Archiv pro rubriku: Moje církev

Anatomie průšvihu: O životě v české společnosti

Český bratr 7/2012.

Marxisté zaveleli a já zabalil.

Leonardo Teca (1973) slouží jako farář v Českobratrské církvi evangelické. Nejprve ve sboru v Horních Vilémovicích, od roku 2010 v Rokycanech. Tmavou pletí nezapře svůj africký původ, jeho zuby bíle svítí v úsměvu podobně jako bílé tabulky na černém taláru. Zeptali jsme se ho, jaké byly začátky jeho života v české společnosti a jak se mu zde žije dnes.

Odkud pocházíš?
Pocházím z Angoly.

Jaká je tvá rodina a čím jsou rodiče?
Velká, tak velká, že nevím, kolik nás přesně je. Mám hodně strýců a tet a také hodně bratranců a sestřenic – u nás jsou to vlastně bratři a sestry, moje kultura pojmy bratranec či sestřenice nezná. Táta už nežije, byl obchodníkem a pak se stal kazatelem u baptistů. Máma je v důchodu.

Jaké jsi měl dětství?
Zásluhou marxistů trochu dramatické, ale v rodině to bylo úžasné. Jsem plný nostalgických vzpomínek.

Co bylo zpočátku v Československu nejtěžší?
Zima a jazyk, měl jsem chronickou bolest v krku kvůli ch a h a samotnému slovu krk, o ř nebyla řeč, začínal jsem na Slovensku.

Jak jsi našel české evangelíky?
Našel je v Pelhřimově kamarád, když se v létě z nudy procházel neznámými a neprozkoumanými uličkami. Jelikož tam baptisté nebyli, s radostí jsme se začlenili k evangelíkům.

Co jsi vystudoval a co je nyní tvým povoláním?
Po strojní průmyslovce jsem vystudoval evangelickou teologii v Praze a Ženevě. Nyní jsem evangelický farář a také se cítím trochu jako učitel, učil jsem zhruba pět let na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pět let na vyšší odborné škole v Jihlavě.

Bylo těžké se rozhodnout, že zůstaneš žít a pracovat v kulturně odlišné zemi?
Těžké možná, ale ne tolik, nějak se to od doby studia na ETF vyvíjelo. Toužil jsem poznat české církevní prostředí zblízka a hlavně na venkově. To se mi povedlo pobytem v Horních Vilémovicích. Byla to úžasná škola české kultury.

Jak tě přijala a přijímá česká společnost?
Církevní společnost mě přijímá skvěle, to je pro mě primární zázemí. Vidím v tom tu nezaslouženou Boží milost. A česká společnost, aspoň v těch okruzích, ve kterých se pohybuji, mě přijímá.

Jaké máš koníčky?
Fotbal (hraji, fandím, komentuji), vyučování, to mě pořád láká. Kdybych nebyl farářem, asi bych byl učitelem. Dále mě baví hudba (zpěv, bubny), účinkuji ve skupině Nsango malamu.

Cítíš se (po třiadvaceti letech) integrovaný do české společnosti?
Z velké části ano. Díky církvi a svým přátelům napříč Českou republikou se tady cítím jako doma. Jinak jsem obklopen angolsko-českou kulturou.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Ať nepodléhají nejisté náladě ve společnosti. Buďme sebevědomí jako menšina, která ví, co chce a kým je povolána!

Ptala se Daniela Ženatá

Laická služba: Koncert s blahodárným účinkem. Výtěžek pomůže vybudovat školu v Kongu

Český bratr 7/2012.

Na začátku byla nevinná pozvánka vedoucí pěveckého sboru z pražských Dejvic Lydie Härtelové: Srdečně Vás zvu na Koncert pro Afriku, který se koná ve středu 6. června v pražském kostele u Martina ve zdi. Na programu je hudba evropská i africká. U Martina ve zdi bývají koncerty navštěvovány našimi i zahraničními turisty, kterými se letní Praha jen hemží. Čím je tedy tento koncert jiný? V pořadí třetí benefiční Koncert pro Afriku je opět věnován dětem v Kongu. Dobrovolníci křesťanské organizace Aktive Direkt Hilfe zajišťují, aby se i tato malá finanční pomoc dostala přímo těm, kterým je určena. Výtěžek prvního a druhého koncertu (2009 a 2010) umožnil zaplatit školní docházku pro šest chudých konžských dětí na celý rok. To, co se tentokrát vybralo, přispěje k budování nové školy ve vesnici Mushapo.

O konkrétní pomoci v této konžské vesnici jsme se dozvěděli od Lenky a Wolfganga Schmidtových, kteří pracují jako dobrovolníci v charitativní organizaci Active Direct Hilfe:

„Postavit v buši solidní budovu není vůbec snadný úkol! Naše školní budova bude vůbec první taková stavba v celém regionu. Základy a podpěrné sloupy budou z betonu a železa a stěny z vypálených cihel. Obyvatelé Mushapa jsou za náš školní projekt velmi vděčni – jednak proto, že dosud vůbec žádnou školu neměli, a za druhé proto, že naše škola bude výrazně odlišná od škol okolních. Děti tam běžně při vyučování sedí na větvích stromů nebo se mačkají na podlaze pod doškovou střechou.

Guy z farmy SADR pro nás zorganizoval setkání se dvěma řediteli škol v Tshikape, kteří jsou připraveni pomoci nám najít dobré učitele. Také se mu podařilo nakoupit a dopravit na farmu stavební materiál, například železné pruty do základů a do sloupů, stavební dřevo, vlnitý plech na střechu, dveře a okna. Jean, vedoucí farmy, a jeho tým dopravili na parcelu písek, štěrk, cement a vodu a zahájili stavbu. Jean zorganizoval partu zedníků a bedlivě dohlíží na všechny stavební práce. Nadace Vodacom přislíbila dar školních lavic a stolů. Plánujeme, že dvě třídy po třiceti žácích budou chodit do školy dopoledne, dalších dvakrát třicet odpoledne, celkem tedy poskytneme vzdělání 120 žákům. Na rozdíl od ostatních škol v Kongu nebudeme vyžadovat žádné školné.

Mockrát děkujeme i za vaši velkou podporu a také za další benefiční koncert. Naše práce v Kongu by bez vaší pomoci nebyla možná a velice si jí vážíme.“

Wolfgang a Lenka Schmidtovi, Aktive Direkt Hilfe

 

 

Anatomie průšvihu: Dvanáct let svědkem Jehovovým

Český bratr 6/2012.

Před několika lety jsem začala potkávat na bohoslužbách v Brně-Židenicích sympatické mladé manžele se zvídavou holčičkou. Až po nějaké době jsem se dozvěděla, že Karel Tulec byl svědkem Jehovovým. Bylo to pro mě první setkání s člověkem, který prožil část života v sektě a byl ochotný o své životní a duchovní zkušenosti promluvit.

Můžeš ve stručnosti čtenářům popsat tvoji cestu k svědkům Jehovovým?

Vyrůstal jsem v rodině, která je převážně věřící, ale takovým pasivním způsobem. To znamená, že jsme nechodili na žádná shromáždění nebo do kostela, doma jsme se nemodlili a nečetli Bibli. Přesto mě moji rodiče dali pokřtít. Svou víru v Boha považuji za něco přirozeného a vzácného již od dětství. Po sametové revoluci v roce 1989 začali svědkové Jehovovi veřejně kázat dům od domu a při jedné z těchto příležitostí nechali u mých rodičů nějakou literaturu. Bylo to v době, kdy jsem začal chodit na průmyslovku a kdy mi bylo čtrnáct let. Brožury, které jsem přečetl, na mě neuvěřitelně zapůsobily. Vím, že jsem si děsně přál, aby tyto informace byly pravdivé a aby se nejednalo jen o nějaký pěkný román. Poté jsem se se svědky Jehovovými začal stýkat. Bylo se mnou zahájeno domácí biblické studium a začal jsem postupně navštěvovat všechna shromáždění.

Jak na tvé rozhodnutí vstoupit k svědkům Jehovovým reagovalo tvé okolí?

Se svědky jsem se začal velmi často stýkat. A tak není divu, že rodiče a přátelé začali mít o mě strach. Projevovali ho vysvětlováním, uplácením, ale i výhružkami a psychickým nátlakem. Začali se zajímat o svědky Jehovovy a slyšeli mnoho pomluv a informací, které je v tom utvrzovaly. Se spolužáky ve škole jsem neměl potíže. Respektovali mě. Některým jsem nosil časopisy svědků Jehovových a společně jsme rozmlouvali o náboženských tématech.

V čem se ti změnil život?

Byl jsem mladý a byl jsem nadšený z toho, co jsem se dozvídal z Bible. Spoustu času jsem začal trávit se svědky. Navštěvoval jsem třikrát týdně shromáždění, četl všechnu literaturu, kterou hojně vydávají a četl Boží slovo. Na lumpárny nějak nebyl čas a ani chuť. Získal jsem spoustu přátel všech věkových skupin, kteří sdíleli stejnou víru a hodnoty. Vyhnul jsem se mnohým neřestem, do kterých se zaplétají mladí, a nejen oni. A to díky lásce, kterou dává Bůh.

Kolik let jsi byl aktivním svědkem a jak na toto období vzpomínáš?

Svědkem jsem byl dvanáct let. Rád vzpomínám na všechny ty lidi ze sboru, na naše setkávání, rozhovory a studium. Na velké sjezdy a všechny zážitky. Zato mnohem méně vzpomínám na kázání dům od domu, kterým jsou svědkové Jehovovi  proslulí. Já jsem v tomto nevynikal. Nedokázal jsem se zbavit ostychu z lidí, své neschopnosti srozumitelně hovořit a předávat rychle myšlenky. Bylo to pro mě skličující, protože právě ke kázání byli všichni neustále vybízeni.

Co bylo impulsem k tomu, že jsi začal přemýšlet o odchodu? Jaké to je, odejít ze sekty?

Od svědků jsem neodešel dobrovolně. Mé porozumění Bibli se v určitých záležitostech lišilo od pohledu starších. Byl jsem pozván na tzv. „právní výbor“, který vedli starší sboru. Rozhodli, že budu vyloučen. Při tom oznámení jsem brečel jak malý kluk. Všechno se vmžiku zhroutilo. Věděl jsem, co to bude znamenat. Nikdo ze svědků mě nebude moci pozdravit, natož si se mnou promluvit. Ale větší strach jsem měl z toho, že ztratím cestu k Bohu.

Potkáváš své bývalé sestry a bratry na ulici?

Ano, nahodile se potkáváme na ulici i při jiných příležitostech. Reakce jsou různé. Někteří mě přehlížejí. S jinými vyměníme pozdrav gestem a někdy nějakou krátkou povzbudivou myšlenku. Nemám jim to za zlé. Dle výkladu svědků chtějí uposlechnout pokyny z 2 J 9–11. Necítím se však jak ten, kdo nezůstává v učení Kristově, spíš jak ten, kdo nezůstal v učení svědků.

Co dělat, když se rodinný příslušník najednou stane členem nějaké sekty?

Je to těžké. Chceme chránit ty, které milujeme. Pocítil bych strach z neznámého. Doporučuji naslouchat a porozumět danému člověku, zjistit jeho pohnutky. Najít si věrohodné informace o té náboženské společnosti. Vést rozhovor v duchu lásky a naučit se respektovat názor a svědomí druhého. Rozhodně si k němu nenechat uzavřít cestu.

Jak se lze chránit před vstupem do sekty?

Mnohokrát nám něco chybí, jsme nenaplněni nebo jen zvědavi. Sekty a nejen ony nabízejí určité zázemí. Okruh lidí, nauky, názory, pocit bezpečí. Důležité však je, kde toto své naplnění hledáme.

Co je obecně nebezpečné na sektách?

Na sektách vidím jako nebezpečné to, že mohou manipulovat s lidmi. Nabízejí mnoho pozlátka a po čase si člověk ani neuvědomí, že ztrácí sebe, svou svobodnou vůli a nezvládne vystoupit z davu ženoucího se určitým směrem. Záleží na cílech každého. Někomu to naopak vyhovuje.

A co je nebezpečné na svědcích Jehovových?

Začal bych tím, co na nich vidím dobrého. Díky svědkům Jehovovým byla u mě probuzena horlivost pro Boha, touha po poznání a odhalení takového pokladu, jakým je Bible. Lidé, kteří se stávají svědky Jehovovými, mění svou osobnost na základě poznání. Úžasné je jejich nasazení a snaha kázat dobré poselství z Bible. Teď k tomu negativnímu. Myslím, že organizační struktura omezuje svobodnou vůli jednotlivců ve vztahu ke Kristu a Bohu. Vedoucí sbor se stává mezičlánkem mezi Bohem a ostatními křesťany. Vedoucí sbor stanovuje mnohá nařízení a doporučení toho, co je správné a co není. Určuje, čemu věřit a čemu ne. Přináší to celosvětovou jednotu, je tam jistě snaha ochránit ostatní a pomáhat jim. Pokud začne někdo uvažovat jinak, čeká ho pokárání nebo i vyloučení. Přijímání tohoto vedení je pohodlné. Mnohá rozhodnutí nemusí dělat člověk sám, nemusí pátrat po tom, co je to pravé. Na vedoucí sbor se dívá jako na nástroj, který používá Bůh. Pokud se někdo staví proti organizaci, vnímají to, jako by se stavěl proti samému Bohu. Je zde spíše strach před organizací než před Bohem.Ke kázání – neustále zaznívají povzbuzení a pobídky ke kázání. Probouzí to pocit, že člověk nikdy nedělá dost, a to vede ke sklíčenosti. Podává se zpráva o stráveném čase ve službě a počty kusů rozdané literatury. Mnozí jsou pak chváleni a hodnoceni podle čísel. A začíná se vytrácet láska. Nejsou používána žádná nařízení. Zaznívá příliš vybídek o naléhavosti a blízkosti konce. O tom, jak správně využívat zbývající čas. Jsou chváleni ti, kteří dají přednost službě Bohu před studiem na vysoké škole. Jsou chváleni ti, kteří nepřijmou lepší zaměstnání na úkor volného času. Jsou chváleni ti, kteří zůstanou svobodní, aby nebyli rozptylováni. A nakonec strach z vyloučení. Nejhorší je, pokud přijde vyloučení. Dochází k rozdělení rodiny.

Kde jsi dnes duchovně zakotvil?

Naše rodina patří do Českobratrské církve evangelické. Život sboru je velmi odlišný od svědků Jehovových. Je zde něco velmi cenného. Cítím zde snahu pomáhat každému v jeho cestě k Bohu a respektování jeho svědomí. Vnitřně se již necítím jako ten, kdo se zodpovídá nějaké církvi, ale jako ten, kdo patří Kristu a Bohu.

Ptala se Romana Špačková

Laické služby: Předčitatelé bohoslužeb

Český bratr 5/2012.

Ve všech sborech bývají každou neděli bohoslužby. Většinou je sami připravují a vedou faráři a farářky, jáhni a jáhenky nebo ordinovaní presbyteři. Jsou sbory a kazatelské stanice, kde z různých důvodů nastupují v neděli do služby předčitatelé bohoslužeb a mívají tzv. čtené. Někteří věřící trpí předsudky a takové bohoslužby považují za méněcenné a do kostela nepřijdou. Mnozí faráři na předčitatele kázání nedají dopustit. Sama jsem zažila mnohokrát čtené bohoslužby a musím připustit, že mohou být stejně přínosné jako bohoslužby vedené duchovním. Vladimír Zikmund, kurátor z Brna Husovic, se s námi podělil o své zkušenosti s předčítáním bohoslužeb.

Jak ses k předčítání bohoslužeb dostal?

Jestli si dobře vzpomínám, začal jsem navštěvovat seniorátní vzdělávací setkání brzy po tom, co jsem začátkem osmdesátých let přišel do Brna. Určitě v tom byl významnější vlastní zájem o biblické vzdělávání než potřeby sboru. Náš sbor byl obsazený a navíc se v Brně skoro vždy našel nějaký farář důchodce nebo seniorátní farář, který mohl u nás zaskočit. A dnes je situace podobná. Když je potřeba zastoupit našeho faráře například v létě, jsme minimálně tři, kteří se střídáme. Takže dnes se dostanu k předčítání tak jedenkrát za rok.
Tady musím přiznat, že již na střední škole jsem trochu váhal, zda nejít na bohosloví. Strojařina se stala mou profesí tak nějak díky vnějším okolnostem.

Míváš trému před bohoslužbami?

Trochu trémy přiznat musím. A myslím, že je to tak dobře. Ale míval jsem dřív větší. Když jsem přišel do Husovic, byly tam již běžné služby presbyterů, které spočívaly v ohláškách a vlastní přímluvné modlitbě. Když přišla řada i na mě, býval jsem dost nervózní. Hlavně jsem se tehdy musel učit mluvit srozumitelně a nahlas. Na to jsem měl naštěstí jednu starší paní, na kterou jsem se mohl při ohláškách dívat a podle jejího výrazu jsem poznal, zda mi rozumí nebo ne. To byla dobrá škola.

Kde všude si vybíráš kázání?

Využívám především Sbírky kázání a vybírám si taková kázání, se kterými se tak nějak dovedu ztotožnit. Myslím, že je to důležité nejen pro mě, ale i posluchač pozná, když se něco jen přečte. Ale použil jsem již i kázání z jiných autorských sbírek, kterých mám doma několik. V rámci zmíněného vzdělávacího kurzu jsem před lety napsal i dvě kázání vlastní.
Podle toho, jak se trefím do výběru, si někdy trochu kázání upravuji. Většinou to ale není třeba. Modlitby si upravuji víc a častěji si píši svoje. A jestli se něco učím zpaměti? Tak to mi nešlo ani ve škole!

Mají předčitatelé kázání v rámci seniorátu nějaká setkání, na kterých by se sdíleli a
vzdělávali? Měli jste kurz rétoriky?

Po již zmíněných setkáních jsme v seniorátu přešli na vzdělávání předčitatelů. Vedle biblického vzdělávání tady byl kladen větší důraz právě na vlastní liturgii, modlitby a také rétoriku. Na tu máme skvělého učitele Láryho Hausera, herce profesionála z našeho sboru.

Vzděláváš se dál v teologii?

V tomto školním roce jsme v seniorátu začali s tříletým vzdělávacím kurzem pro laiky. Měl by umožnit presbyterům udělat zkoušku k ordinaci. Také jsem přihlášen a rád bych to celé absolvoval. Ale jestli jsem schopen se ve svých letech ještě připravit na zkoušku, nevím. Co mě těší, je, že se ho účastní hodně mladých! Ke vzdělávání patří také biblické hodiny a četba. A to v rámci ještě jiných pracovních povinností už nezvládám tak, jak bych si přál.

Ptala se Romana Špačková