Archiv pro rubriku: Recenze

Nura Abdi: Slzy v písku

Český bratr 7/2012.

Která z vás bude nejstatečnější?

Čtyřletá Nura rozpustile poskakuje po dvoře, tleská rukama a vykřikuje, jak je šťastná. Dozvěděla se totiž, že už za týden přijde její velký den. Spolu se svými dvěma sestrami Fatmou a Yuropou bude obřezána.

Mogadišo, hlavní město Somálska. Místní mu podle řad bílých domků říkají Chamer – „bílé město“. Tržiště, mešity, pulzující život. Z domů se line vůně kadidla nebo koření a parfémů, každá žena na ulici opojně voní. Děvčata ráda tráví odpoledne na břehu Indického oceánu. Jméno Mogadišo dali městu Arabové. Znamená to „místo, kde si odpočinete a napijete se čaje“. Odpočívat a popíjet černý čaj s několika lžičkami cukru. Je na světě nějaké idyličtější místo?

Malá Nura před svým velkým dnem spala dobře. Nebojí se. Ráno studená sprcha, člověk prý méně krvácí, radí babička. „A děvčata, schválně, která z vás bude nejstatečnější, nebude křičet?“ Haláleiso, žena, která obřízky koná, si už našla na dvoře své místo. Obřezávat se budou i čtyři děvčata ze sousedství. Asi žádná netuší, že to bude tak hrozné. A že to horší je teprve čeká. Bolest, bolest, bolest. Šití, které se roztrhne, když dívka leze na strom. Zdravotní komplikace, těžké porody. Nura obdivuje svou matku, že několikrát porodila a zase se nechala zašít. Sama má psychické problémy, nemá zájem o navázání vztahu s mužem.
Teprve v dospělosti se dovídá, že ne všechny ženy jsou obřezány. Sama nejdříve obřízku obhajuje jako správnou a potřebnou. Vždyť to vždycky takhle bylo… Obřízka přece zaručuje, že se dívka bude chovat slušně a své rodině nebude dělat ostudu. Za neobřezanou nevěstu by ženich zaplatil jen málo, pokud by se nějaký vůbec našel.

Rána v dětství se zahojila, život šel dál. Občanská válka v Somálsku. Útěk do Keni. Nová země, jiné zvyklosti, jiný život. Ale ani Nairobi není bezpečné. Německo, Düsseldorf. Nelehce se sžívala Nura s Evropou. S Afričany z různých zemí i s Němci.
A když člověk po několika letech přijede za těmi svými do Afriky – už je taky trochu cizincem.

Kniha je otevřenou výpovědí ženy z Afriky. Autorka během života postupně překoná strach odkrýt tabu a podobně odkrývá neznámé svým čtenářům. Díky za to pootevření dveří do jiné kultury, do jiného světa.

Lenka Ridzoňová

ABDI, Nura. Slzy v písku. 2. vyd. Praha: Ikar, 2010. 312 s.
ISBN: 978-80-249-1452-7

Nico ter Linden: Král na oslu

Český bratr 6/2012.

Nedávno jsem malým dětem na náboženství vyprávěla příběh o tom, jak Jákob oklamal svého otce. Dostal tak požehnání, které bylo určeno pro prvorozeného Ezaua. Moje vyprávění skončilo tím, že celá rodina zůstala rozhádaná, lidi k sobě otočeni zády. O něco později jsem se ptala dětí, za co se budeme modlit. Jedna holčička řekla: „Za tu rodinu.“ Ptala jsem se: „Za jakou rodinu?“ „No za tu, o které jsi mluvila.“ A ukázala na postavičky znázorňující Jákoba, Ezaua, Izáka a Rebeku.Pořád mi to nedocházelo. „Jako za co?“ „Aby to dobře dopadlo.“ Tak mě sedmiletá Magdalena dostala. Pro ni není biblický příběh uzavřený někde v minulosti, dávno v Bibli dokončený. Ještě teď se můžeme modlit za postavy, které se trápí…

Vzpomněla jsem si na tuhle příhodu, když jsem četla knihu Nica ter Lindena Král na oslu. V kapitole Cesta do Emauz autor píše: „Oba muži z Emauz tyto příběhy (tj. o Mojžíšovi, Eliášovi, Josefovi, Danielovi…) slyšeli už mnohokrát a znali je nazpaměť. Přesto ta stará vyprávění v jejich očích nikdy neožila. Bible pro ně vlastně byla uzavřená kapitola. Ale když Bibli otevíralo vyprávění onoho třetího muže, začalo to otevírat oči i jim.“ (s. 22)
Kniha je rozhovorem Matouše s Lukášem. Dvou mužů, kteří chodili s Ježíšem a teď po velikonocích vzpomínají. Své vzpomínání zapisují. Můžeme nahlížet, jak se rodí víra. A jak v rozhovoru s přítelem, se světem, se situací vzniká evangelium. Jistě, Bible nespadla z nebe (tak se mimochodem jmenuje jedna kniha o vzniku Bible). Před očima nám ožívají postavy, jsou malovány příběhy, otevírá se scéna, do které můžeme vstoupit. Pojďte, ten příběh je pro vás, vy v něm hrajete taky. Posaďte se ke stolu, přijměte nabízený chleba ulomený z kulatého bochníku…

„Víš, co mě napadlo?“ řekl Matouš. „Není chléb bez obilí. Ale obilí se musí nejdřív zasít. Zaseté zrno zapadne do země – země se nad ním zavře. Vlastně zemře. Ale Bůh z něj vytvoří něco nového: krásný klas. Ten klas jako by vstal z mrtvých.“Mlčky jedli dál. „Myslíš teď taky na Ježíše?“ zeptal se po chvíli Lukáš.„Ano, myslím. Že by on – stejně jako ten klas – vstal…? Anebo si teď něco nalhávám?“…Noc skončila a už se rozednívalo. V Emauzích začal nový den.„Možná ti to bude připadat zvláštní,“ řekl Lukáš Matoušovi, „ale když jsi včera lámal a rozděloval chléb, vypadalo to, jako bychom už nebyli jen my dva, ale tři. Jako by s námi byl zase i Ježíš.“ (s.17–18)

Nestalo se nám to někdy taky? Jako by u večeře Páně byl s námi i Ježíš? Jako by na nás najednou promluvil při modlitbě nebo v písni? Jako bychom ho zahlédli v tváři člověka? Pane Bože, chtěli bychom zachytit vzpomínku, popsat víru, udržet naději! Proto někdo napíše příběh, jiný jde a rozdává úsměv. Ten uzdravený člověk, kterého museli k Ježíšovi spustit střechou, „vstal, vzal matraci a odešel ven. Mohl jít dál. Přišel střechou a odešel dveřmi. Venku objal své přátele“. (s. 157)

Holandský farář Nico ter Linden v předmluvě knihy vzpomíná, jak v dětství za 2. světové války chtěl pořád znovu poslouchat vyprávění o tom, jak Pán Ježíš chodil po vodě. Ten příběh ho ujišťoval, že rakety, které létají blízko jejich domu, mu neublíží.Chodil Ježíš po vodě doopravdy? Jako kluka ho ta otázka nikdy nenapadla. Ale teď to děti napadne. Byla by škoda, kdyby naše cesta k víře ztroskotala na tom, že nemůžeme věřit, že se věc odehrála „doopravdy“. Doslova. Autor svou knihou může pomoci otevřít dveře, které se nám zavřely. Dveře Bible.

Lenka Ridzoňová

LINDEN, Nico ter. Král na oslu. Benešov: EMAN 2011. 240 s.ISBN 978-80-86211-76-3

Jiří Mrázek: Evangelium podle Matouše

Český bratr 5/2012.

Matoušovi přes rameno zřejmě nahlížel Jiří Mrázek, když psal svůj komentář o tom, jak Matouš psal své evangelium. Zjistil, že psal pro svou židokřesťanskou komunitu, která stála na prahu rozchodu se synagogou, ač si to nepřála. Proto si Matouš s pozorností všímá toho, jak se Ježíš vyrovnává s představiteli soudobého židovstva a jeho zbožností. Jeho polemiky s nimi jsou neseny snahou, aby druhá strana pochopila, oč Ježíšovi jde. Ježíš odmítá zbožnost zahleděnou do sebe, náboženství vlastního výkonu, nemilosrdné a pyšné. Zde již nejde o Ježíšovu polemiku s židovstvím či farizejstvím, nýbrž s určitým typem náboženství a zbožnosti, jehož znakem je sebespravedlivost a moralismus; tento typ přežil historický judaismus a usídlil se i v prostředí křesťanském (a evangelickém), jak Mrázek neopomene příležitostně naznačit.

Pozitivní alternativu k tomuto typu náboženství vyjadřuje Matouš líčením celého Ježíšova příběhu, jeho kázání, podobenství, činů pomoci a záchrany. Mrázek pečlivě sleduje tuto Matoušovu vypravěčskou strategii; a toto „čtení zblízka“ mu umožní vykládat texty prvního evangelia nově, jinak, než se jeví na první pohled, napříč dogmatickými i mravními schématy. Už v předchozích Mrázkových výkladech (např. o matoušovských nebo lukášovských podobenstvích) jsme pozorovali, že jeho metoda tzv. rétorické kritiky obsahuje významné podněty pro katechetickou a kazatelskou praxi. Jeho nový komentář k Evangeliu podle Matouše toto pozorování potvrzuje v plné míře.

Pavel Filipi

Jiří Mrázek

MRÁZEK, Jiří: Evangelium podle Matouše. Český ekumenický komentář k Novému zákonu 1. Praha: Centrum biblických studií a Česká biblická společnost 2011

ISBN 978-80-87287-44-6

 

Věra Brožová: Karafiátovi Broučci v české kultuře

Český bratr 4/2012.

Je málo spisů, kterými by se nepočetní evangelíci dokázali prosadit v novodobém českém prostředí tak, aby svými myšlenkami formovali mentalitu celé společnosti. Víme zajisté o dvou: František Palacký uspěl se svou koncepcí dějin, jež zásadně ovlivnila českou politiku ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Jiný evangelík, reformovaný farář Jan Karafiát (1846–1929), dosáhl podobného postavení v literatuře pro děti. Jeho kniha Broučci (1876) stojí u počátků „moderní“ umělecké tvorby pro děti a svojí poetikou dodnes působí na nejmladší generaci Čechů. První anonymní vydání ovšem mezi čtenáři zapadlo. Trvalo sedmnáct let, než byl příběh Janem Herbenem znovu objeven a stal se bestsellerem.

Broučci již patří k dědictví české literatury, k dílům, jako Máchův Máj, Erbenova Kytice či Babička Boženy Němcové. V čase, kdy kniha směřuje ke stému vydání, nastává příležitost ohlédnout se po její stopě. Záslužně tak činí monografie literární historičky Věry Brožové Karafiátovi Broučci v české kultuře, iniciovaná Maticí českou. Práce, jak název napovídá, mapuje 135 let působení Broučků v české kultuře. Ukazuje, že úspěšný titul měl nejen čtenáře, nýbrž také ilustrátory, různé upravovatele, interprety a literární následovníky. Všímá si proměn přístupů: vyzdvihování, zavrhování a zákazy knihy velmi přesně kopírovaly politické zlomy v historii naší společnosti, jakož i změny v oficiálních uměleckých či eticko-výchovných preferencích. Zájem o „druhý život“ literárního díla je ale staršího data. Už v roce 1941 vydala Synodní rada ČCE sborník Nad Karafiátovými Broučky, který představoval pohled protestantské společnosti. Nová práce Věry Brožové je jeho přínosným protějškem.

Každá doba přichází k Broučkům se svým předporozuměním, se svými idejemi a ideologiemi. Jednou vadilo Karafiátovo připomínání smrti, jindy Boha, dnes asi nejvíce poslušnosti, protože čtenáři již často neumějí rozlišit poslušnost vynucenou od poslušnosti v podobě důvěry k něčemu, co je má přesahovat. Karafiátova poslušnost nepříjemně ruší naši iluzi neukotvené svobody a individuality. Je šokující, jak broučci trpně a pokorně přijímají osud; když prosí Boha: „dejž, ať se tě bojíme“ a nakonec „poslušně umřou“. A přece si troufám tvrdit: to my upadáme do stále většího područí, zatímco Jan Karafiát byl svobodný. Kolik svobody beze strachu v něm bylo, když vzpomínal, co dostal v Jimramově po narození do vínku: „A ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce.“ Jaký protiklad k dnešnímu pojetí zdánlivé individuality („Buď svůj! Kup si náš produkt podle své volby!“), kdy se stále redukovanější lidská bytost stává pouhým „produktem“ systému.

Odkud vzal Jan Karafiát takový cit pro dětskou knihu, když sám žádné děti neměl? Pro krásu jazyka, pro psychologii dítěte a jeho potřebu jistoty a stability? Pro dobově nezvykle otevřený popis koloběhu života, narození a smrti? Inu byl vynikajícím kazatelem, učitelem vykládajícím prosté Boží Slovo malým i velkým dětem, zakládajícím si na protestantské pravdivosti, řekli by jedni. „Karafiátovi hmyzí hrdinové o různých náboženských směrech nemají ani potuchy,“ říkají druzí. Kniha Věry Brožové zpřístupňuje spíše světský pohled, což bude v evangelickém prostředí patrně vyvolávat otázky. Případné dílčí nepřesnosti jí však neubírají na hodnotě, zrcadlící hodnotu Karafiátových Broučků samých, kteří zůstávají stále aktuální.

Sixtus Bolom-Kotari

BROŽOVÁ, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha: Nakladatelství ARSCI, 2011, 144 s.
ISBN: 978-80-7420-018-2