Archiv pro rubriku: Diakonie

Africké příběhy (3)

Český bratr 7/2012.

V africkém čísle ČB přinášíme poslední dva příběhy afrických žen, jimž se dostalo podpory díky rozvojové pomoci Diakonie ČCE. Letošní sbírka Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících o sirotky, oběti epidemie AIDS, vynesla do těchto dnů více než 650 tisíc korun. Prostředky pomohou ženám, jež o sirotky pečují, začít s drobným podnikáním, které jim a dětem zajistí základní obživu. Následující řádky popisují skutečné příběhy žen, jimž pomohl výtěžek této sbírky v minulých letech.

Mulu Belay, vdova, 40 let, HIV pozitivní

Mulu měla šest dětí. Tři zemřely. Jedno na tuberkulózu, další dvě – nebylo jim ani pět let – na neidentifikovanou nemoc. Paní Mulu má nového partnera, šedesátníka, který má také AIDS.
Navzdory svému velmi těžkému osudu začala Mulu podnikat. Koupila pět ovcí, každou za 500 bir (asi 500 korun). Krmí je tím, co se jí podaří donést domů jako odpad z květinářství a pivovaru. Některé ovce už prodává po 800 birech, takže má vlastně za sebou první úspěšné obchody. Ovcím se daří dobře, momentálně jich má devět.

Mulu se svým partnerem chovají také slepice a kuřata. Luxus kurníku si nemohou dovolit a tak mají drůbež všude – na dvorku i doma v posteli. I když jsou to podmínky neutěšené, kdy v malé místnosti bez oken žije pět lidí a spousta slepic, Mulu je ráda, že i z nich má zisk v podobě prodaného masa či vajec.

Paní Mulu je velmi pracovitá. Je hrdá na svého syna, který úspěšně zvládá školu a při ní si ještě přivydělává čištěním bot. Dvě mladší děti jsou prý už trochu divočejší.

Na otázku, jak její úspěch vnímají sousedé, odpovídá, že s ní měli soucit, protože zůstala sama úplně bez prostředků, nemocná a s dětmi. Teď se spolu s ní radují. Mulu si také pochvaluje církev Mekane Yesus a projekt, který ji umožnil nový život. Také díky Diakonii ČCE.

Yengusie Kassahun, vdova, HIV pozitivní

Yengusie bydlí se svou dvanáctiletou dcerou ve zrenovovaném obydlí. I tak je to chudičká chýše, ale už má alespoň normální vchod, dříve se do ní lezlo jen dírou. Yengusie se živí jako pradlena. Pere pro sousedy a lidi z vesnice. Kupuje 10 litrů vody za 20 centů a pokaždé ji přináší v plechovém kbelíku.

Oproti návštěvě v roce 2008 vypadá paní Yengusie o poznání lépe. Sama vzpomíná, že tehdy měla velké starosti, také proto, že její dcera trpí srdeční chorobou a tehdy byla vážně nemocná. To se naštěstí spravilo a žije se jim o něco lépe.

Důležitou zásadou projektu je, že žádný z podporovaných lidí nezískává luxus. Jejich životní standard musí zůstat obvyklý podmínkám, kde bydlí. A tato žena je velmi vděčná, že může bydlet právě takto.

Diakonie ČCE/ph

 

 

Litoměřická Diakonie oslavila dvacetiny

Český bratr 6/2012.

Byl parný jarní den a na Mírovém náměstí v Litoměřicích se děly nevídané věci. I když bylo opravdu hodně velké vedro, lidé nosili rukavice. Pletené, háčkované, tlusté, tenké, proužkované, i puntíkaté, lyžařské, pracovní, gumové, kožené, palčáky i prsťáky. Milovník rukavic by zajásal. My z Diakonie jsme také nad každou rukavicí jásali, protože to byl další počinek do rukavicového hada. O rukavice se s námi podělilo celkem 133 lidí, přinesli 753 rukavic. Po svázání, sešití a smotávání z nich vyšel řetěz dlouhý 141,3 m. A tím s námi Litoměřičtí vytvořili rekord, který bude zapsán do České knihy rekordů.

Na náměstí nebyly 2. května k vidění jen rukavice, ale také tradiční pivo, limo a klobásy z restaurace Klobouk, k zakousnutí lákaly sladké koláčky napečené v Sociálně terapeutických dílnách v Terezíně, osvěžující nápoje dodávala Čajovna HÓRA, perníčky k nazdobení ve tvaru domečku připravili v Domově pro matky s dětmi, hádat různá řemesla jsme mohli s Agenturou podporovaného zaměstnávání, vybarvovat mandaly ve stánku Podpory bydlení, vyzkoušet modelování z hlíny ve stánku Centra denních služeb, zakoupit již hotové keramické i textilní výrobky u stánku Chráněné dílny a na stanovišti Rodinného a komunitního centra si mohl tvořivci potisknout chňapky. K tomu všemu krásně hráli a zpívali žáci ze ZUŠ.

Když skončil program na náměstí, ruku v ruce – nebo spíš rukavici v rukavici – jsme se přesunuli po Máchových schodech k Labi a pokračovali v oslavách plavbou na lodi Porta Bohemica. Plavba byla moc příjemná, hráli nám k ní Veselí lidi a všichni spolupasažéři si mohli ověřit, že na vodě ani na suchu Diakonie nehodí nikoho přes palubu.

Děkujeme všem, kteří se podíleli na úspěšných oslavách dvacetiletého výročí litoměřické Diakonie, a také všem, kteří nás přišli na náměstí podpořit a symbolicky nám podali pomocnou ruku, tedy vlastně rukavici.

Vladimíra Tomášová, Diakonie Litoměřice

 

Quo vadis, diakonáte ČCE?

Český bratr 5/2012.

Víte, co je to diakonát? Věděli jste, že naše církev má institut diakonátu? K čemu je to dobré? Kdo jsou diakoni a diakonky? Kolik jich naše církev má? Chceme v tomto čísle (snad také k tématu vzdělávání, jež s diakonátem souvisí) oprášit uvažování o tomto institutu, který možná stojí před jistou křižovatkou své další cesty. Nečekejte rozsáhlou analýzu, spíš drobný příspěvek do diskuse a především vyjádření diakonů samých, jimž jsem položil základní otázku, co pro ně tento „úřad“ znamená.

Instituce diakonů je velmi starobylá (Sk 6,1nn) a existuje prakticky ve všech tradicích. Ovšem náplň jejich služby není chápána jednotně. Údaj Sk 6,2, že mělo jít o „službu při stolech“ (diakonein trapezais) byl snad čten dvojím způsobem: že jde o službu vnějšího zaopatření, zejména potřebných – nebo že jde o službu při „stolu Páně“. Diakony pak nacházíme oscilovat v obojí roli: pomocně-liturgické a „charitativní“. Reformační církve se přiklonily většinou k roli druhé, charitativní.  (P. Filipi)
Co o diakonátu říkají řády: „Členy ČCE, případně členy jiných evangelických církví, jimž bylo dle Řádu členství ČCE členství v ČCE propůjčeno, kteří se rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní povolání, může církev (po projednání s jejich vedením) k této práci pověřit. Tím se stávají diakony a diakonkami ČCE. Způsob výběru diakonů/diakonek, jejich odbornou a teologickou přípravu v rámci „diakonátu“, obsah závěrečné zkoušky, na jejímž základě bude synodní radou rozhodnuto o udělení pověření, a podmínky jejich pověřování určí synod.“ (Řád diakonické práce, článek 4)
V současné době se v ČCE i Diakonii vede diskuse, jaké je skutečné místo diakonátu, jak je tento institut kompatibilní s církevním životem ČCE. V té souvislosti se vynořují mnohé otázky: jak přesně definovat ono diakonské životní povolání? Kam až vede služba potřebným, jak ji v souvislosti s diakonátem vymezit? Kdo vzhledem ke svému zaměstnání či povolání smí, může, má být diakonem a diakonkou?
Naše církev má pět diakonů (a žádnou diakonku). Možná bychom čekali víc, vždyť kolik členů ČCE si zvolilo pomoc potřebným za svou hlavní životní náplň, ať už v Diakonii či jiné instituci, v křesťanské službě nebo kdekoli jinde? Co znamená být diakonem, kde je přidaná hodnota diakonátu?Rozhodl jsem se pátrat „u zdroje“ a zeptal jsem se přímo našich pěti diakonů, čímž je zároveň ve stručnosti představuji. Všichni (v abecedním pořadí) odpovídali na jednu základní otázku: Co pro mne znamená, že jsem diakonem?

Jan David, Vsetín, v důchodu, emeritní ředitel střediska Diakonie v Myslibořicích
Co to pro mě znamená? Vděčnost, že se církev přiznala k mé sociální službě v Diakonii, kde jsem byl zaměstnaný. A teď v důchodu ke službě ve sboru, kde žiji. A vděčnost, že mohu navazovat na to, co je v církvi zakotveno již z apoštolských dob. Také to pro mne znamená závazek: nevyhýbat se službě tam, kde mohu být něco platný. A v neposlední řadě: brát ČCE plně za svou a snažit se jí nedělat ostudu.Znamená to pro mne i účast na společenství bratří, kteří se modlí za sebe a občas i spolu, a určitý podíl na společenství diakonů, jak jsem je mohl poznat i v jiných církvích.Osvědčený titul diakona pro mne otevřel i dobrou šanci angažovat se – byť jako důchodce – v místních křesťanských sociálních organizacích i v sociální oblasti v rámci města.

Petr Haška, Myslibořice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Jako první je potřeba říci, co znamená slovo Diakonie. Službu bližnímu, u lůžka, u stolu, v nemoci, umírání, výchově. Ale také v naslouchání, pastoraci, radě, řízení, vedení církevní, sociální – sloužící organizace. Služba, která je založena na Kristově výzvě: jdi a jednej tak! Zcela lidsky, podle svých schopností, obdarování. To má dělat de facto každý, ne z povinnosti, zištnosti, ale jako člověk! Diakon by měl být člověk, který chce vědomě, veřejně službu druhému vzít jako své poslání. Tak se vnímám já, jako křesťan slabý a nedokonalý, ale odhodlaný se zasazovat o věci druhých, naslouchat, komunikovat, hladit ostré hrany, hledat společné možné cesty. Dostal jsem od našeho Pána Boha obdarování, která chci využívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Dostávám však i zpětnou vazbu od druhých, kteří mě v tom povzbuzují, podporují a „nesou“. Abych zůstal nohama na zemi a neodtrhl se od skutečné potřeby lidí okolo mě. Někdy je to těžké, a tak se stále cítím jako začátečník na cestě. Chybující i hledající. Pracuji v Diakonii ČCE už jednadvacet let a více než dvanáct let jsem ordinovaným presbyterem. Tento čas považuji za úžasný dar, kdy mám možnost dělat práci, která mě baví, potěšuje a dává mně smysl.

Petr Hejl, Klobouky u Brna, ředitel střediska Diakonie ČCE BETLÉM
Být diakonem vnímám (ve víře) jako své povolání od Pána Boha sloužit lidem v církvi i ve světě. K uvědomění si tohoto povolání u mne ovšem nedošlo najednou, šlo o postupný proces, jehož účinky vedly k tomu, že jsem se začlenil do služby potřebným lidem v Diakonii – a později se stal i jedním z prvních diakonů ČCE.Po létech naplněných službou v diakonickém středisku BETLÉM jsem měl velikou radost, když nový Řád diakonické práce přinesl od roku 2001 možnost, aby (nejen) členové ČCE, kteří se „rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní poslání“, mohli být k této práci pověřeni církví a stali se tak „diakony a diakonkami ČCE“.  Pro mne osobně přijetí tohoto pověření před synodem ČCE znamenalo důležité potvrzení onoho vnitřního diakonského povolání, kterého se mi dostalo již dříve.   Věřím, že být diakonem znamená přijmout Boží volání ke službě bližním a vstoupit tak do šlépějí prvních sedmi diakonů ze Skutků apoštolských i sestry Foibé, diakonky církve v Kenchrejích, a mnoha dalších diakonů a diakonek, jejichž jména nám Bible nepředala. Věřím, že kazatelé ČCE i jiných denominací se mají, stejně jako kdysi apoštolové v Jeruzalémě, soustředit na kázání Božího slova a na modlitbu, a to za podmínky, že jim s duchovní i praktickou službou lidem (ve sborech i mimo ně) budou pomáhat diakoni a diakonky – muži i ženy plní Ducha svatého a víry. Věřím, že toto je novozákonní model efektivní církve.

Pavel Pistor, Libice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Dlouho jsem přemýšlel, zda se do diakonátu mám přihlásit, protože mi bylo dáváno najevo, že nemám teologické vzdělání. Nakonec jsem se po doporučení ve sboru přihlásil a tři roky jsem se vzdělával v seniorátním vzdělávání laiků, které jsem v prosinci 2011 ukončil. Být církví pověřen k sociální práci, to je poslání a zároveň veliký závazek. Mně osobně to pomáhá v určitých krizových situacích, kdy si uvědomím, že se nemám vzdávat a v této práci setrvat. Zároveň si také uvědomuji, že již prvotní církev pečovala o chudé, sirotky a vdovy. Přece víra bez skutků není živá. Jenom je škoda, že je nás diakonů tak málo. Domnívám se, že by bylo správné, aby ředitelem či ředitelkou střediska Diakonie byl diakon nebo diakonka.

Kaple v Libici

Lubomír Vraj, Olomouc, vedoucí sociální pracovník v domově seniorů
Co pro mne znamená být diakonem? Důvodů je víc a nejsem schopen říct, který je hlavní. Je to prostor k setkávání s lidmi, kteří chtějí, aby se jejich víra projevovala v sociální práci. Je to prostor k výměně zkušeností se sociální prací s křesťanským základem. Je to prostor k duchovnímu čerpání, které je specifické pro křesťana v pomáhající profesi. Je to prostor pro budování vlastní víry. Je to jedinečná možnost propojení osobní víry a sociální práce. Absolvoval jsem několik setkání diakonů. Vždy to mělo velký význam pro mou práci i víru. Neumím si přestavit svou práci bez tohoto duchovního zdroje.

Pavel Hanych

Diakonský revers (Uchazeč jej podepisuje před vydáním pověřovacího dekretu.)Budu­-li povolán/a jako diakon/ka Českobratrské církve evangelické v jejím sboru nebo v její Diakonii, zavazuji se, že svou službou i svědectvím vlastního života budu stvrzovat evangelium Ježíše Krista i dar víry, která se cele spoléhá na Boží milost.Budu svědomitě, řádně a včas plnit povinnosti, které jsou dohodnuty v povolací listině, stanoveny církevními řády a uloženy nadřízenými orgány mé služby.Budu se stále vzdělávat, především v oboru své diakonské služby. Budu se zdržovat činností, které nejsou v souladu se službou v církvi a v její Diakonii nebo které by mne zdržovaly či rušily v plnění povinností s diakonskou službou spojených.Vystříhám se všeho, co by narušovalo společenství a řád Českobratrské církve evangelické.

 

Africké příběhy (2)

Český bratr 5/2012.

Celkem 508 109 korun činí výtěžek sbírky Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících o sirotky, oběti epidemie AIDS. Veřejná sbírka, jejíž motto zní „Stavíme lidi na nohy“, pomáhá ženám, jež o sirotky pečují, začít s drobným podnikáním, které jim a dětem zajistí základní obživu. Děkujeme všem dárcům, jednotlivcům, sborům ČCE i široké veřejnosti. Postní sbírku jsme uzavřeli, ale možnost přispívat na tento účel zůstává  nadále. Účet veřejné sbírky 9371 9371/0300 je otevřen i po velikonocích. Na následujících řádcích přinášíme další z řady příběhů žen, jimž v minulých letech výtěžek této sbírky pomohl.

Sefrash Semegn, vdova, 50 let, HIV pozitivní
Po úmrtí manžela skončila na ulici. Ve velmi vážném stavu přespávala na rohu ulice u nemocnice. Modlila se už jen za to, aby mohla umřít. Má tři dcery, ale nemohla se o ně starat, takže s ní zůstávala jen ta nejmenší. Jednoho dne se ale dostala do programu Diakonie ČCE a pracovník DASC ji doslova odvezl z chodníku, kde ležela.
Domov je základ. Během přípravy na podnikání získala inspiraci a rozhodla se úplně změnit sama sebe a vytvořit domov pro děti. Požádala obec, aby jí přidělili bydlení. Je velmi pracovitá a zároveň podnikavá, takže se jí podařilo doslova dostat se z prachu na současnou úroveň. Zpátky se jí vrátily i zbývající dvě dcery, protože byla schopna pro ně vytvořit pěkný domov. Má čistý dům a sama říká, že ho má čistý proto, že už je teď silná a může pracovat. Dcera na otázku, co se jí na mamince líbí, odpovídá, že maminka je silná.
Má kontejnerový obchůdek, kde vaří kávu, čaj a pečivo. Chodí tam lidé hlavně ráno na snídani. Dostala 3000 BIR, za které si koupila zboží do obchodu. Teď už má další dvě pomocnice, které je schopna zaměstnávat.
Šance na lepší budoucnost? Dcera se dobře učí, je na čtrnáctém místě z padesáti dětí ve třídě a chce být lékařkou, protože doktoři mamince pomáhají. Pani Sefrash říká, že má plány a žije. Na svých padesát let vypadá velmi pěkně a je vzorem pro ostatní, že je možné život změnit. Sama říká, že z etických důvodů už nechce dalšího partnera, aby ho nenakazila. Každý den chválí Boha za změněný život.
ph