Archiv pro rubriku: Nezařazené

Otázka na tělo: Čím váš život obohatil facebook nebo jiné sociální sítě?

otázka(ČB 2/2017) Ruth Šormová, ředitelka neziskové organizace
Mám možnost být v kontaktu i s lidmi, se kterými bych jinak nekomunikovala, třeba proto, že jsou daleko. Můžu sdílet zážitky, vidět fotky, číst zajímavé texty. Mám šanci vidět alespoň část toho, čím žijí moje děti, přátelé, kolegové… Je to také příležitost dát vědět o tom, co je pro mě důležité, širokému okruhu lidí. Mám možnost sledovat průběžně to, co mě zajímá, aniž bych to musela záměrně vyhledávat. Rychlé lze domlouvat cokoliv, třeba i s více lidmi najednou. Facebook je navíc jednoduchý, byť omezený nástroj, jak trochu vystoupit z vlastní „bubliny“ a nahlédnout do prostředí, které by pro mě jinak zůstalo uzavřeno.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Arnošt Goldflam: Příhoda málo uvěřitelná

příhoda(ČB 12/2016) „… Ona se teda nevdala, když myslíš, zůstala sama. Ani děcka neměla, jenom nás, žáky ve škole. A všichni ji měli vždycky rádi, to vím, protože učila i některý naše rodiče. A teďka už je stará a už měla jít do penze, jenomže je na světě sama a co by dělala, že jo? To mi sama řekla, když jsem se jí takhle nenápadně vyptávala,“ vypráví Helenka panu Pokornému o své paní učitelce. Ještě neřekne nahlas, že by se ti dva mohli spřátelit… Celá příhoda má docela uvěřitelný začátek. Panu Pokornému je skoro osmdesát, žije ve velikém městě na rozlehlém sídlišti a je sám. Manželka Libuška zemřela už před několika lety, děti s vnoučaty jsou daleko. V desátém patře domu, kde bydlí pan Pokorný,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Vzkaz člena synodní rady na květen

(ČB 5/2016) Dnešní doba není klidná. Kladu si otázku, zda naše sbory zůstanou místem usmíření, útočištěm odstrkovaných před těmi, kdo jiné odsouvají na okraj, a úkrytem utiskovaných před těmi, kdo šíří nenávist a útlak. Dokážeme spory o to, jak rozumět dění kolem nás, podřizovat společnému očekávání Kristova království?

Překračují-li se ve veřejném prostoru hranice slušnosti a důstojnosti, je jistě těžké politické spory vykázat mimo hranice církve. Rozsévají-li někteří vlivní lidé svár, nepokoj a zášť, vstupuje tak i do našich sborů politika jako spor dobra a zla a hrozí nás rozdělit.

Byl bych rád, kdybychom nadále rozhodně odmítali šíření nenávisti a zároveň v různosti názorů nepřestávali respektovat důstojnost jeden druhého. Naše sbory mohou být v rozhádaném světě otevřenou oázou, kde se nedvojznačné postoje snoubí s vzájemnou úctou a láskou. Jako následovníci Krista si můžeme zachovat pestrost názorů a zároveň „v pokoře pokládat jeden druhého za přednějšího sebe“, a tím osvědčit kýženou jinakost.

Jiří Schneider

Zemřel prof. PhDr. Miloslav Pojsl (1945–2016)

(ČB 4/2016) Prof. PhDr. Miloslav Pojsl, posledních 25 let vedoucí Katedry církevních dějin a dějin křesťanského umění na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého a člen vědecké rady Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, zemřel 16. února 2016. Odešel náhle a dost neočekávaně v době, kdy se rozhodl skončit své vysokoškolské působení a přejít na zasloužený odpočinek.

Profesor Pojsl vyšel z katolického prostředí (jeho otec byl kustodem velehradského kláštera) a po ukončení studia archivnictví na Filosofické fakultě bývalé University J. E. Purkyně v Brně (dnes opět Univerzity Masarykovy) pokračoval ve studiu katolické teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Vlivem své manželky Dagmar se však začal postupně seznamovat i s nekatolickým křesťanským prostředím. Pan profesor dělil svou nedělní čas na účast při katolické mši a účast na shromáždění v evangelickém sboru po boku své manželky.

Předkoncilní katolická výchova mu neumožňovala bližší seznámení se zbožností a životem nekatolických křesťanů. Sama účast na nekatolických bohoslužbách byla tehdy tabu. I pro pana profesora Pojsla bylo tedy postupné seznamování s životem a způsobem víry nekatolíků velkým překvapením. Asi by se mezi evangelickými historiky nenašel nikdo, kdo by tak poctivě zpracovával historii a stav moravských evangelických sborů. Trvalo mu několik let, než objel téměř všechny evangelické sbory na Moravě, včetně sborů Slezské luterské církve. Zdokumentoval stav nemovitostí a seznamoval se s jejich historií, aby tak mohl rozšířit svou vědeckou práci, týkající se sakrálních prostor na Moravě, i o nekatolické bohoslužebné prostory. Profesor Pojsl také rád připomínal velkou hodnotu bohoslužebných prostor vybudovaných našimi předky. Zdůrazňoval tak Lutherův důraz na společné slavení dne Páně s celým sborem v kultivovaném a architektonicky krásném prostředí.

Miloslav Pojsl byl katolík. Vzhledem k velkým znalostem dějin církve postupně hledal vše pozitivní, co mohl získat jak z katolické věrouky, tak i z úsilí protestantských reformátorů o čistotu církve. Určitá současná, těžko překonávaná vyhraněnost na obou stranách ho trochu rmoutila. V jednom si však byl jist: přijde doba, kdy katolíci budou ochotni přijímat to pozitivní z evangelické tradice, a naopak evangelíci z katolické, a to bez jakéhokoliv neuváženého synkretismu. Že to ale bude trvat ještě dlouho, o tom bohužel svědčí právě i poslední rozloučení s bratrem Pojslem, když se olomoucká křesťanská veřejnost nedokázala ani v této věci sjednotit a jeden společný pohřeb vypravit.

Nám pak nezbývá nic jiného, než nebeskému Otci za život bratra Pojsla poděkovat. Mnohým evangelíkům rozšířil obzor nejen v oblasti historie a umění, ale také připomněl vše cenné, čím může Českobratrská církev evangelická obohatit širší křesťanské společenství.

Jan Bartušek