaust, který byl sice početně menší než holokaust židovský, ale znamenal pro české Romy pohromu. Po druhé světové válce byli vysídleni Němci z pohraničních i vnitrozemských oblastí. V menším měřítku byli vysídlováni i Maďaři ze Slovenska. Na místo Němců a Maďarů se přesouvali Češi a Slováci z vnitrozemí, ale domů se vraceli také Češi a Slováci z jiných zemí. Do českých zemí dále přicházeli Romové ze Slovenska, ale i z Maďarska a Rumunska. Etnické složení zejména našeho pohraničí se tak zcela změnilo.

Vztah k Židům

Problém vyrovnávání se s etnickými a kulturními rozdíly není nový. Menšiny, s nimiž žijeme po staletí, jsou Židé a Romové. Židé v našich zemích tvořili ve středověku výraznou část obyvatelstva a historie jejich diskriminace a pronásledování je stejně stará. Hluboce zakořeněný blud antisemitismu podporovala a šířila často právě církev. V 19. století jej u nás ještě přiživily sociální a politické problémy. Vyvrcholil hilsneriádou v roce 1899, která je vedle francouzské Dreyfussovy aféry nejznámějším justičním projevem antisemitismu v Evropě. To předznamenalo i tragédii českých Židů ve 20. století. V Německem obsazených územích nacisté Židy odvlékali do koncentračních a vyhlazovacích táborů, Češi k tomu povětšině mlčky přihlíželi. Našli se mezi nimi lidé, kteří Židům pomáhali a tajně je ukrývali, našlo se však i dost těch, kteří nacistům ochotně pomáhali. Antisemitismus (ačkoliv není obsažen v komunistické ideologii) se projevoval i v poválečné praxi komunistické strany. V procesu s tzv. „protistátním spikleneckým centrem“ v roce 1952 bylo ze čtrnácti obžalovaných jedenáct Židů a jejich židovství bylo výslovně zdůrazněno. Z jedenácti popravených bylo osm Židů. Souviselo to tehdy s odmítavým vztahem komunistické strany ke státu Izrael, ale v základu byl nepochybně staletý lidový antisemitismus. I dnes, po všech těchto hrůzách, kdy v naší zemi žije jen desítka židovských obcí a funguje několik synagog, se opakovaně objevují protižidovské řeči a další projevy antisemitismu. Je povinností každého rozumného a slušného člověka všechny takové projevy tvrdě odmítat a snažit se jim aktivně čelit.

Vztah k Romům

Druhou historickou menšinou jsou Romové. Vzájemné vztahy mezi Čechy a Romy jsou aktuálním problémem. Romové byli po generace pokládáni za lidi druhé kategorie. Otevřenou ranou zůstává především vzpomínka na druhou světovou válku a tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, ve kterých byli za nacistické okupace shromažďováni čeští Romové před transportem do vyhlazovacích táborů, kde zahynuly nejméně tři čtvrtiny romské populace z českých zemí. Současné vztahy mezi Čechy a Romy jsou komplikovány především palčivými sociálními problémy, které způsobuje neschopnost najít přiměřenou cestu k integraci Romů. Jsme přesvědčeni, že cestou k řešení je systematická podpora vzdělávání. Cílem by měl být vznik dostatečně silné vrstvy vzdělaných a kvalifikovaných Romů, která by se stala obecně respektovaným reprezentantem a mluvčím této menšiny. K tomu však bude nutno odbourat mnohé silné předsudky ve většinové části obyvatelstva a změnit atmosféru k větší otevřenosti a ochotě respektovat jinakost. Osvědčeným prostředkem je vzájemné setkávání, k němuž vedou a přispívají již teď různé občanské i církevní aktivity.

Všichni jsme hosté a příchozí na zemi

Závěrem dokument připomíná, že věcný pohled na problémy je předpokladem, abychom v soužití lidí různého kulturního východiska nešli ode zdi ke zdi, ale pomáhali řešit problémy tak, jak přicházejí. Příslušníky nejrůznějších evropských a mimoevropských národů, kteří u nás žijí, nepovažujme za problém či zátěž, ale za příležitost a obohacení. Učme se s nimi navazovat přátelské a solidární vztahy, zvěme je k rozhovoru. Otázky našeho mravního, kulturního, sociálního a hospodářského zaměření řešme se zřetelem nejen k sobě samým, ale také k lidem okolo nás, kteří jsou jiní nebo jsou cizinci. „Hosté“ jsme přece i my, všichni jsme na zemi pouze příchozí. Mezilidské vztahy jsou úkolem pro všechny ve sféře soukromé i veřejné. Církve v tom nesmějí zůstat stranou.

Zdeněk Susa

znění celého dokumentu Pluralitní společnost a čeští evangelíci na
http://www.e-cirkev.cz/data/att/Pluralitni%20spolecnost_dokument.pdf