Archiv pro rubriku: Diakonie

Peníze českých evangelíků pomohly v uprchlickém táboře

Český bratr 4/2013.

Syrským uprchlíkům se žije trochu lépe

Děti v jordánském táboře Za’atari se již mohou radovat z nového oblečení pořízeného z darů sborů Českobratrské církve evangelické. Ty totiž v rámci sbírky, která probíhala od prosince 2012 do poloviny února 2013, věnovaly na podporu syrských uprchlíků 241 969 Kč. Spolu s okamžitou humanitární pomocí v hodnotě 150 000 Kč, které vyčlenila v prosinci z humanitárního fondu synodní rada, tak mohlo být pořízeno oblečení za celkovou částku 391 969 Kč.

Rádi bychom poděkovali všem sborům ČCE, které přispěly nemalými částkami, a tím podpořily poměrně velký počet syrských uprchlíků – obyvatel jordánského tábora Za’atari.

 

 

Pomáháme hlavně těhotným ženám, dětem, nemocným a starým lidem

Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové pomoci se zapojilo do pomoci obyvatelům tohoto uprchlického tábora již v uplynulém roce ve spolupráci s partnerskou Luterskou světovou federací a za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR. Nejprve jsme pořídili vhodnější přístřeší pro 45 rodin, které pobyt v provizorních podmínkách tábora obzvláště ohrožuje a které jsou z různých důvodů zranitelnější než ostatní. Nejčastějším z těchto důvodů byla přítomnost malých dětí, těhotných žen, starých či nemocných lidí v rodině. Tyto rodiny byly doporučeny tzv. správci ulic, což jsou uprchlíci zvolení ostatními obyvateli tábora a pověření spravováním a zastupováním jednotlivých čtvrtí v táboře. Vzhledem k tomu, že se tábor nachází v poušti, život jeho obyvatelům velmi komplikuje všudypřítomný prach, veliké výkyvy teplot a v určitých obdobích i nárazové prudké deště. Stany jsou proto jako trvalé obydlí naprosto nedostatečné. V zimním období je v nich velice chladno, snadno provlhají, tvoří se v nich kaluže a jen částečně brání vnikání nepříjemného prachu.
Jako vhodnější přístřeší byly vybrány obytné kontejnerové buňky. Ty byly Luterskou světovou federací objednány u místního jordánského výrobce Abu Moujeha, který ve veřejné soutěži, jíž se účastnilo celkem 11 firem, nabídl nejlepší cenu za odpovídající kvalitu (1 600 jordánských dinárů za jednu buňku). Během vánoc 2012 byly obytné buňky dovezeny do tábora a předány vybraným rodinám, pro které znamenaly velmi výrazné zkvalitnění podmínek života v táboře. Omm Yaser Al Hariri, pětapadesátiletá matka a babička, vyjádřila své pocity po přestěhování do obytné buňky takto: „Naše stany, ve kterých jsme žili před tím, než nám byla přidělena obytná buňka, ze všech stran profukoval vítr a zaplavovaly je nárazové deště. Jako stará žena jsem z toho byla nemocná, stejně jako naše děti. Matrace a přikrývky byly vždy studené a mokré. Od té doby, co jsme dostali obytnou buňku, se všechno změnilo.“

Chybí hlavně oblečení, obuv a střecha nad hlavou

Od doby, co se v Sýrii vyhrotil ozbrojený konflikt, veliké množství lidí uprchlo přes hranice do okolních zemí. Podle údajů OSN jejich celkový počet překročil již jeden milion, z něhož nyní téměř jedna třetina pobývá v Jordánsku. V současnosti žije v táboře Za’atari v severním Jordánsku již přes 60 000 lidí a denně jich další stovky až tisíce přicházejí. Je proto velice obtížné získat finanční prostředky pro zajištění základních podmínek pro všechny obyvatele tábora. Zatím se hlavním organizacím působícím v táboře včetně Humanitární komise OSN pro uprchlíky daří bez problémů zajišťovat stravu, nutné hygienické zázemí a zdravotnickou péči. Na další potřebné věci, jako je přístřeší, oděvy, obuv a další běžné věci denní potřeby, už se však finance často nedostávají.

Počet uprchlíků stále roste

V pomoci syrským uprchlíkům pokračujeme i v roce 2013. Vzhledem k tomu, že se v průběhu uplynulých měsíců počet uprchlíků v táboře zdvojnásobil a den ode dne stále vzrůstá, rozhodli jsme se v dalším období naplánovat takovou pomoc, která by pozitivně ovlivnila život většího množství lidí v táboře. Po rozsáhlejším průzkumu stávající situace, kterou provedla Luterská světová federace, jsme se zapojili a pokračujeme pro děti žijící v Za’atari v pořizování obuvi a oděvů, kterých je stále veliký nedostatek. V březnu jsme získali další finanční podporu Ministerstva zahraničních věcí a v průběhu následujících měsíců zakoupíme 4 100 párů dětských bot a 5 600 kusů dětských oděvů, které pak budou předány rodinám dětí.

Jsme moc rádi, že k vyhlášení dobrovolné sbírky Synodní rady ČCE došlo a že ji mnozí štědře podpořili, neboť díky ní mohla být poskytnuta bezodkladná pomoc právě ve chvíli, kdy ji ohrožené rodiny obzvláště potřebovaly.

Anna Jiříčková, Zahraniční projekty
Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové pomoci
www.hrp.diakonie.cz

Nejsme jen ti, co rodičům všechno odkývají

Český bratr 3/2103.

O roli učitele v křesťanské speciální škole, o lidské důstojnosti i o tom, proč je třeba někdy být vůči rodičům za „drsňáky“.

Středisko Diakonie Ratolest sídlí v pražských Strašnicích. Patří mezi nejmenší zařízení Diakonie ČCE, přesto už přes dvacet let pečuje, pomáhá a poskytuje podporu lidem s mentálním a kombinovaným postižením i jejich rodinám. Prvním předsedou jeho představenstva se stal známý dětský psycholog Zdeněk Matějček. Od roku 1993 existuje vedle střediska také speciální škola, nejprve jako součást střediska, později podle platné legislativy samostatné zařízení (které ovšem sídlí ve stejné budově a v mnohém je se střediskem pevně propojeno). Škola vzdělává jedenáct žáků ve dvou třídách a má dvě třídní učitelky, dvě asistentky a jednoho vychovatele. K rozhovoru jsme usedli s jednou z učitelek, zkušenou speciální pedagožkou Martinou Hájkovou. Povídali jsme si nejen o strašnické Diakonii, ale vůbec o tom, co je na práci speciálního pedagoga důležité a zajímavé.

Jak vypadá den ve speciální škole? V čem se liší od škol takzvaně normálních, které známe?
Liší se hlavně tím, že tady nejsou ohraničené hodiny, není tady učitel, který by přišel do třídy a děti by si vytáhly pracovní sešity a učebnice. Tady jsou vlastně výukové bloky, v nich učitel pracuje s dětmi podle jejich schopností. Výuku může aktuálně měnit podle dispozic, které děti mají. Takže pokud má někdo zrovna ten den třeba několik epileptických záchvatů, nemá cenu pokračovat v tom, co si učitel naplánoval, a je třeba flexibilně zaujmout dítě něčím jednodušším. Příprava je sice důležitá, ale učitel musí umět improvizovat a okamžitě reagovat na vzniklou situaci. Výuka ve speciální škole nefunguje od zvonění ke zvonění. A na první pohled to vlastně ani jako škola nevypadá.

Kolik dětí je v jedné třídě?
Podle zákona může být ve třídě maximálně čtyři až šest dětí. Ale nad těch šest může být ještě dítě, které je v tzv. domácím vzdělávání – buď tak, že dojíždí do školy v nějakých pravidelných termínech, nebo učitel jezdí za ním.

Každé dítě má jiný handicap a odlišné potřeby. Jak to zvládnout všechno dohromady?
To je to nejtěžší. Mezi dětmi jsou rozdíly věkové a také rozdíly v mentálních schopnostech v kombinaci s dalším smyslovým a zdravotním omezením. Nejtěžší je, jak to všechno skloubit, aby se s každým dítětem nepracovalo pouze individuálně. Aby se některé činnosti dělaly společně, aby děti byly jako parta, která si třeba i vzájemně pomáhá. Aby to nebylo tak, že si učitel odvede dítě k individuální výuce, kde ho chvíli dře a pak zase přivede zpět mezi ostatní děti.

Jak dlouho trvá povinná školní docházka a co potom, když skončí?
Povinná docházka trvá deset let. Když to období končí, snažíme se to řešit s rodiči. Některé děti zůstávají ve stacionáři, kde jim rezervujeme místo, pokud nám dostačuje kapacita. Někteří rodiče dávají děti do jiných, třeba týdenních zařízení. Bohužel nemáme žádnou nástavbu, tedy tu takzvanou praktickou školu, obdobu školy střední. Ale ti, kteří zůstávají v našem stacionáři, mohou plynule přejít do jeho aktivit, kde jsou vlastně obdobné pracovní bloky, ještě více propojené s praxí.

Propojení střediska a školy je tedy výhodou.
Ano, je to veliká výhoda a výhoda je také to, že jsme malé zařízení. Je u nás takové rodinné prostředí, kde každý zná každého. Víme, co od kterého klienta můžeme chtít, jak je na tom. Tvoříme jednu skupinu a můžeme mnohé konat společně. Třeba školy v přírodě, tam žijeme jako jedna parta.

Co dalšího  vedle výuky škola organizuje nebo nabízí?
Děti ze školy i stacionáře docházejí na hipoterapii, tedy jízdu na koních. Jednou týdně chodíme do tělocvičny nebo společně plavat. Pak jsou další aktivity, jako divadla, koncerty, výstavy, různá muzea. Také zveme hosty sem. Například nedávno jsme měli masopustní rej a pozvali jsme klienty z nedalekého podobného zařízení, aby se všichni navzájem poznali.

Co tě v práci nejvíc těší?
Když se něco podaří. Když se třeba dítě naučí nějaký nový znak v komunikačním systému. Dokáže si třeba samo říct, že chce na záchod, a přestane nosit pleny. To je úžasné pro jeho důstojnost. Že si samo zajde na záchod, umyje si ruce… To, co člověk považuje u zdravých dětí za samozřejmost, může být tady velkým úspěchem a uhájením důstojnosti toho člověka. Je to obrovská pomoc pro rodiče, pro rodinu. Snažíme se naučit děti co největší soběstačnosti. Aby si ony samy mohly dojít na záchod, sundat si samy svetr, když je jim horko, vzít si samy jídlo, když mají hlad. Může se to zdát málo, ale myslím, že to s lidskou důstojností hodně souvisí. Učíme je, aby jen pasivně nečekaly, až je někdo upozorní, nebo až jim někdo pomůže a postará se o ně.

Máš nějaký recept, jak si odpočinout od psychického vypětí, které službu provází?
Jednak je příjemné, když si člověk z některých věcí, které nevyšly a nedaří se, dokáže udělat legraci. Jako ventilace je skvělá i výměna zkušeností s kolegyněmi, jak se nám daří či nedaří. Je to fajn právě i v tom, že všechny děti navzájem známe. Kolegyně třeba přijde: „Představ si, že mi Dáda dokázal říct, co je dnes za den!“ To jsou všechno věci, co člověka nabíjejí. A pak mám takové ty své osobní odpočinkové záležitosti – setkávání s přáteli, muzika, zpívání, chození po horách. Aneb ventilace psychická i tělesná.

Zmínila jsi důležitost komunikace s rodiči, jak funguje?
Myslím, že učitel musí věnovat hodně času rozhovorům s rodiči, protože rodič sám těžko může odezírat drobné pokroky, kterých dítě dosahuje. Nejsou totiž na první pohled zjevné. Je důležité, aby učitel rodičům referoval, co se s dětmi ve škole dělá, jak postupují a co by rodič měl po svém dítěti doma vyžadovat. Takže třeba říkám: chtějte po dítěti, aby před jídlem ukázalo gesto „jíst“, aby se vzájemně provázalo to, co se učí ve škole, a to, jaká je praxe v rodině v běžném životě. Abychom to po něm chtěli všichni. Tento komunikační systém je nejdůležitější. A samozřejmě je třeba také informovat o všech aktivitách, které jsme dělali, o tom, co se ve škole děje. Protože rodič se nepodívá do sešitu a neuvidí, že dneska byla z diktátu jednička.

Je něco, v čem se diakonická škola ve Strašnicích liší od jiných?
Tady na nás trochu dýchne křesťanské prostředí. Je to vidět ve vztazích mezi námi. Ve vtazích vedení k nám. V tom, že tady probíhají pravidelné bohoslužby s dětmi. Ne ve všech diakonických zařízeních to takto funguje. Dochází sem farář i lidé ze strašnického sboru. Křesťanský duch sem patří. Není to ta obyčejná anonymní škola, je v tom něco víc a je to znát.

A jak na to reagují rodiče?
Spousta rodičů ví, do čeho šli. Myslím, že nejsme křesťanské zařízení, kde pracovníci jsou všichni takoví ti hodní a milí svatouškové, co všechno rodičům odkývají. My jsme naopak někdy vůči rodičům za drsňáky. Právě proto, abychom děti osamostatnili. Proto říkáme „na tohle dbejte“ nebo „v tomhle ho nechte, ať si sám poradí“. Mateřské srdce se snaží opečovávat, my jsme někdy trošku drsnější. Naším úkolem je podporovat důstojnost člověka, která úzce souvisí s jeho maximální soběstačností.
Někdy se rodiče ptají i na to, o čem si s dětmi povídáme. Samozřejmě i ve výuce reagujeme na křesťanské svátky, třeba na velikonoce, vánoce. Vyprávíme příběh, sestavujeme divadlo, obrázky. Jedna maminka se mne tuhle ptala: „Nemodlíte se tu nějak moc? Náš David za každým slovem říká amen…“ David se prostě naučil nové slovo, které teď rád používá. A maminka se bát nemusí (smích).

Ptal se Pavel Hanych

Diakonie ČCE na území ČR provozuje 8 speciálních škol (případně mateřských škol a základních škol praktických). Tyto školy vzdělávají děti se specifickými výukovými potřebami, jejichž základem je zpravidla těžší forma mentálního či kombinovaného postižení nebo autismu. Speciální školy najdete v Čáslavi, Merklíně, Ostravě, Praze (3x), Soběslavi a Vrchlabí. Další informace a kontakty najdete na www.diakonie.cz.

Kdysi Rain Man a dnes moderní diagnóza?

Český bratr 2/2013.

Rozhovor o autismu.

K rozhovoru s paní Perchtou Kazi Pátou jsme si sedly na zem. Kolem nás líně lezla želva, paní Pátá balila výrobky pro charitativní bazar a přitom se živě rozpovídala nejen o autismu a své nadaci Autismo MiMundo.


Máte tři děti, z nichž nejmladší má autismus. Co pro vás bylo v nejbližších týdnech po stanovení diagnózy nejtěžší?
Jednoznačně odchod manžela a otce mých dětí. Nebyla to diagnóza sama ani reakce okolí, ale to, že jsem zůstala prakticky na vše sama – bez partnerovy opory i bez financí.

Měl váš muž pocit, že nějakým způsobem selhal?
Nevím, on prostě dlouhodobě zastával názor, že postižené dítě bere zdravým sourozencům to, co potřebují, že narušuje jejich vývoj. Když se takové dítě narodilo jemu, byl to z jeho strany logický a pragmatický krok. Já sama jsem pocity selhání a chyby vůbec nepociťovala…

Dnes působíte velmi vyrovnaně, jak vnímáte reakce okolí? Setkáváte se s nepochopením či odmítnutím?
S tím nemám problém. Možná je to dáno mou povahou, ale zjistila jsem, že opravdu není důležité, co si o vás nebo vašem dítěti ostatní myslí. Samozřejmě se někdy snažím předejít konfliktním okamžikům na veřejnosti a Matýskovu situaci aspoň naznačím, ale ne vždy je na to čas a lidé to pochopí. Vím, že některým rodičům se stává, že lidé považují jejich dítě za nevychované či rozmazlené, ale já například vidím svou prioritu ve spokojenosti a zdravém vývoji mého syna. Tomu se snažím podřídit naše společné návštěvy restaurace a obchodů.

Můžete uvést nějaký příklad?
Jednou jsme třeba byli v restauraci, kde se Matyáš rozhodl jíst pod stolem. Panu číšníkovi se to moc nezamlouvalo, zprvu nás nechtěl ani obsloužit. Nakonec celou situaci pochopil a zvládli jsme ji všichni poměrně elegantně. Vyžaduje to ovšem trochu neodbytnosti. Někdy chtěl Matyáš zase přílohu na zvláštním talíři, jinak by to prostě nesnědl. Snažím se mu co nejlépe pomoci tak, aby mohl v tom našem světě fungovat.

Kde jste se naopak setkala s pozitivním přístupem, s něčím, co vás povzbudilo?
Určitě u Matýska ve školce. Když tam začal chodit, seznámila jsem rodiče s jeho diagnózou, nastínila jsem specifika a zvláštní potřeby, které Matyáš má. Bylo pro mne velice těžké postavit se před rodiče zdravých dětí a vykládat, že můj syn je jiný. Dolehla na mne ta samota, uvědomila jsem si bolest, opuštěnost. Přišlo mi jako bych žebrala… Ti rodiče se však zachovali úplně bezvadně.

Podpořili vás ve vaší snaze integrovat Matyáše do běžné školky?
Naprosto! Všichni chtěli pomoct, vysvětlovali dětem, ptali se mě ve školce, děti se o něj staraly. Rodiče si opravdu dali práci jim celou situaci vysvětlit. Děti pak Matýska braly mezi sebe – a dnes ve škole je to vlastně stejné. Často ho podporují, říkají mu: „Jsi dobrej, dneska jsi hrál výborně!“ A přitom jsem si všimla, že mezi sebou se tak nechválí.

Takže integrace mu vlastně pomohla i přesto, že v období školky ještě vůbec nemluvil.
Ano, myslím si, že integrace je výborná věc pro všechny zúčastněné, nejen pro děti s postižením. V dnešní době se tolik hraje na materialismus, kdo má čeho víc, kdo dražší boty, a tady najednou děti vidí zranitelnost, vidí člověka, který potřebuje pomoc. Až se bojím, aby mi ho moc nerozmazlily.

Myslíte tím, že v nich Matyášova slabost vyvolává solidaritu?
Vzájemná pomoc určitě děti solidaritě učí. Myslím, že je to podobné jako s náboženstvím, které učí člověka jakési mravní odpovědnosti. Někteří rodiče jsou materiálně založení, hodně pracují a není moc prostor přemýšlet o duchovních hodnotách, ať je vnímáme v jakémkoliv smyslu. Spolužák, který potřebuje pomoc, pro děti může být novou zkušeností mezilidských vztahů. Někdy mi to připadá jako z pohádky Dařbuján a Pandrhola – ti, kteří žijí především pro materiální hodnoty, mají tendenci si všechno koupit – zaplatit třeba všechny doktory světa, aby dítě uzdravili. Až teprve později se dostávají ke zjištění, že svět funguje trochu jinak…

Jaké je vlastně dnes ve společnosti povědomí o autismu?
Myslím, že je u nás velmi dobré. Dřív lidé říkávali: „jo, to je ten Rain Man,“ a dneska: „jo, to je ta moderní diagnóza.“ Už při stanovení diagnózy jsem na internetu sháněla vše, co bylo dostupné. Většinu pomůcek a komunikačních materiálů jsem si pak vyráběla sama – dnes je ráda sdílím s matkami v podobné situaci.

Tím se dostáváme k vaší nadaci Autismo MiMundo, která pomáhá v zemích Latinské Ameriky. Jak jste se k ní dostala?
Přes internet! Jednou jsem hledala nějaké informace a seznámila se na webu s matkou z Mexika, která se ocitla v podobné situaci, když ji opustil partner. Uvědomila jsem si, že situace v Latinské Americe je opravdu zoufalá. Začala jsem shánět sponzory, a dnes pomáháme formou hmotných i finančních darů. Nacházím v tom hodně vnitřní radosti.

To je na vás vidět, pomáháte opravdu s vášní!
S Matýskem se přede mnou otevřel jiný svět. Svět, kde není podstatné, kolik věcí sama přijímám – přeju si, líbí se mi, koupím si –, ale naopak kolik dávám dál – pozornosti, radosti, naděje, pomoci. Mám totiž nějak odpozorováno, že čím více dám dál, tím více jsem sama obohacena.

Kde jste se tomuto postoji naučila?
Mým životním vzorem byl děda, ten byl vždycky ochoten pomoci druhým. Dával, ale sám odměnu neočekával. I když, já odměnu vlastně dostávám… Matýsek mě, a vlastně všechny kolem sebe, velmi obohacuje. Je to čistá, bezelstná duše. Před časem se mi stalo, že jsem v kuchyni připravovala dětem večeři a Matyáš mne najednou objal a povídá: „Maminko, já jsem tak rád, že jsem se ti mohl narodit. Víš, já jsem se strašně moc chtěl narodit v týhle rodině.“ Málem jsem upustila věci z ruky – to mi říká můj syn, který ještě před pár lety vůbec nemluvil! Pochopte, s takovým dítětem opravdu nemohu jinak než říct, že jsem velmi šťastná.

Pro některé rodiče postižených dětí to může znít trochu provokativně…
Ale já to tak skutečně vnímám, a dokonce vidím, že to ostatní často povzbuzuje a inspiruje. Proto tak ráda přijímám pozvání k přednáškám a podpoře neziskových organizací. Vždy mne těší, když mohu předat něco z toho, co jsem sama zažila. Možná je nějak geniálně shůry vymyšleno, že jsem do takové životní situace byla postavena právě já se svým temperamentem a přístupem k životu. Zdá se mi, že každému je dáno jen tolik, kolik unese.

To mi připadá velmi příhodné. Mnozí by na vašem místě možná propadli skepsi a vlastní bezmoci.
Díky Matýskově postižení jsem se potkala s tolika dobrými lidmi, kteří mě mnohokrát povzbudili a podpořili. Dnes mám zase radost, že mohu něco udělat já. Těší mne, když se druzí lidé snaží pomoci. Často se stane, že někam přijdu se svým příběhem a ten lidi vytrhne z běžných věcí – kanceláře, telefonu, starostí, co nového si koupí…  Moje situace tak přirozeně provokuje otázkou, jestli potřebujeme všechno to, čím se obklopujeme. Mnozí pak začnou sami kreativně vymýšlet, jak by se ještě dalo pomoct, a to mne opravdu fascinuje. Je úžasné, že jsme každý jiný a můžeme se zapojit tam, kde jsme, a tím, co umíme.

Dovětek:
Zdá se, že paní Pátá je mladá žena, která stojí nohama pevně na zemi. Občas taky mrkne směrem vzhůru, aby zkontrolovala směr a intenzitu větru – a tomu záhy podřídí své další kroky. Pro své okolí je andělským poslem, ale nikoliv andělem. Už jste snad někdy slyšeli, že by andělé kouřili?

Rozhovor připravila Adéla Muchová, PR koordinátorka střediska Diakonie ČCE v Praze-Stodůlkách.

Diakonie ČCE pomáhá lidem s autismem ve svých střediscích v Praze, Soběslavi, Vrchlabí, Merklíně, Čáslavi, Uherském Hradišti nebo Kloboukách u Brna a také ve svých speciálních školách. Všechny kontakty najdete na www.diakonie.cz.

Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je kvůli tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovázejí specifické vzorce chování. Více na www.autismus.cz

Česko zná nejlepší pečovatelky!

Český bratr 1/2013.

Ve čtvrtek 29. listopadu se konalo na Novoměstské radnici v Praze slavnostní vyhlášení jubilejního již desátého ročníku ocenění „Pečovatel/ka roku“ společně s vyhlášením Národní ceny Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS ČR) – Pracovník sociálních služeb. Akci pořádala již tradičně Diakonie ČCE ve spolupráci s APSS ČR a konala se pod záštitou manželky prezidenta ČR paní Livie Klausové, předsedkyně PSP ČR Miroslavy Němcové (zastoupena poslankyní Lenkou Kohoutovou), ministryně práce a sociálních věcí Ludmily Müllerové a starostky Městské části Praha 2 Jany Černochové.

Cílem ocenění „Pečovatel/ka roku“ je podpořit ty, jejichž významným každodenním úkolem je pečovat a pomáhat potřebným. Toto celorepublikové ocenění se od letošního roku spojilo s vyhlášením Národní ceny APSS ČR – zahrnuje tak širší škálu profesí pečovatelů a pečovatelek, sociálních pracovníků či pracovníků v sociálních službách. Nominace do soutěže měli příležitost od června zasílat za „svého“ pracovníka samotní klienti, rodiny a přátelé klientů, jakož i spolupracovníci či vedoucí služeb vysílajících pomáhajících organizací.

Odborná komise vybrala deset pracovnic, které převzaly titul „Pečovatel/ka roku“, a udělila dalších osmnáct čestných uznání. Šest vítězek na 1. až 3. místě bylo oceněno v druhé části programu, který patřil národní ceně v kategoriích „Sociální pracovník“ a „Pracovník v sociálních službách“. Celá akce je pojímána zejména jako příležitost poděkovat a veřejně ocenit jejich práci. Vyhlášení hudebně doprovodila Chorea Bohemica a celým programem provázel účastníky moderátor Petr J. Svoboda.

„Cílem projektu je upozornit na potřebnost povolání pracovníků sociálních služeb, chápaného zpravidla jako životní poslání. Jen člověk vybavený citlivostí, rozhledem, pohotovostí a moudrostí je schopen dobře vnímat to, co se z osobnosti člověka v jeho nejzákladnějších potřebách projevuje. Schopnost toto individuální respektovat a přiměřeně reagovat je bezesporu náročná role, hodná ocenění,“ říká Libuše Roytová, ředitelka Diakonie ČCE – Střediska křesťanské pomoci v Praze, jež je zároveň zakladatelkou ocenění „Pečovatel/ka roku“.

„Pracovníci v sociálních službách, pečovatelky, pečovatelé a sociální pracovníci patří mezi základní pilíře systému sociálních služeb v ČR. Ocenit tuto záslužnou práci, zvýšit její společenskou prestiž a upozornit na ty nejlepší, to jsou hlavní důvody a principy Národní ceny APSS ČR a ocenění Pečovatel/ka roku,“ dodává prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiří Horecký.

ph