Archiv pro rubriku: Nezařazené

Zdař Bůh

Český bratr 1/2014.

Dej zdar práci našich rukou,
dej zdar práci našich rukou. (Ž 90,17)

Dostal jsem za úkol napsat biblickou úvahu („bylo by dobré, kdyby článek měl nějakou souvislost s dělnickým prostředím“), ale úkol jsem dostal nesprávně. Jsem sice farářem v Ostravě už 16 let a z hornické rodiny pocházím, ale dělnickému prostředí jsem se odrodil. Vždyť já bych vůbec nevěděl, jak k dělníkům a horníkům mluvit! Náš ostravský sbor je stejně středostavovský jako většina ostatních, najdete zde mnohem spíše učitelky a inženýry než ty, kdo si špiní ruce ve fabrice nebo v šachtě. Slyšel jsem sice, jak farář sousední slezské evangelické církve Santarius dovedl promluvit k horníkům po jejich způsobu, ale ty historky by vám jistě právě proto přišly z principu humorné a sprosté, prostě ostravské jak lze očekávat, a to znamená asi totéž jako „z jiného světa“.

Ale například s horníky by se mluvit dát mělo. Vzpomínám si, jak se na šachtě navzájem zdravili „zdař Bůh“. Už v mém dětství mě to překvapovalo, žádný jiný havířský pozdrav byste neslyšeli. Ani v čase budování socialismu. Osobně jsem zažil, když jeden výše postavený technik přišel za partou horníků do rubání a pozdravil je ne snad jako soudruhy, to by rovnou dostal palicí, ale nějak jinak než zdařbůh. A oni pracovali dál, jako by tam vůbec nebyl. Až když pozdravil po starém hornickém způsobu, zastavili stroje. Ano, v používání toho zdařbůh byla jakási umanutost a mně nikdy nikdo ten pozdrav nevysvětlil, co by vám taky havíř vysvětloval. Slovo Bůh se taky v tom čase asi nikde jinde běžně nepoužívalo. Zde na šachtě však mělo své pevné místo. Kdybychom chtěli poznat duši těch, kdo pracují tvrdě fyzicky, asi bychom mohli začít právě u tohoto jadrného pozdravu.

Ta dvě staročeská slova znamenají „ať Bůh dá zdar“. A z této střelné modlitby by se dala rozvinout jakási „mystika všedního dne“. Vždyť havíři jsou ti, kdo se často dostávají do situací ohrožení života, vědí, co znamená „sáhnout si na dno“ svých sil. Zkoumají hlubiny a to čerstvě narubané uhlí ve světle důlních lamp tajemně září… I další podněty pro spiritualizaci tohoto povolání bychom našli. A možná bychom právě odtud chtěli nejdřív pochopit, proč se tady to „zdař Bůh“ používá. Ale havíři by nás s takovými řečmi poslali někam. A sotva by jim sami  rozuměli. Protože od havířů žádné velké intelektuální ani duchovní výkony nemůžeme očekávat. Protože těžká práce otupuje, ale někdo ji dělat musí. Pro havíře platí: „v potu tváře budeš dobývat své živobytí“, dokonce minus denní světlo. I zkušení havíři se v dole cítí stále ohroženi, a tím pádem nicotní a závislí na nějaké vyšší síle, na Bohu. Nutně pokorní. Zároveň jsou však na svou práci hrdi. Obojí by možná šlo shrnout do pocitu: „Jsme jenom neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (L 17,10) A jaké je jejich životní uspokojení? Pravda, většinou nemá podobu čertví jak bohatou a kulturní. Ale i ta mzda pojímaná jako denár (tedy výdělek nutný k zajištění živobytí) je přece podle Ježíšova podobenství (Mt 20,9) odměnou za práci podle Božího povolání.

Nepovyšuji se nad havíře. Jsou užiteční. Jsme my užiteční?

Aleš Wrana, farář v Ostravě

Katedra religionistiky

Český bratr 1/2014.

Katedra religionistiky Evangelické teologické fakulty vychází ve svém bádání a své výuce z odkazu otců zakladatelů, tedy z pojetí vědy o náboženství, jak je rozvíjeli Jan Milíč Lochman a Jan Heller a jak je dále rozpracovává Milan Balabán. Nejde o nějakou neutrální či popisnou rozpravu o náboženství jako obecně lidském sociokulturním jevu. Jde spíše o zkoumání náboženství, spirituality, mezináboženských vztahů a nových náboženských hnutí z hlediska křesťanské víry a tradice.

Religionistika na ETF UK je tedy religionistikou přiznaně teologickou. To znamená, že nad náboženstvím přemýšlí v těsné souvislosti a v intenzivním rozhovoru s biblistikou a se systematickou a také praktickou teologií. V bádání o náboženství a spiritualitě tedy principiálně zohledňuje všechna důležitá teologická témata (nauka o zjevení, o Bohu, o člověku, o hříchu, o spáse, o Kristu, o Duchu svatém, o církvi a o posledních věcech). Právě tak zohledňuje měnící se kulturní a společenskou situaci v posledních desetiletích a pozorně sleduje vývojové trendy v oblasti náboženství a spirituality u nás i ve světě.

Orientace na současnou religiozitu a nová náboženská hnutí otevírá pracovníkům katedry religionistiky pole spolupráce s katedrou praktické teologie a orientace na problematiku vztahu náboženství a lidských práv pak přirozeně ústí do spolupráce s katedrou teologické etiky. Tázání po nejhlubších základech náboženské orientace člověka vytváří souřadnice rozhovoru a spolupráce s kolegy z katedry filosofie.
Rozhodujícími tematickými okruhy bádání a výuky katedry religionistiky, které vyplývají z výše nastíněného směřování, jsou následující oblasti: živá světová náboženství, jejich dějinný vývoj a současná podoba (judaismus, islám, hinduismus, buddhismus), mezináboženské vztahy a možnosti mezináboženské spolupráce a dialogu, dále tak zvané sekty a nová náboženská hnutí, současná religiozita (trendy nové religiozity a spirituality, pastorační poradenství v této oblasti, rozhovor se sociologií náboženství a psychologií náboženství), teologie náboženství a kultury (teologická interpretace kulturních proměn a trendů v rozhovoru se systematickou a praktickou teologií).

Vedle pravidelných tematických přednášek nabízí katedra religionistiky také prakticky zaměřené prosemináře a semináře, věnované výkladovým postupům při práci s posvátnými pramennými texty a také významným postavám dějin teologie náboženství a religionistiky.

Důležitou součástí výuky jsou také hostovské přednášky a besedy s představiteli jednotlivých náboženských obcí a návštěvy kultických a bohoslužebných prostor (synagoga, mešita, ašram, meditační centra atd.), včetně zúčastněného pozorování probíhajících náboženských aktivit.

Pavel Hošek, vedoucí katedry

Fabrika – slovo citově zabarvené

Český bratr 1/2014.

Tak to stálo v učebnici českého jazyka pro 2. třídy základních škol v roce 1985,  zatímco továrna je slovo spisovné, ale chladné. Mým srdcem nepohnula ani fabrika, i když jsem tušil, že dělníkovu srdci ještě tak docela nerozumím.

Nepocházel jsem z dělnické třídy, ale jednu fabriku – papírnu – jsme měli pod nosem, kdykoliv se nám se ségrou zachtělo vykouknout z okna pokoje. Snadno se malovala – střešní světlík vedle světlíku. Benediktínský klášter to zrovna nebyl a pivo se tam pít nesmělo. Ale bavilo nás z chodníku ulice pozorovat dělnice, jak bez úkroku stranou ovládají stroje – tiskárny samolepek. Z očí jsme jim vyčetli, že myslí na něco jiného, ale ruce byly u stroje. Přikovány k pákám, po nichž štosovaly. Tu a tam se nechaly uprosit a utrhly nám několik samolepek, když se mistr nedíval.

Marxistická strůjkyně učebnice pro školáčky měla pravdu, že fabrika je, na rozdíl od továrny, slovo citově zabarvené. Ale řekl bych, že cit radosti z něj prýští a prýštil jen pramálo. Spíš vidím dělníka, jak si odplivne, že šichta zase volá. Nutný prostředek k cíli… složitý, důmyslný, rafinovaný, ale bezcitná, špinavá, upachtěná a upocená pakárna. Když dělá někdo rád v průmyslu, říká s chloubou, že dělá ve Škodovce, Cisu nebo v Téerwéčku, a ne že rád dělá ve fabrice. Hrdí jsme na firmu, ne na výrobnu jako takovou.

Marxistům z ideologie vypadla modlitba. Vylili s vaničkou i dítě. Zůstal jim jen vnější svět a práce na lepším světě zítřka, na lepší budoucnosti. Chtěli reálnou moc, chtěli cit srdce, ale to třetí – modlitba srdce jako místo setkání s reálnou mocí tohoto světa u nich chybí. Srdce jako továrna, ve které se nevyrábějí jenom modly ani jen prostředky k nasycení ani jen prostředky k demonstraci a upevnění moci. Srdce jako továrna, ve které se potkává reálná moc a ve které se utváří. Člověk se před touto mocí rád poznává. Je osobně přítomen jako nikdy. Je to osobní setkání, které udává směr a dodává moc, postupně, v malém, na páse, ale vždy větší a vyšší, rozměrnější než doposud. Hlavně ale je tento posun fabriky srdce vždycky posunem celkovým. Neslouží jen dílčím sobeckým zájmům. Proti dílčím zájmům brojili a brojí i marxisté, ale z raba se jim stal zase jenom pán a někteří rovní si byli jenom o něco rovnější. V srdci jsme ale jen v modlitbě jako doma. Moc fabriky srdce se živí duchem a své základy skládá na pravdě a upřímnosti. Proto osobní účast dělníka srdce vychází z ducha a upřímnosti. Jaký má z toho příjem? Účinkem mu je plynutí moci z života od počátku a pro život, který je základní, ale široký a svobodný. Základna v něm není na nadstavbě nezávislá. V takovém životě má své místo prvok i člověk svobodný a radostný, který nemá proč závidět a proč se užírat. Člověk který nese svůj kříž každodenní práce a nestydí se za něj a nekouká, kam by se zašil. A hlavně: nejde mu jen o přežití.

Čtěte i Marxe! Ještě se vám bude hodit.

Adam Balcar

Evangelická etika

Český bratr 7–8/2013.

Katedra teologické etiky

Vstupem na akademickou půdu Univerzity Karlovy v Praze (1990) získala Komenského evangelická bohoslovecká fakulta nové jméno – Evangelická teologická fakulta. Katedra teologické etiky, pod vedením profesora Milana Opočenského, byla záhy doplněna o teologa Jindřicha Halamu a dlouholetého „bezsouhlasníka“ (státem zakázaná kazatelská činnost) doktora teologie a inženýra ekonomie Jakuba S. Trojana, signatáře Charty 77. Po přelomu tisíciletí byla katedra doplněna o teologa Pavla Keřkovského. Do nově otevřeného (2009) navazujícího magisterského studia ) Křesťanská krizová a pastorační práce – diakonika byli pozváni psycholožka Bohumila Baštecká a Ondřej Fišer. Od akademického roku 2013/2014 se otevírá mezinárodní diakonický projekt, který je organizován ve spolupráci s univerzitami v Oslu, Helsinkách a Heidelbergu.

Výuka etiky nesetrvala u jedné konfesní doktríny, protože etika ze samé povahy věci je nadkonfesní a mezioborová disciplina s přesahem do filozofie, kulturologie, religionistiky, práva i psychologie. Nejvíce se na fakultě etická disciplina opírá o biblistiku, systematickou teologii a historii. Od samého počátku působnosti katedry byli studenti seznamováni se základními etickými názory evangelických teologů, se sociálním učením římskokatolické církve i se sociálním učením Českobratrské církve evangelické (Zásady ČCE, 1968). Stranou nezůstávají problémy bioetické povahy. Klasické biblické texty, jako je Kázání na hoře a Desatero, jsou přednášejícími interpretovány ze zorného úhlu reformačních i současných teologů. Diakonický projekt seznamuje s problémy občanské společnosti a řešením krizových situací.

Prosemináře bakalářského studia uvádějí do celkové problematiky etické disciplíny. Semináře magisterského studia se vždy soustředí na jedno aktuální téma, které je podrobně probíráno formou referátů a společné diskuse. Prosemináře i semináře jsou pravidelně zakončeny závěrečnou písemnou prací, jež prokáže, jak student danému tématu porozuměl.

V roce 2003 katedra teologické etiky zorganizovala mezinárodní konferenci, která se týkala lidských práv. Někteří odborníci z Kanady, USA, Anglie, Tchaj-wanu, Řecka, Německa, Rakouska, Slovenska a Česka potvrdili, že lidská práva jsou legitimním teologickým tématem, protože jsou hluboce zakořeněna v židovsko-křesťanském náboženském podloží, tedy v období hluboce předosvícenském. Právo na odpočinek sedmého dne je v Desateru vyhlášeno svobodným, sloužícím, a dokonce i domácímu zvířectvu.

Následná konference v Samford University, Birmingham, Alabama 2004 potvrdila, že náboženství není jen porodní bábou lidských práv, ale je dokonce jejich matkou. Tvrdil to již historik práva Georg Jellinek, jehož některé články přeložil T. G. Masaryk v Naší době roku 1896. O přínosu Boženy Komárkové v Birminghamu referovala Joyce Michael.

Nechme se inspirovat lidsko-právní tradicí pro dlouhou cestu, která je před námi – cesta duchovní, společenské i hospodářské odluky církve a státu.

Pavel Keřkovský