Archiv pro rubriku: Diakonie

Jsme na jedné vlně

(ČB 7-8/2019) Celý život působil v ekonomických oborech a před odchodem do důchodu si položil otázku, jak smysluplně trávit nastávající volný čas. Rozhodl se pro pomoc druhým lidem, a tak v rámci jednoho z dobrovolnických programů Diakonie už šestý rok pomáhá v rodinách – dětem s přípravou do školy. A dobře se v tom doplňuje se svými výrazně mladšími kolegy.

Poslechněte si článek:

Jakým způsobem jste si jako dobrovolník našel k Diakonii cestu?

To vzniklo zcela náhodně. Chtěl jsem dobrovolně pomáhat a někde jsem četl, že pro dobrovolníky se bude konat školení. Bylo tam vyjmenováno několik činností – mezi jinými i doučování, což mě lákalo. Pokračování textu

Jak vypadaly začátky obnovené Diakonie?

(ČB 6/2019) Zdeněk Bárta (*1949) stačil být za svůj život farář, odečítač vodoměrů, poslanec a senátor. A stál u zrodu Diakonie ČCE. Jeho život je dodnes úzce spjat s Diakonií Litoměřice, kde předsedá dozorčí radě a působí jako dobrovolník.

Poslechněte si článek:

Komunistický režim diakonickou práci na dlouhou dobu zakázal. Přesto roku 1989 nevznikala na zelené louce. Co jste před rokem 89 o Diakonii věděl?

Vnímal jsem, že Diakonie je velká sociální organizace v tehdejším západním Německu. A říkal jsem si, jak se ti Němci mají dobře. V Česku komunisté Diakonii zakázali a věřící zahnali do kostelíčků, aby z církve udělali spolek pámbíčkářů. Do velké míry se to povedlo. Pokračování textu

Diakonie pomáhá dětem v Myanmaru

(ČB 5/2019) V Myanmaru (Barmě) pomohla Diakonie zrekonstruovat pět škol, které celkově navštěvuje přes tisíc studentů. Vzdělání je pro ně zásadní. Může je totiž vysvobodit z chudoby, ve které dnes se svými rodiči žijí.

Poslechněte si článek:

To je případ i holčičky Shwe Hla Sein (11 let), která chodí do šesté třídy základní školy ve městě Maruku v arakanském regionu. Má pět sourozenců, tři z nich navštěvují stejnou školu jak ona. Rodiče své děti ve vzdělání velmi podporují, i když je to za hranicí jejich finančních možností. Pokračování textu

Pralinkárna – práce snů

(ČB 4/2019) Jaroslav Nevřela právě podepsal pracovní smlouvu. Následující týden má nastoupit na ranní směnu a těší se. Zaměstnání vystřídal už několik. Pomáhal v kuchyni – dvě hodiny denně sedm dnů v týdnu. Práce se mu líbila, ale s platem spokojen nebyl. Za měsíc si přišel na pouhých 1500 korun. Pak nastoupil do lakovny plechů. Při práci s tenkými kovovými deskami si ale nebyl jist, jestli neudělá fatální chybu a nepřivodí si vážné zranění. Při handicapu pana Nevřely, alkoholové demenci, to je obava na místě. Také se pokoušel o úklid, tam ale neuspěl.

V zaměstnání, které ho čeká teď, si ale věří. Spolu s dalšími spolupracovníky bude vyrábět pralinky. Čtyři hodiny denně pět dní v týdnu, s výrazně vyšším platem, než měl jako pomocník v kuchyni. Věří si i proto, že má za sebou dobrou přípravu. V pralinkárně, při důkladném týdenním zaškolení, si vyzkoušel všechny pracovní úkony, takže ví, co ho čeká. „Myslím, že nezklamu,“ říká.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu