Archiv pro rubriku: Recenze

Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy

Český bratr 9/2012.

Ráj na zemi

Pavla Smetanová začala v jedenadvaceti letech jezdit po světě jako turistická průvodkyně cestovních kanceláří. Na řeckém ostrově Korfu se seznámila se svým řeckým manželem Adonisem, který je lékař. Mají dvě děti: Janise a Ofélii. Napsala o životě a lidech na ostrově, kde žije od roku 1998 Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně a Korfu bez průvodce. Letos vyšla v nakladatelství Lidové noviny její třetí knížka Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy, o které sama říká: „Nálada je v nich, nehledě na neustále omílanou finanční krizi, pořád stejná. Ani moje zážitky se nijak zvlášť nezměnily, jen já jsem o pár let starší, moje děti povyrostly a Adonis má zase další koníčky. Po čtrnácti letech tuhle zemi pořád ještě objevuji, snažím se ji pochopit, někdy ji nesnáším a jindy zase miluji a pomalu, ale jistě v ní nacházím svůj domov. Psaní o korfských deštích i modrém moři, o úřadech, škole, manželovi a dětech a lidech kolem mne se stalo neoddělitelnou součástí mého života. Baví mě a já pevně doufám, že bude bavit i vás.“

Krátké příběhy jsou autorčiny postřehy ze života na Korfu prodchnuté láskou k novému domovu, manželovi a dětem. Jejím prostřednictvím můžeme vnímat krásu a poezii celého ostrova i vlídnost a pohostinnost jeho obyvatel. Poznáváme Řecko z pohledu manželky a cizinky sem provdané. Jejího řeckého manžela si zamilují i čtenáři. Adonis nedělá nic napůl. „V dobách, kdy rád rybařil, si kupoval další a další pruty, takže jich dnes má snad šedesát. Háčků má stovky, visí ve skříni, takže když potřebuji něco vydolovat, pravidelně se na ně chytnu. Během cvičícího období nakoupil činky, lavici na sedy a lehy, veslovací přístroj a dal do pucu staré závodní kolo, se kterým jezdil až na nejvyšší horu Pantokrator. Když měl období stolečků, navyráběl jich celkem čtrnáct. Pak přišlo období luků a šípů, kterých vyrobil snad sedm, a kvůli špičkám k šípům si koupil soustruh na obrábění železa, aby si je mohl vyrábět sám…“

Pohledem matky nahlédneme do řeckého školství, kde učitelé každou chvíli stávkují. „Ti, kteří nestávkují oficiálně, si stávkují jen tak pro sebe. Někteří učitelé prostě přestali učit. V prvouce pan učitel dětem rozdá papíry, řekne jim, ať si kreslí, a odejde na chodbu kouřit. Když nastane hezké počasí, rozhodnou se učitelé, že je škoda sedět uvnitř ve škole a bušit něco dětem do hlavy, když je mohou vzít na ekdromí/ tedy na náměstí, kde je prima kavárna…“

Řecké prostředí poznáváme ještě očima: zákaznice, tlumočnice, průvodkyně a také jako nadšené hudebnice-hráčky na saxofon. Všechny dílčí pohledy pak splývají v jeden, kterým nás provází pozitivně uvažující žena, která ví, kdy má být ohromena, kdy se rozzlobit a kdy je lepší si sednout pod cypřišem se sklenkou ouza. Autorka osobitým způsobem zachytila krásy ostrova, pobavila nás příběhy jeho obyvatel, zážitky své rodiny i příhodami s turisty. V glose Nebojte se jezdit do Řecka píše: „Řekové jsou hrdí lidé. Jsou to pohodáři, kteří práci moc nedají (jediní opravdu tvrdě pracující Řekové, které znám, jsou Adonis, trávící dvanáct hodin denně ve své dílně, a místní pohřebák, který snad nikdy nespí). Mám takový dojem, že jejich životní názor je, ať každý dělá to, co mu jde nejlépe; tedy Řekové ať vysedávají u kafe, v čemž jsou přeborníci, a Němci, ať pracují, dělají to přece dobře a rádi. No, a aby byla nějaká spravedlnost, tak ať platí ti, kteří mají peníze…A na záložce knihy charakterizuje ostrov Korfu: „Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. V zimě zde kvetou mandloně. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spousta milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.“

Knížka je psána lehkou rukou a s vtipem. Po jejím přečtení dostanete chuť odjet hned do Řecka a také začnete netrpělivě očekávat další příběhy Pavly Smetanové.

Gabriela Fraňková Malinová

SMETANOVÁ, Pavla. Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy. Praha: Nakladatelství LN, 2012, 136 s. ISBN 978-80-7422-161-3

 

Aleš Březina: Řetěz bláznů

Český bratr 8/2012.

Kniha Aleše Březiny (1948) Řetěz bláznů, již po pečlivé ediční přípravě a v hezké grafické úpravě s ilustracemi autorovy ženy Marie Gabánkové vydalo benešovské nakladatelství Eman, bude patrně překvapením pro každého evangelíka, kterého zajímá česká literatura. Březinovo jméno bylo v sedmdesátých letech a následně i v letech osmdesátých pro část české evangelické mládeže pojmem téměř legendárním. Aleš Březina byl v roce 1972 z politických důvodů vyloučen ze studia bohosloví, v roce 1977 byl coby odpírač vojenské služby uvězněn a v roce 1980 odešel do exilu v Kanadě. O tom všem se mezi mladými evangelíky dobře vědělo. Jeho literární texty z té doby, opisované v několika málo exemplářích na psacích strojích, mohla ovšem znát jen nepatrná hrstka z nich.

Aleš Březina byl v sedmdesátých letech podnětný radikál, jakých je třeba každému společenství, které nemá vnitřně ustrnout. Kladl nepříjemné mravní a společenské otázky sám sobě, svým generačním druhům i své církvi. V otázce odmítání násilí byl tak důsledný, že kvůli němu neváhal odmítnout vstoupit do Československé lidové armády a nechat se uvěznit v Plzni na Borech. O svých názorech, prožitcích a životní cestě, o svých přátelích, střetech s jinými i o osudech lidí zcela neznámých a zapomenutých vydával po dobu osmi let (1973 až 1981) svědectví ve svém literárním díle, jež teprve nyní získalo výslednou knižní podobu.

Kniha Řetěz bláznů, uvozená předmluvou autorova přítele Jana Kozlíka, přináší sedm textů, jež je velice těžké žánrově charakterizovat. Filmový scénář …a andělé jeho bojovali – jehož filmová podoba s Michaelem Kocábem v hlavní roli je v podobě DVD součástí knihy – je žánrově nejtradičnější. V ostatních textech se Březina pohybuje mezi deníkem, traktátem, úvahou, tradičním vyprávěním příběhu i textovou koláží včleňující do prozaického celku i básně – tak činí v nejrozsáhlejším textu Řetěz bláznů II, poskládaném z chronologicky zcela zpřeházených fragmentů napsaných v rozpětí více než patnácti let. Nejsevřeněji působí úvodní nerozsáhlé autobiograficko-traktátové Danielovo evangelium z roku 1973 a závěrečný téměř reportážní Kosmický cyklista, kterého Březina napsal již v kanadském exilu v roce 1981. Ve všech šesti textech napsaných v Československu je Aleš Březina spisovatelským experimentátorem: prudce střídá styly vyprávění, pasáže inspirované biblickým jazykem klade vedle odstavců psaných hovorovým jazykem, prudké soudy a břitké postřehy staví vedle lyricky básnivých popisů, přičemž do svých textů začleňuje nespočet faktů, jimiž chce svědčit o těžké a pochmurné přítomnosti i pro budoucnost: nacházíme zde jména jeho přátel z evangelického prostředí, letmo potkaných lidí i známých veřejných osobností, nespočet umělců a jejich děl, dobové souvislosti dnes již zapomenuté, zaznamenané příběhy, často tragické, které by neměly vyvanout jen tak do prázdna… Březina je kronikářem své doby a každým svým řádkem jako by říkal: píši proto, abych svědčil o své tragické současnosti i o své životní cestě v ní.

Čteme-li obsáhlý svazek Březinových textů, vnímáme ho nejen jako nakladatelskou splátku dluhu, který jsme vůči pozoruhodnému autorovi měli, a jako jedinečné literární svědectví o tíživé době sedmdesátých let. Kniha nepřináší jen prosté přetisky dobového znění Březinových děl, ale i druhou vypravěčskou vrstvu, kterou tvoří četné autorovy dnešní vstupy do starých textů a komentáře k nim. Vztahem mezi autorem píšícím po třiceti letech prožitých v Kanadě s vnitřním klidem, odstupem a vzácnou moudrostí získanou životními zkušenostmi a expresivně se vyjadřujícím, hledajícím i tápajícím mladým člověkem let sedmdesátých vstupují do knihy dva nové důležité faktory pro čtenáře velmi působivé: čas a jeho plynutí. Kniha se tak ve svém celku stává mimo jiné i výrazem autorova prožitku míjejícího času a celoživotním ohlédnutím.

Jan Šulc

BŘEZINA, Aleš. Řetěz bláznů. Benešov: Eman 2012, 336 s. ISBN 978-80-86211-78-7

 

Jaro Křivohlavý: Hořet, ale nevyhořet

Český bratr 8/2012.

„Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech!“ tak píše Jan ve Zjevení  křesťanům v Laodikeji. (Zj 3,15–16)

Je dobré být horký, planout, dělat věci s nadšením, dát do nich sebe…
Ale. Pozor. Když chystáme dřevo na oheň, nestačí jen vystavět vysokou hranici a pak si užívat táborák, vyprávět, zpívat… Je potřeba do ohně přikládat, jak píše Jaro Křivohlavý ve své knize Hořet, ale nevyhořet.

Nadšené a motivované zdravotní sestry, lékaře, učitele, sociální pracovníky, kněze, faráře, zaměstnance věznic, manažery, dlouhodobě nemocné lidi, zamilované manžele… ohrožuje burnout, vyhoření. Co to je?
„Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato náročnost je nejčastěji nastolena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.“ (str. 12)

Vyhořením nejsou ohroženi ti vlažní, ale právě ti hořící. Například zdravotní sestry na onkologii nebo v hospicu. Svou práci začaly dělat s velkou motivací a empatií, ale stále znovu čelí bolesti, beznaději, umírání. Když se k těmto stresovým faktorům přidají další: únava, nedostatek personálu, chybějící ohodnocení (nejen finanční), nefungující tým, případně osobní problémy v rodině,… na misce vah je rovnováha povážlivě nakloněna na stranu stresu, vzniká stres patologický, distres. Člověka práce netěší, zmáhá ho únava, mizí empatie, všechno se jeví černé, maličkosti iritují, člověk si připadá neschopný… Akutní psychologická pomoc je nezbytná.

Co dělat, aby člověk nevyhořel? Tím se zabývá druhá část knihy. Max Kašparů pojmenovává šest stěn krychle, které mohou ochránit plamen svíčky, aby nezhasl:
Přední stěna: smysl naší existence – motivace dodává energii.
Zadní stěna: bezpečný týl – lidé, kteří stojí za námi, můžeme se o ně opřít.
Stěna po levici: přátelé – můžeme s nimi bez obav a důvěrně mluvit.
Stěna po pravici: lidi, pro které pracujeme.
Dolní podstava: vědomí, že jsem člověk nejen na správném, ale také na svém místě.
Horní podstava: ten, který všechno drží pohromadě a všemu dává smysl. (str. 94)

Důležité rady dává také hospicová lékařka Sheila Cassidy. Jsou to zdánlivé drobnosti, kde brát i dávat povzbuzení, jak se smiřovat s tím, že nejsme všemocní, rada, že měnit můžeme jedině sebe, ale ne druhé lidi. Nezapomínat na radost, odpočinek, měnit zaběhnuté. Věci hezké a radostné si naplánovat a své plány neopustit. Naučit se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Umět říct, že víc se dělat nedá.

Proti vyhoření by měl člověk bojovat jednak sám, jednak by se prevencí burnoutu měl zabývat celý tým, firma, vedoucí, na prevenci vyhoření už by měli být připravováni studenti než nastoupí do praxe. Právě nadšení mladí vysokoškoláci jsou po nějaké době v zaměstnání častými obětmi vyhoření.
Několik rad na závěr: humor, pohyb, dovolená, změna prostředí. Společenské hry, hudba, změna zaměstnání. Péče o své zdraví. Mít rád život, být za něj vděčný. Nezapomenout na svou duši.

Žít znamená „pro něco žít“. Dobrý kapitán nevypluje s lodí „jen tak“, ale jede někam. Volba životního cíle nám umožní odlišovat věci podstatné od nepodstatných. Autor končí knihu slovy: „Rady – i dobré rady – jsou neúčinné, pokud nejsou realizovány.“ Možná je čas odložit časopis a vyjít na procházku.

Lenka Ridzoňová

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nyvyhořet. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2012. 175 s.
ISBN: 978-80-7195-573-3

Immaculée Ilibizaga: Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy

Český bratr 7/2012.

Vedena vírou.

Tak se v originále jmenuje kniha, kterou Tutsijka Immaculée Ilibagizová s pomocí Steva Erwina napsala o svém životě ve Rwandě poté, co tam Hutuové během tří měsíců roku 1994 vyvraždili na milion příslušníků jejího kmene, tedy zhruba osminu obyvatel země. Český titul Odpustila jsem zní asi lákavěji, zdá se mi však, že kniha, která získala před dvěma lety 45 hlasů v anketě Katolického týdeníku o dobrou knihu roku, takové nakladatelské finty nepotřebuje. A odpuštění je tu jen jedním z témat.

Dvaadvacetiletá Immaculée přežila genocidu (ne úplně šťastně jí někdy říká holokaust) zavřená v maličké koupelně hutuského protestantského pastora spolu se sedmi dalšími ženami. Během této doby sama zhubla z dvaapadesáti kilo na devětadvacet, to nejhorší ji ale teprve čekalo: zjištění, že během genocidy byla kromě bratra studujícího v zahraničí brutálním způsobem vyvražděna celá její početná rodina. Mladá žena ve stavu mezi životem a smrtí se ocitá bez rodiny, bez domova a v rozvráceném světě: Hutuové v obavách z pomsty odcházejí do sousedních zemí, kde se stávají snadnými rukojmími obětí vůdců vraždění, a posléze se na pokraji sil vracejí v 290 kilometrovém průvodu, za nímž podél cest zůstávají tisíce mrtvých. Utrpení je všudypřítomné a spolu s ním i touha po pomstě − tím silnější, čím menší je naděje na důstojný život.

Příběh, jejž Immaculée vypráví, ovšem není zcela typickým příběhem rwandské „přeživší“. Má stejná východiska, ale směřuje k jiným koncům. Sama jeho protagonistka to přičítá tomu, že během nekonečných sta dnů ve stálém nebezpečí odhalení a smrti nalezla důvěrný vztah k Bohu, který ji provedl nejtěžšími zkouškami. I v boji o život, který má teprve před sebou, jí pomáhá právě modlitba. Vždyť k čemu by jí byl život plný nenávisti a zatrpklosti, ohlížející se neustále k tomu, co nelze odestát? Immaculée, tak jako mnozí z nás, byť mnohdy z nicotnějších důvodů, zápasí o víru v laskavého Boha i uprostřed nelidsky se chovajících lidí.

Z knihy, která navazuje na vyprávění o genocidě s názvem Přežila jsem, je patrné, že pro autorku je psaní tak trochu terapie. A i kdyby se snad některé věci nestaly docela tak, jak je líčí, nikterak to nevadí. Největší síla knihy tkví totiž ve stále znovu vybojovávaném přesvědčení, že ani za tak strašných okolností není jiné cesty, než je láska a odpuštění. To, co snad může z kazatelny znít lacině a ploše, radikalizuje rwandský kontext utrpení, bolesti, nedůvěry a strachu až na samu mez únosnosti. Byli bychom něčeho takového i za takových okolností schopni? Měli bychom odvahu právě na tuhle kartu vsadit všechno? Šli bychom do vězení orodovat za člověka, o němž bychom věděli, že je nevinný, i kdyby nám za to hrozila pomsta, nebo dokonce smrt?

Na počátku Immaculée cítí jen hněv a nenávist. Modlitba Páně je jí skoro nesnesitelná: jak v takové situaci, s ranami stále zjitřovanými zpustošenou zemí a tisíci zmrzačených lidí odpustit? Immaculée se drží jediného, co má, totiž vytrvalého rozhovoru s Bohem. Tak se nakonec zrodí změna, která se může stát novým začátkem. Vypravěčka neskrývá, kolik propadů a těžkých chvil pak ještě přišlo. Přestože se jí podařilo najít dobré zaměstnání v OSN a nový domov v rodině své přítelkyně Sarah, její nová cesta odpuštěním teprve začíná.

Následuje nutnost vyrovnat se s obrovskou bolestí nad ztrátou milovaných lidí. Není to hrdinství jednoho výjimečného okamžiku, ale vytrvalosti v každodenních maličkostech. Jako když se Immaculée vydá za dětmi v sirotčinci sester Matky Terezy a vezme si k srdci radu jedné z nich: „Pamatuj, že tam, kde jsou děti, najdeš vždycky alespoň trochu štěstí. Štěstí se chová jako plevel – s trochou světla vyroste kdekoli.“ Jeden krok je nakročením k druhému. Neadresné odpuštění vrahům se konkretizuje a prohlubuje v odpuštění rodinné přítelkyni, která se jako Hutujka podílela na vraždění Tutsiů, při následném exodu Hutuů do Zairu však přišla o manžela i děti. „Pokud vůbec máme uzdravovat Rwandu, měli bychom začít tady a teď. A kde lépe začít než u nemocné matky, která ztratila své děti?“
Některé z příhod, o nichž Immaculée vypráví, vypadají napohled banálně, sexuálním obtěžováním v kanceláři počínaje a ranními nevolnostmi během těhotenství konče. I to je však jedna z lekcí knihy: „banalita“ je věcí pohledu. Na cestě s Hospodinem banálního není nic. Podobně ani kniha Odpustila jsem není velké literární či teologické dílo. Poctivě však svědčí o velkých věcech, které se dějí s těmi, kdo jsou i uprostřed vřavy světa ochotni vylaďovat se na hlas tichý, jemný.

Šárka Grauová

ILIBIZAGA, Immaculée. Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy. Kostelní Vydří: Karmelitánské  nakladatelství, 2010. 215 s. Přeložila Marie Sommerová.
ISBN: 978-80-7195-383-8