Archiv pro rubriku: Recenze

Dvakrát měř, jednou věř. Pracovní listy pro konfirmandy

Český bratr 11/2012.

Žijeme ve světě víry. Ten svět víry je někde uvnitř nás, ale taky ho obýváme společně s druhými. Ve sboru, církvi, rodině, s přáteli, ve skupině mládeže… Něco je pro nás všechny důležité, jdeme podobným směrem, v modlitbě společně říkáme Otče náš… Víra je dar od Pána Boha. Ale cesta k ní vede většinou skrz lidi a poznání docela lidské. Je to cesta hledání, učení se, rozhovorů. Katecheze, česky vyučování. Jedním z míst, kde k takovému společnému hledání a vyučování dochází, je příprava ke konfirmaci. Česky slovo konfirmace znamená utvrzení, upevnění. Rozhoduji se, že tenhle směr je dobrý, a veřejně se k tomu přihlásím. Ať už jsem byla pokřtěna jako malé dítě, nebo se pro křest teprve rozhoduji.

Jakým způsobem probíhá a jak dlouho příprava ke konfirmaci trvá, je obvykle na rozhodnutí farářů, resp. staršovstev jednotlivých sborů. Jak moc je potřeba vědět, mít znalosti, nebo naopak o věcech přemýšlet, diskutovat a hledat vlastní odpovědi, je asi věčné dilema. Jistě do katecheze patří oboje. Pomůckou k orientaci ve světě víry je nyní nová příručka, která má výzvu k vlastnímu hledání už ve svém názvu: Dvakrát měř, jednou věř.
Synodní rada ČCE před čtyřmi lety oslovila faráře Davida Balcara a Petra Galluse, zda by mohli přeložit do češtiny nějakou vhodnou německou příručku pro konfirmandy. Ti ale záhy zjistili, že samotný překlad není ideálním řešením, a začali tvořit příručku vlastní. Na díle spolupracoval ještě farář Zdeněk Šorm a výtvarnice Lydie Férová.

Příručka má formu pracovních listů, které jsou vloženy do desek s kroužkovou vazbou. Je tak možno se rozhodnout, které listy a v jakém pořadí použijeme, taky je možno (i záhodno) do desek vkládat listy další – jiná témata, informace o vlastním sboru, fotografie…Příručka má pět velkých kapitol: Apoštolské vyznání, Desatero, Modlitba Páně, Bible, Medailony z církevních dějin; tyto kapitoly se dělí na tematické podkapitoly. Většina podkapitol má obdobnou strukturu: nejdříve otevření tématu (kde se s tím setkávám, jaké jsou různé pohledy a názory na danou věc), dále biblické odkazy (práce s biblickým textem), na konci snaha o přivlastnění (jak se to týká mě, mého života).Například: v kapitole Bůh je nejdřív několik rámečků s výroky, co si někdo pod tím pojmem představuje („Bůh je výmysl lidí, kteří mají strach ze smrti“; „Na Boha bych věřil, kdyby se konečně jednou ukázal“), půl strany je věnováno obrázkům (Bůh jako astronom, opravář, král, loutkoherec, Ježíšek s pytlem dárků…); dále se pracuje s biblickými texty (hledání jednotlivých biblických odkazů, kde je Bůh popsán např. jako hostitel, otec, pastýř, skála nebo matka) a písněmi (jak se o Bohu mluví v dané písni); v poslední části je několik textů o tom, jak může Bůh působit v životě člověka, jak vnímám jeho přítomnost (například příběh o tom, jak mi Bůh pomohl skrze ochotného člověka a já jsem to poznala až zpětně).Ke knize je možno přikoupit metodickou příručku, kde jsou k jednotlivým kapitolám vysvětlení, nápady na hry či jiné akce, odkazy na písně, literaturu atd.Jak pracovní listy používat? Součástí práce s příručkou by měl být rozhovor. Mnoho otázek nemá jedinou správnou odpověď, jednotlivé možnosti jsou podněty k přemýšlení a diskusi. Kniha není katechismem. Zůstává na faráři, zda ji nějakým souhrnem učení doplní (výkladem, knihou, vlastním textem, doplňky k jednotlivým kapitolám). Nebo bude během práce s listy vysvětlovat nesrozumitelné apod.Také záleží na skupině, s kterou se příručka používá: jde převážně o lidi, kteří od dětství chodí do nedělní školy a na bohoslužby; nebo jsou v kostele jen velmi zřídka; nebo přicházejí nově a o křesťanství se chtějí zatím jen něco dovědět a pak se případně rozhodnout pro křest? Orientovat se ve světě víry není pro nikoho jednoduché. I zde platí: není dobré, aby člověk byl sám. Proto díky za knihu, která pomáhá otevřít rozhovor, dík za pozvání hledat cestu.

Lenka Ridzoňová

 

F. Assländer, A. Grün: Práce jako duchovní úkol

Český bratr 11/2012.

Hurá, víkend! Přežiju týden v práci a pak je víkend! Nebo ještě jinak: pět minut do zavíračky, čtyři, tři, dva, jedna, padla! Prodavačka s úlevou zavře krám a prchá směr domov… Ještě tu matiku přežiju a pak směr volno, říká si učitelka. Je skvělé, že se mají po práci kam těšit, ale je nutné dobu v práci jen přetrpět jako nutné zlo, protože bez práce nejsou peníze na koláče?

Kde najít užitek pro svoji duši, jak duchovně zrát, když mi celý týden ukrádá čas moje zaměstnání? Kniha autorské dvojice Assländer (manažer a poradce firem) a Grün (benediktinský mnich) může přinést čtenářům inspiraci, jak duchovně zrát tam, kde se nacházejí – tedy i v práci.

Autoři po krátkém úvodu ukazují nejrůznější pojetí práce v historii křesťanství, v Bibli, v současnosti. Ukazují, rozebírají, vyzdvihují duchovní podloží různých pojetí. Duchovní rozměr práce – práce a odpočinek, spokojenost, kreativita, smysluplnost práce – neboli křesťanská spiritualita je základem vztahu k práci. Práce, to je i práce na sobě samém, i této práci je věnována samostatná kapitola. Unaveni náročným čtením? Zkuste si zacvičit! Cvičení obsažená v knize jsou dobrou pauzou ve čtení a možností přemýšlet nad přečteným také tak, že si člověk něco z přečteného zkusí sám na sobě.

Kniha se velmi dobře čte do strany padesát devět. Zde je zlom – a odteď je to opravdu náročné. Až do této strany si lze myslet, že za stav společnosti (degradující člověka jen na součástku – buďto pracuje, nebo je vyměněn) mohou vlády, parlamenty nebo prostě ti nahoře – a jen ti také mohou něco změnit. Ale omyl! Zodpovědnost nesu i já. Nejen já, ale také já. Změny musí přijít zdola – tedy ode mě. Svými požadavky, postoji, nákupy (včetně těch drobných nákupečků) rozhoduji o tom, koho podpořím – vyhroceně –, kdo bude pokračovat ve své činnosti, šířit svoje hodnoty. Mimořádně inspirativní je i návrh na firemní/osobní prohlášení – na vyjasnění toho, kdo jsem, kam jdu a jaké kroky mě povedou k cíli, a pak tohle prohlášení uplatňovat. Nad tím jsem se hodně, hodně zamýšlela. Jak vlastně chci, aby se má víra promítla do mé práce?

Mimochodem se mi při čtení vybavily dvě knihy: kniha Alberta Schweitzera //Nauka úcty k životu// a evangelický zpěvník. Nejdřív tedy Schweitzer: jedno z pokušení proti úctě k životu: fakt, že to, co mohu udělat, je příliš malinkaté ve srovnání s celosvětovým měřítkem, a tak to nemá cenu ani dělat. Druhá kniha, která se mi vybavila, byl evangelický zpěvník, ten oranžový dodatek a text jedné z písní: „Pane, dej nám odvahu pro ty mnohé kroky malé, dej nám moudrost, odvahu.“ Odvahu dělat ty maličké krůčky a nestarat se o celosvětové měřítko, když jde o to, změnit něco ze svých postojů, požadavků, nákupů, smýšlení.

Knihu doporučuji těm, kdo hledají, jak práci nejen přežít, ale i užít ku prospěchu své duše. Pro zaměstnavatele, kteří chtějí objevit a pěstovat „štábní kulturu“ na důvěře a kolegialitě zaměstnanců firmy. Pokud neodpíráme práci i duchovní rozměr, je pracoviště také prostorem studia a cvičení, nikoliv jen prostorem, kde je nutno přežít do doby, než přijde vysvobození v podobě volna.

Kateřina Frühbauerová

ASSLÄNDER, Friedrich; GRÜN, Anselm. Práce jako duchovní úkol. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2011. 141 s. 159 Kč.ISBN: 978-80-7195-368-5

 

Filip Komberec: Petr Pazdera Payne

Český bratr 10/2012.

Česká literatura není bohatá na monografie. Uvážíme-li, že dosud nikdo nenapsal odpovídající souhrnnou práci o tak významných autorech, jako byl například básník Josef Palivec, může se zdát vydání monografie o žijícím autorovi narozeném v roce 1960 poněkud předčasné. Literární vědec Filip Komberec (1986) nás v knize s názvem Petr Pazdera Payne. Literární studie přesvědčuje, že tomu tak být vůbec nemusí.

Paynovo dílo tvoří jedenáct knih próz, kázání, esejů a malých dramatických útvarů – dramoletů. Komberec si v Paynově díle všímá nejprve linie biblické (zejména v kázáních a esejích), poté se zabývá autorovou „drobotinou“ (povídkami, mikropovídkami, črtami, skicami), pokusem o román (Lyonský omnibus), hrou textu a výtvarného umění i autorovými dramolety. Zaznamenává i autorovu rozsáhlou publicistiku a práci editorskou a vydavatelskou. V Kombercově přístupu je sympatické, že vedle analýz literárně-kritických a teoretických dokáže zkoumané dílo nasvítit i z úhlu filozofického a teologického – přesně to je kvalita, která dnešnímu psaní o literatuře výrazně chybí, bez níž však nelze autory Paynova typu, tedy ty, jež výrazně pracují s křesťanským myšlenkovým světem, vůbec pochopit, natož zhodnotit.

Pro evangelické čtenáře, kteří znají sbírku Paynových kázání Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský (Eman 2002) je cenné se seznámit s celkem mnohotvarého Paynova díla. Kombercova kniha může působit i jako dobrý úvod do Paynovy tvorby a výzva k její četbě. Je zjevné, že vedle Milana Balabána, Pavla Rejchrta, Aleše Březiny a dalších osobností vycházejících z české evangelické tradice je Petr Pazdera Payne dalším významným autorem, který svou tvorbou dalece překročil prostředí své církve a jehož dílo je respektovanou součástí hlavního proudu české literatury.

Jan Šulc

KOMBEREC, Filip: Petr Pazdera Payne. Literární studie, Praha: Cherm 2012, 185 s.

Sláva vítězům, čest poraženým aneb Ameriku objevili bezdomovci

Český bratr 10/2012.

Chodíme vedle sebe, potkáváme se na ulicích, ve vlaku, v metru, na návsích. Někdy více, někdy méně registrujeme kolemjdoucí a pouze podle vnějších znaků si vytváříme svůj „objektivní,“ ale povrchní názor. Poznáme, kdo z nich je úspěšný a kdo není úspěšný? Kdo je vítěz a kdo poražený? A kdo to je vlastně vítěz? Muž v dobře padnoucím obleku s krásnou taškou z krokodýlí kůže? Nebo mladík urostlé postavy s holou hlavou a masivním řetězem kolem krku? Je vítězem mladá maminka, kolem jejíhož kočárku se batolí dvě veselé děti? Nebo žena exotického vzezření, která zjevně vyhlíží někoho, komu by asi udělala radost, ale zároveň si i dobře vydělala? A co ten muž, který nese dvě igelitové tašky, má dlouhé vousy, nečisté oblečení a šilhá po odpadkových koších?

Jaká je vlastně hranice mezi vítězem a poraženým? Dovedeme to rozpoznat? Dovedeme to pochopit? Jistě, my lidé máme vždy po ruce hodnocení, tak rádi soudíme druhé, vidíme podle našich „objektivních“ pohledů, kdo úspěšný je a kdo není. Máme velké ambice, nakonec bychom byli schopni připravit i seznam lidí, kteří budou spaseni, ať s tím nemá Hospodin tolik práce. Třeba ani nemá tolik informací…

Nedávno mi můj přítel a kolega daroval zvláštní knížku, vyšla již v druhém vydání pod názvem Sláva vítězům, čest poraženým aneb Ameriku objevili bezdomovci. Jsou to rozhovory, ovšem tak nějak zvláštní. V prvé řadě jsou zde ne úplně tradičně pokládány otázky. Autor většinou vychází z dobré znalosti těch, kterých se táže, například se ptá úspěšného hudebníka „Bojíte se stáří?“ Nebo vysoce postaveného státního úředníka. „Chudoba má tisíce podob. Jak byste ji definoval vy?“  Módní návrhářce je zase položena otázka: „Jak se díváte na ty, kterým se v životě nedaří?“ 

V řadě druhé jsou rozhovory takzvaných úspěšných lidí prokládány rozhovory s lidmi takzvaně „neúspěšnými“, tedy podle veřejného mínění poraženými. Snad stojí za zmínku, že rozhovory s prvními jsou uvedeny vždy jménem, titulem, zatímco ta druhá skupina je uvedena jen iniciálami. Jako by se za svůj stav, za svou „neúspěšnost“ styděli.

Tato kniha zvláštních rozhovorů je ojedinělý, originální projekt. Autor knihy se neobává zařadit rozhovory jak s lidmi, kteří ve svém životě něčeho hmatatelného dosáhli, tak s lidmi, kteří jsou bez domova, prožili životní pády, zklamání, přesto se snaží bojovat, ale někdy také rezignuji. Velmi oceňuji odvahu autora zveřejnit i rozhovory s bezdomovci, s lidmi, nad kterými tato společnost často ohrnuje nos.

Kdo je autorem této nenápadné knížky, která se již dočkala druhého vydání? Pavel Kosorin, ředitel Centra sociálních služeb Armády spásy Brno, maratonský běžec a spisovatel, který neustále glosuje realitu kolem sebe a své postřehy odívá do aforismů. Každodenně se potkává s chudobou, s lidskou bolestí, ale na druhou stranu se pohybuje také ve společnosti lidí, kteří se pohybují ve vyšších patrech společnosti. My, kdo jej známe, si ho nedovedeme představit bez všudypřítomného bločku, kde si něco neustále zaznamenává. Ano, jeho aforismy, jeho knihy vycházejí ze života. V této souvislosti se odvažuji použít slova Jana Wericha: „Kudy jde, trousí moudrost.“ Pavel Kosorin pracuje s lidskou bídou, bolestí, osamocením jiných, někdy i s beznadějí. Čerpá sílu ze své živé víry a oporou je mu jeho manželka Simona, která je ovšem i jeho prvním kritikem. Jeho heslem je: „Člověče, snaž se a Hospodin ti požehná.“ Také rád naslouchá důrazům reformace: „Pouhou vírou, pouhou milosti, pouhou láskou.“  Proto pracuje s bezdomovci, s lidmi bez naděje, s lidmi odepsanými, s lidmi, kteří se občas dovedou dostat ze své tak hrozivé, nepříznivé sociální situace. A proto o nich píše.

Pavel Kosorin nenapsal jen výše zmíněnou knihu, vydal mnoho knih aforismů, které můžete číst na webových stránkách www.neviditelnypes.cz, Moudro dne. Informace o jeho knihách jsou dostupné na http://www.cestabrno.cz/Kosorin.php. Nebo můžete navštívit knihkupectví Cesta v Brně, hned naproti kostelu svatého Jakuba.

Antonín Plachý (redakčně kráceno)

Sláva vítězům, čest poraženým aneb Ameriku objevili bezdomovci.
vydala Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR v roce 2012, 2. vydání
možnost objednání: http://shop-apsscr.alvepi.com/product.php?id_product=198