Archiv pro rubriku: Recenze

Irvin Yalom: Stávám se sám sebou

(ČB 3/2019) Amerického psychiatra a spisovatele Irvina Yaloma znají čeští čtenáři díky mnoha knihám, které vycházely v posledních letech v nakladatelství Portál. Hlavní téma poslední knihy Stávám se sám sebou je tentokrát pětaosmdesátiletý autor sám. Svůj naplněný život bilancuje ve 40 kapitolách, vrací se k řadě důležitých formujících momentů. O sobě vypráví jak přímo, tak pomocí práce s pacienty („Vzpomínky mých klientů častěji vyvolávají vzpomínky vlastní, práce na jejich budoucnosti probouzí a jitří mou minulost.“)

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Marek O. Vácha: Radost z Boha

(ČB 2/2019) Ještě na sklonku loňského roku vyšla další z knih populárního katolického kněze Marka Váchy, tentokrát s názvem Radost z Boha. Nekatolický čtenář se jen nesmí hned na začátku nechat zaskočit „diskvalifikačním“ podtitulem „Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě“. Kniha je ve skutečnosti otevřena mnohem širšímu publiku: není výhradně pro biřmovance ani výhradně pro křesťanský dorost anebo pro ten typ čtenáře, který bychom snad mohli pracovně nazvat „křesťan-začátečník“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

J. B. Stockigt: Jan Dismas Zelenka

(ČB 2/2019) Génius českého pozdně barokního skladatele Jana Dismase Zelenky zůstával dlouho nedoceněn. Po svém opětovném objevení, které je připisováno zejména Bedřichu Smetanovi, se ovšem strhl obrovský zájem o jeho dílo i osobnost, která bývá díky své skladatelské virtuozitě někdy nazývána „katolickým Bachem“. Této slávy se Zelenkovi dostalo v novodobé historii nejen v našem prostředí, ale i za hranicemi. Jak daleko po světě Zelenkův věhlas sahá, dobře ilustruje i kniha australské muzikoložky Janice B. Stockigt, která tomuto českému skladateli věnovala poměrně rozsáhlou monografii, nazvanou prostě Jan Dismas Zelenka (1679–1745).

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Ondřej Macek: Věty křesťanské víry

(ČB 2/2019) O krédu, modlitbě všech křesťanů, dekalogu nebo dvou protestantských svátostech přemýšlím jako o něčem, co nás spíše spojuje, než rozděluje, co používáme ve své náboženské praxi. Jsou to slova, věty, jazyk víry, který sdílíme, i když v něm přemýšlíme a cítíme různě, pestře, svobodně. Přijímáme je jako záchytné body ve chvíli, když jsme po své víře tázáni, když se naše víra nijak nepodobá víře naší sestry a bratra v kostelní lavici, když na vlastní výpověď, modlitbu nezbývá sil nebo když chceme konfirmandům a katechumenům položit něco na stůl…

Poslechněte si článek:

Pokračování textu