Archiv pro rubriku: Diakonie

Předvánoční pilno v chráněných dílnách v Rolničce

(ČB 12/2019) I když příchod zimy není, co býval, a závěje sněhu spatříme spíš na obrázcích Josefa Lady než pohledem z okna, některé věci se nemění: poslední měsíce roku zůstávají stejně jeho nejnapínavějším obdobím. Toho vzrušení, jestli se všechno stihne a podaří. Budou-li mít naši blízcí radost z toho, jak jsme je obdarovali zároveň s očekáváním, jaké překvapení připravili oni nám. A co teprve ti, kteří na tom, aby bylo na Vánoce čím obdarovávat, celý rok pracují. Jaký shon zažívají oni?

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Krabice od bot z druhé strany

(ČB 11/2019) Vybrat s dětmi hračky, školní pomůcky nebo oblečení, zabalit, odnést na sběrné místo a mít radost z toho, že obsah vánočně vyšňořené krabice od bot potěší chlapce či dívku z rodiny, kde si takové dárky nemohou dovolit. Tak to zná stále více lidí. Jak ale vypadá věc z druhé strany, tam, kde se dárky k těm potřebným dostávají? To poodhalí Šárka Portyšová, vedoucí nízkoprahového klubu Kruháč Diakonie v Jablonci nad Nisou.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Škola známá široko daleko. Rozhovor s ředitelkou diakonické školy v Merklíně Ivanou Kováčovou

(ČB 10/2019) Rodiny se kvůli téhle škole stěhují třeba i přes 100 kilometrů. Jako jedna z mála v České republice totiž dlouhodobě přijímá i žáky s těžkým autismem a dovede jim poskytnout vedle speciálního vzdělání i celodenní péči. Navštěvuje ji 114 dětí. Určitou formu autismu má více než polovina z nich, 80 % z nich nemluví a s učiteli komunikuje přes takzvaný výměnný obrázkový komunikační systém. Přesto tvoří společně s rodiči a zaměstnanci školy jedno velké společenství, jak vyplývá z rozhovoru s ředitelkou Ivanou Kováčovou.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

16 škol Diakonie znovu vítá své žáky. Je jich přes čtyři sta

(ČB 9/2019) Každý žák ve školách Diakonie je originál. Jeden spořádaně sedí v lavici a klidně pracuje na svých úkolech. Druhý chvilku neposedí. Musí se stále pohybovat, jinak se necítí dobře. Další je zase tak citlivý, že ho i drobná odchylka od zavedeného pořádku nezvladatelně rozruší: spustí takový křik, že se to rozléhá po celé škole. Je pak třeba všeho nechat a začít ho uklidňovat.

Víme, že nás s žáky našich škol můžou potkat lecjaké nečekané situace a teprve když nastanou, začínáme hledat způsob, jak je společně zvládnout. Stojí to ale za to. Vzdělání je totiž schopen i člověk s nejtěžším handicapem. Nemusí se hned učit číst a psát. Pokroky lze dělat i v tom, jak dát srozumitelně najevo hlad, pocit nepohody nebo touhu po společnosti druhého člověka. Pro člověka s handicapem a jeho blízké to není maličkost, ale zásadní posun dopředu. Někdy může působit až zázračně. Na zázraky ale ve školách nespoléháme. Sázíme na odbornost, zkušenost i dobrou vůli pedagogů. A na individuální přístup, což si samozřejmě žádá malý počet dětí ve třídě.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu