Archiv pro rubriku: Recenze

Drago Fišer: Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou

Český bratr 7+8/2013.

Drago Fišer (1925) byl právník, ekonom, vysokoškolský učitel. Je však stále hledač. Bylo mu snad těžké věřit tak, jak se odpovědi kdysi učil v Heidelberském katechismu a slýchal je z kazatelen, a proto hledá. Hledal a hledá odpovědi, protože nechce věřit bez porozumění. Není mu jedno, jak nosně a úspěšně církev, které je členem, předává křesťanství.

Kniha Hledám slova pro hledající zachycuje Fišerovo vlastní hledání, přemýšlení a zejména reflexi teologické literatury i naší doby. Z hledání pak roste zkusmá nevtíravá nabídka toho, co jemu připadá nosné. Už jen poctivost a autentičnost této cesty je velmi inspirativní.

Kniha má pět kapitol. První se věnuje tajemství lidského života, otázkám po smyslu, proč, co, a možným odpovědím na tyto otázky. Druhá se ptá po kořenech náboženství, po tom, co je víra, po významu slova Bůh a po roli rozumu v životě víry. Třetí naznačuje, že v křesťanství lze pozorovat dvě tradice: synoptickou a nesynoptickou, tu, která snad věrněji zachovala Ježíšovo náročné učení, a tu, ve které galilejského Ježíše příliš zastínil a zakryl řeckými filozofickými termíny interpretovaný Kristus. Čtvrtá, nejrozsáhlejší kapitola je autorovým pokusem představit Ježíše, základní kontury jeho učení i životního příběhu a shrnout to nejpodstatnější pro následování Ježíše v naší době. (Škoda, že autorovi unikl komentář Jiřího Mrázka k Evangeliu podle Matouše, který je podle mého názoru v češtině nejlepším současným pokusem právě tuto synoptickou tradici představit.) V poslední kapitole se pak Fišer vrací k některým křesťanským dogmatům, která připisuje nesynoptické tradici, která mu v jeho osobní víře bývala (jsou) překážkou a která považuje (v jistém smyslu oprávněně) za překážku i pro leckteré z našich současníků.

Fišerova kniha mi trochu připomněla někdejší bestseller od J. A. T. Robinsona Čestně o Bohu (1963). I to byl tehdy pokus stručně seznámit (především za pomocí citátů) laické čtenáře s díly teologických autorů, která anglikánskému biskupu z Woolwiche přišla jako nosná pro poctivější víru a život z ní, a pokus tyto teologické podněty domýšlet. Fišerova kniha, jak naznačuje její podtitul Procházka teologickou literaturou, je rovněž snahou (samozřejmě subjektivní) z vesměs odborné literatury srozumitelně vyzdvihnout to, co může hledajícího ve víře posunout. Na výběru titulů, které Fišer poctivě excerpuje, je unikátní nejen velký záběr, ale také to, že sahá bez problému i k produkci německé či anglické, římskokatolické i židovské. (Knihu bych však rozhodně nepovažoval za další z řady těch, které z pěti titulů dělají šestý!)

S autorovými názory by šlo jistě místy polemizovat. Samo rozdělení na synoptickou (pro autora nosnou) a nesynoptickou tradici, či podle M. Balabána na hebrejské a řecké myšlení, je možná příliš zkratkovité. A právě ona nesynoptická tradice by si zasloužila větší a poctivější pozornost. Někde snaha promluvit stručně není příliš prospěšná, ale stejně se domnívám, že D. Fišer notně zahanbuje leckteré z nás, které bohosloví „živí“.

Kniha mě, jak naznačeno, mnohokrát mile překvapila, inspirovala, vyprovokovala. A to se mi nestává často. Je psaná laikem pro laiky, je psaná pro ty, kterým jejich víra či nevěra není lhostejná, kteří ke své víře či nevěře, ke svému ptaní po smyslu, přistupují či chtějí přistupovat poctivě. Vřele a rozhodně ji doporučuji tomu, kdo není spokojený s věroučnými poučkami, kdo je o své víře ochoten přemýšlet, vystavovat ji pochybnostem.
Myslím, že Drago Fišer mimo jiné dokazuje, že písmáci v dobrém smyslu toho slova ještě zcela nevymřeli a že i tato doba může přát poctivým hledačům, respektive těm, kdo by „…s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel….“ (Sk 17,11).

Ondřej Macek

FIŠER, Drago. Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou. Jihlava: Mlýn, 2012. 152 s.
Kniha je k dostání u nakladatele nebo ve FS ČCE Praha 6 – Dejvice, Bubeneč za 100 Kč.

Pro Teofila – Mike Beaumont: ABC Bible a ABC Ježíšova života

Český bratr 7+8/2013.

„Když jsem si před mnoha lety poprvé při úvodní hodině sedl ke klavíru, uviděl jsem před sebou list papíru se znaky, které se mi jevily jen jako linky a klikyháky. Nešlo mi do hlavy, jak se někdo může na něco takového podívat a pak zahrát nádhernou hudbu… Podobný dojem mají mnozí lidé z Bible, zvlášť když se s ní teprve seznamují. Připomíná jim pouhé „linky a klikyháky“ a zdá se jim, že příběhy, postavy a myšlenky, s nimž se na jejích stránkách setkávají, jsou na hony vzdálené realitě. Když ale přijdeme na to, co máme hledat a uvědomíme si, co různé věci znamenají, zjistíme, že nám Bible rozhodně má co říct.“
Těmito slovy začal Mike Beaumont předmluvu své knihy ABC Bible. Kniha nám má pomoci se orientovat, vysvětlit neznámé, odhalit souvislosti.
Jednotlivé kapitoly mají podobnou strukturu. Nahoře nadpis (např. Šalomoun) a podtitul (Nerozum rozumného). Vedle nadpisu je jeden biblický verš a odkaz na další kapitoly knihy s podobným tématem (v kapitole o Šalomounovi je zde odkaz na kapitoly: Herodův chrám, Přísloví, Oběti, Stan setkávání)

Pod nadpisem je pak stručné shrnutí (jde-li o postavu, tak kdo to byl, kdy žil, co udělal…) a pojednání o několika důležitých věcech vztahujících se k postavě nebo tématu. V kapitole o Šalomounovi jsou zde hesla: moudrost, bohatství, manželky, Šalomounův chrám (se schematickým obrázkem s vysvětlivkami) a mapka Jeruzaléma. V kapitole o Janu Křtiteli jsou hesla Janovo narození, Janova zvěst, Křest, Esejci, Svitky od mrtvého moře, obrázek a popis Herodovy pevnosti.
Každá kapitola má na konci odstavec nadepsaný Klíčový pojem. V kapitole o Šalomounovi je to „vlažnost“, v kapitole o Žalmech je to „chvála“, v kapitole Boje rané církve je to „zákonictví“.

Po levé straně každé stránky je časová osa pro orientaci, o jaké době kniha vypráví. Někde údaj není vyznačen, například u Žalmů nebo příběhů tzv. předvěku (Gn 1–11: stvoření světa, Adam a Eva…).
Po pravé straně stránky je pro snazší orientaci vyznačeno, v které biblické knize se o daném tématu píše a kde je umístěna v rámci kánonu.
Text knihy doprovázejí na každé stránce obrázky, případně mapky, tabulky s letopočty nebo rodokmeny. Většina obrázků jsou fotografie ze současnosti, které nám přiblíží dané místo, situaci nebo zvyk; například obrázek židovské rodiny při sederové (pesachové) večeři nebo vstup do chrámu faraóna. Jinde jsou fotografie dochovaných historických předmětů (sošky, mince, pečetidla) nebo vyobrazení (např. fragment starého nápisu na zdi).

Podobnou strukturu i zaměření má další encyklopedie z této řady: ABC Ježíšova života. Tato kniha má pět oddílů: Ježíšovo prostředí, Ježíšovy začátky, Ježíšova mise, Ježíšova smrt a vzkříšení a Ježíšův vliv.
Např. v oddílu Ježíšova mise je kapitola Jeho zázraky: Moc nad přírodou. Zde jsou hesla: Stvoření podléhá Stvořiteli, Janova znamení, Nasycení zástupů, Dva „přírodní zázraky, Vzkříšení mrtvých.
V závěru každé kapitoly je klíčový citát, zde verš: „Já jsem to, nebojte se.“

V obou případech jde o encyklopedii a to s jejími přednostmi i vadami. Kapitoly jsou stručné a přehledné, výklad je jednoznačný.
Popis osob, událostí nebo věcí není neutrální. Je to popis zaujatý, píše ho věřící člověk. Je zde hodnoceno správné a špatné.
Pro orientaci křesťana ve světě Bible a křesťanské víry jsou knihy dobrým pomocníkem. Začátečníkům i pokročilým.
Lenka Ridzoňová

BEAUMONT Mike. ABC Bible. Praha: Česká biblická společnost, 2007. 126 s.
ISBN 80-85810-50-6
BEAUMONT, Mike. ABC Ježíšova života. Praha: Česká biblická společnost, 2012. 128 s.
ISBN 978-80-87287-42-2

 

 

Pro Teofila – Sue Mayfieldová: Objevování modlitby

Český bratr 6/2013.

Proste, hledejte, tlučte…

„Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky…“ Takový je často evangelický „recept“ na modlitbu. Co si s ním však má počít náš Teofil, který v křesťanském společenství nevyrostl? Který nemá potuchy, co lidé v „komůrce“ dělají? A po pravdě řečeno, nejsme v Teofilově kůži tak trochu všichni – když nás zasáhne nějaká událost, když nás zaplaví pocity, s nimiž si neumíme poradit, když procházíme obdobím bolesti, nemoci, těžkého rozhodování, velké touhy nebo hlubokého vděku? Když jsou sbírky modliteb najednou k ničemu?

Právě pro takto hledající čtenáře napsala Britka Sue Mayfieldová knihu Objevování modlitby. Přestože jsou v ní i zcela praktické rady pro konkrétní situace, není návodem ani souborem technik, díky kterým oblomíme Pána Boha, takže nám takříkajíc půjde na ruku. (Autorka jako první říká, že „kvalita modlitby nezáleží na technice“.) Je spíš prostřeným stolem, z něhož některé pokrmy nejspíš nikdy jíst nebudeme, jiné nám půjdou k duhu – a dalším třeba přijdeme na chuť až časem.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První z nich se v devíti kapitolách zabývá tím, co modlitba vůbec je, proč a ke komu se modlíme. Najdeme tu popis základních typů modlitby (oslavování, prosba, naslouchání, žalozpěv, pokání, přímluvy…). Autorka přitom vychází z biblických obrazů a příběhů, jako je Mojžíšovo setkání s Hospodinem v ohnivém keři, Samuelova odpověď na Hospodinovo volání či mnohé pasáže obsažené v žalmech. Každá kapitolka nabízí vlastně několik knížek v jedné. Nalézáme tu stručné, ale vzácně výstižné popisy („Bůh říká Mojžíšovi, aby si zul opánky, protože stojí na svaté půdě. I když jsme do Boží přítomnosti pozváni svobodně, musíme kráčet s bázní a úctou a s vědomím posvátné proměny“). Jsou tu výborně vybrané „myšlenky“ lidí, kteří Hospodina prosili či mu vzdávali chválu před námi („Země je napěchována nebesy, každý keř je zapálen pro Boha: ale jen ten, který vidí, vyzouvá své boty, zbytek sedí okolo a trhá ostružiny.“ E. B. Browningová). A jsou tu příklady modliteb obyčejných lidí, kteří se ocitli v situaci podobné té naší („Jsem rozzlobený, Pane./ Mé ruce jsou pošpiněné./ Mé srdce krvácí./ Podívej se mi do očí/ a řekni mi, že Bůh je láska.“) To vše může být Teofilovi posilou: nezápasí s překážkami jako první, je tu jakási podpůrná síť modlitebníků napříč generacemi i geografickými danostmi.

Druhá část nazvaná Jak se modlit? čtenáře prakticky seznamuje s jedenácti konkrétními podobami modlitby. Zdá-li se vám, že nemáte na modlitbu pro samou práci čas, dočtete se tu, jak se člověk může modlit u mytí nádobí nebo při plavání v bazénu. Jste-li spíš intelektuálně založeni, dočtete se, jak se modlit nad Biblí. („Bible je živá, mluví ke mně; má chodidla, běží za mnou; má ruce, zmocňuje se mě.“ M. Luther). Pokud trochu zapomínáte, můžete použít pět prstů, aby se vám myšlenky nerozutíkávaly. Hudebníci se mohou modlit hudbou, výtvarníci mohou nad hlínou přemýšlet o tom, že jsme všichni uhněteni Hospodinovýma rukama (Iz 64,7). Lidé stojící oběma nohama na zemi mohou při modlitbě zapojit smysly.

A pokud se vás nic z toho netýká, přijdete snad alespoň na to, že víra, a tedy i modlitba, může být tvořivá. Modlíme se koneckonců k Bohu, který nám každou chvíli říká: „Nebojte se.“

Šárka Grauová

MAYFIELDOVÁ, Sue: Objevování modlitby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

Tomáš Bísek: Ohledávání

Český bratr 6/2013.

Memoárová literatura byla vždy populární, avšak v poslední době je podle mého názoru u nás neobvykle oblíbená. Paměti a vzpomínky píší známé osobnosti, spisovatelé, politici, hvězdy zábavní sféry, ale i lidé méně známí. Myslím, že důležitým důvodem této zvýšené popularity je politický a sociální zvrat v listopadu 1989.Druhým stimulem rozvoje memoárů je pro většinu českých memoárových autorů možnost mluvit a psát zcela otevřeně bez obav z nepříjemných následků.Memoáry významných autorů a zvláště dobrých spisovatelů mají velký ohlas a mohou široké čtenářské obci být zdrojem historických poznatků (např. Moje šílené století Ivana Klímy). Naše církev – podobně jako ostatní církve – prožila v nepřátelské atmosféře komunistického období krušnou dobu, její členové – a zvláště faráři – o tom mohou podat autentické svědectví. A měli by to dělat! Do značné míry specifický osud měl farář Tomáš Bísek se svou rodinou; je proto dobře, že o něm vypráví ve své knížce Ohledávání s podtitulem Doma, ve Skotsku a zase doma.

Vyprávění je poutavé a zaujme nejen jeho přátele a známé, ale i další členy církve; lidem mimo církev dává nahlédnout do prostředí, o němž neměli v té neradostné minulosti mnohdy ani potuchy.Jen stručně popíšu život Tomáše Bíska. Když byl jako čerstvý inženýr na vojně, dozrálo v něm rozhodnutí věnovat se duchovní službě, po studiu na Komenského fakultě mohl díky pražskému jaru strávit rok na americkém teologickém učilišti. Po návratu byl zvolen farářem ve vysočinském sboru v Telecím, kde se po nějaké době dostal do hledáčku mocipánů – církevních tajemníků a STB. Jeho statečný postoj měl za následek zbavení souhlasu vykonávat farářské povolání, musel pracovat jako lesní dělník a po několikaletých útrapách přistoupil na nabídku, aby se vystěhoval. Několik let sloužil jako farář ve Skotské reformované církvi a po pádu komunismu se vrátil domů, vstoupil opět do církevní služby – až do odchodu do důchodu pracoval v pražském sboru na Spořilově a významně se podílel na vybudování sborového domu Milíče z Kroměříže na Jižním Městě.Z tohoto suchého popisu životního běhu Tomáše Bíska je zajisté patrno, že nešlo o tuctový osud. Autor jej popisuje velmi barvitě a realisticky. Nevyhýbá se ani problematickým vztahům uvnitř církve, zvláště problémům, které na něj těžce doléhaly, když v různých úrovních církevní hierarchie nenacházel jen sympatie a postrádal více odvahy u bratří a sester. Velmi zajímavě jsou popsány také těžkosti, které jeho i celou rodinu provázely ve Skotsku, i při náročné výstavbě nového sídla spořilovského sboru.Zvláštní respekt si zaslouží, že se Bískovi vždy chovali jako Češi vyhnaní do ciziny, že vždy vychovávali své čtyři děti jako Čechy a že se vrátili do vlasti, jakmile to bylo možné – a to i za cenu částečného rozdělení rodiny. Zachovali si vždy pocit sounáležitosti s vlastí a naší církví, ačkoli za pobytu ve Skotsku neviděli šanci, že by se mohli domů vrátit. Přesto se na rozdíl od mnohých jiných našich občanů i členů církve nechtěli stát emigranty.Memoáry Tomáše Bíska stojí za přečtení také jako svědectví o těžké kapitole života národa i církve a o statečnosti a pevnosti některých na jedné straně a malověrnosti, rezignaci, ba zradě jiných na straně druhé. A znovu opakuji, že jde o čtení poutavé.

Jaroslav Nadrchal